Šunem — Známý láskou a bojem

V JIŽNÍ Galileji, na východním konci nížiny Jezreel, leží město Šunem. Toto městečko vidělo dvě z nejvýznačnějších bitev biblických dějin, je však věhlasné také tím, že se tam narodily dvě ženy, které byly příkladem věrně oddané lásky.

Za Šunemem se zdvihá kopec — má se za to, že je to pahorek More — a asi osm kilometrů odtud stojí hora Gilboa. Mezi těmito dvěma kopci ležela dobře zavlažovaná, úrodná země — jedna z nejúrodnějších oblastí celého Izraele.

V této prosperující krajině kolem Šunemu se odehrál jeden z nejúchvatnějších příběhů lásky, které kdy byly vyprávěny — Šalomounova píseň. Tato píseň vypráví o krásné venkovské dívce, která nepřijala nabídky krále Šalomouna, aby se stala jednou z jeho manželek, a dala přednost svému pastýři. Šalomoun se snažil získat její srdce veškerou svou moudrostí a celým svým bohatstvím. Znovu a znovu se jí dvořil: „Kdo je ta žena, která shlíží dolů jako úsvit, krásná jako úplněk, čistá jako žhoucí slunce?“ Sliboval, že ji ozdobí všemi klenoty, které si jen dokáže představit. (Šalomounova píseň 1:11; 6:10)

Šalomoun jí chtěl předvést, jak se žije na královském dvoře, a zařídil tedy, aby šla s ním do Jeruzaléma s jeho družinou doprovázenou šedesáti nejlepšími vojáky. (Šalomounova píseň 3:6–11) Ubytoval ji na svém královském dvoře, který byl tak působivý, že když ho spatřila královna ze Šeby, „pak v ní již nebyl žádný duch“. (1. Královská 10:4, 5)

Dívka ze Šunemu však byla věrně oddaná svému pastýři. „Jako jabloň mezi lesními stromy,“ říkala, „takový je můj milý.“ (Šalomounova píseň 2:3) Ať má Šalomoun radost z tisíce svých vinic. Jediná vinice — sdílená s jejím milovaným — této dívce stačí. Její láska byla neotřesitelná. (Šalomounova píseň 8:11, 12)

V Šunemu žila ještě jedna krásná žena. O jejím vzhledu nevíme nic, byla však jistě krásná v srdci. Bible říká, že se ‚omezovala‘ — namáhala se, když prorokovi Elišovi opatřovala pravidelné jídlo a ubytování. (2. Královská 4:8–13)

Dokážeme si představit, jak byl Eliša vděčný, když se z dlouhé, únavné cesty vracel do malé nástřešní místnosti, kterou pro něj připravila ona se svým manželem. Pravděpodobně jejich dům navštěvoval často, protože jeho služba trvala šedesát let. Proč tato Šunemanka trvala na tom, aby Eliša bydlel v jejich domě, kdykoli cestoval kolem? Protože si díla, které vykonával Eliša, vážila. Tento pokorný, nesobecký prorok sloužil jako svědomí národa tím, že králům, kněžím a všem ostatním lidem přípomínal, že je jejich povinností sloužit Jehovovi.

Šunemanka byla bezpochyby jednou z těch, které měl na mysli Ježíš, když řekl: „Kdo přijímá proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka.“ (Matouš 10:41) Jehova tuto bohabojnou ženu odměnil zvláštním způsobem. Mnoho let byla neplodná, pak však porodila syna. O mnoho let později, v době sedmiletého hladomoru, který pustošil její zemi, dostala Božskou pomoc. Tato dojemná zpráva nám připomíná, že náš nebeský Otec nikdy nezapomene na laskavost, kterou projevíme Božím služebníkům. (2. Královská 4:13–37; 8:1–6; Hebrejcům 6:10)

Dvě zásadní bitvy

Šunem není zmiňován jen v souvislosti s těmito věrně oddanými ženami, ale také byl svědkem dvou bitev — v dějinách Izraele převratných. Poblíž leželo ideální místo pro bitevní pole — planina mezi kopci More a Gilboa. Vojenští velitelé v biblických dobách vždy tábořili tam, kde byl dostatek vody, vrchovina, která by je chránila, a — pokud možno — vyvýšená pozice odkud mohli vidět na rovné údolí, v němž by bylo dost místa k manévrování vojska, koní a vozů. A takovým místem Šunem i Gilboa byly.

V době soudců se armáda 135 000 Midianitů, Amalekitů a jiných národů utábořila na pláni před horou More. Jejich velbloudi byli „tak početní jako zrnka písku, která jsou na mořském břehu“. (Soudci 7:12) Naproti nim, na druhé straně pláně, u pramene Charod na úpatí hory Gilboa, byli Izraelité vedení soudcem Gideonem — pouhých 32 000 vojáků.

Ve dnech před bitvou se každá strana snažila podkopat morálku soupeře. Hordy posmívajících se vojáků, váleční velbloudi, vozy a koně mohli pěšákům nahánět strach. Pohled na Midianity, kteří byli na místě dříve než Izraelité, musel nahánět hrůzu. Když se Gideon zeptal „Kdo se bojí a chvěje se?“, dvě třetiny jeho vojáků opustily bitevní pole. (Soudci 7:1–3)

Nyní se na planinu, kde tábořilo 135 000 nepřátelských vojáků, dívalo pouze 10 000 izraelských bojovníků, a Jehova brzy počet izraelských vojáků omezil na hrstku 300 mužů. Podle izraelského zvyku byla tato malá armáda rozdělena do tří oddílů. Vojáci se za tmy rozestoupili a zaujali polohu na třech stranách nepřátelského tábora. Pak na Gideonův příkaz rozbil každý z těch tří set vojáků džbán, v němž ukrýval pochodeň, kterou pak každý zvedl za pokřiku: „Meč Jehovův a Gideonův!“ A začali bez přestání troubit na rohy. Ve tmě si zaskočená nepřátelská armáda různorodých vojáků představovala, že na ně útočí 300 oddílů. Jehova způsobil, že začali bojovat sami mezi sebou a „celý tábor se dal do běhu a propukl v křik a prchal“. (Soudci 7:15–22; 8:10)

Druhá bitva se u Šunemu odehrála v době krále Saula. Bible říká, že se „Filištíni sebrali a přišli a postavili tábor v Šunemu. Saul tedy sebral celý Izrael a postavili tábor v Gilboji,“ přesně jako Gideonova armáda před mnoha lety. Avšak Saul, na rozdíl od Gideona, důvěřoval Jehovovi málo, a radil se se spiritistickým médiem v En-Doru. Když viděl tábor Filištínů, „dostal strach a jeho srdce se velmi rozechvělo“. V následné bitvě se Izraelité dali na útěk a utrpěli těžkou porážku. Saul a Jonatan přišli o život. (1. Samuelova 28:4–7; 31:1–6)

V dějinách Šunemu najdeme tedy lásku i boje, důvěru v Jehovu i spoléhání se na démony. V této údolní pláni dvě ženy projevovaly stálou lásku a pohostinnost, a dva izraelští vojevůdci svedli bitvy zásadního významu. Všechny čtyři příklady ukazují, jak důležité je spoléhat na Jehovu, který nikdy nezapomene odměnit ty, kdo mu slouží.

[Obrázek na straně 31]

Současná vesnice Sulam na místě starověkého Šunemu, v pozadí hora More

[Podpisek]

Pictorial Archive (Near Eastern History) Est.