Jak dobrou zprávu sdělit více lidem

KDYŽ jsem se zamyslela nad lidmi, kteří žijí v naší zemi, uvědomila jsem si, že mnozí znají svědky Jehovovy jen ze zpravodajských pořadů. Řekla jsem si, že je třeba s nimi promluvit, aby poznali, kdo svědkové Jehovovi jsou a čemu opravdu věří. Jak bych však mohla těmto lidem pomoci? Můj manžel je křesťanský starší a dal mi tyto moudré rady a podněty.

Hlavní myšlenku jsme našli v článku „Časopisy, které poskytují praktickou útěchu“, který vyšel v Probuďte se! z 8. ledna 1995. Píše se tam o činnosti jedné svědkyně: „Rozhodla se, že bude shromažďovat určitá starší vydání Probuďte se!, která se jiným svědkům nahromadila doma. Potom navštívila ty agentury, o nichž si myslela, že by je mohly určité náměty zvlášť zajímat.“

S pomocí manžela jsem brzo nashromáždila několik set časopisů. Z nich jsem mohla vybírat nejrůznější náměty, které se hodily pro lidi, s nimiž jsem chtěla mluvit.

Pomocí telefonního seznamu a veřejné kartotéky jsem si sestavila seznam nemocnic, ubytoven pro mladé a sanatorií. Vypsala jsem si i majitele pohřebních ústavů, ředitele škol a školské poradce, soudní lékaře a úředníky pracující ve vězeňství a soudnictví. Na mém seznamu byli ředitelé institucí pro alkoholiky a narkomany, sdružení pro ekologické otázky, pro invalidy a válečné veterány a pro výzkum výživy. Neopomněla jsem ani vedoucí pracovníky kanceláří sociální péče a úřadů pro věci rodiny.

Co jsem říkala?

Na svých návštěvách jsem nejprve otevřeně řekla, kdo jsem. Pak jsem sdělila, že má návštěva bude trvat jen několik minut.

Když jsem se ocitla tváří v tvář příslušnému vedoucímu pracovníkovi, řekla jsem: „Patřím ke svědkům Jehovovým. Nejsem tu ale proto, abych s vámi mluvila o náboženství, což by bylo v úředních hodinách nemístné.“ Atmosféra se obvykle uvolnila. Pak jsem slova přizpůsobovala podle situace: „Vlastně jsem vás navštívila ze dvou důvodů. Hlavně si přeji vyjádřit své ocenění za práci, kterou ve vaší kanceláři děláte. Jistě by se nemělo považovat za samozřejmé, že někdo vynakládá svůj čas a energii v zájmu veřejného blaha. To je skutečně chvályhodné.“ V mnoha případech byl člověk, k němuž jsem takto mluvila, docela překvapen.

Do této chvíle si oslovený s největší pravděpodobností říkal, co asi je tím druhým důvodem, proč jsem ho navštívila. Pokračovala jsem: „Druhým důvodem pro mou návštěvu je toto: Z našeho časopisu Probuďte se!, který vychází v mnoha jazycích, jsem vybrala některé články, které se zabývají zvláště vaším druhem práce a problémy, které s ní souvisejí. Jsem si jista, že byste rád věděl, jak tyto problémy vidí nějaký mezinárodní časopis. Ráda bych vám tyto výtisky nechala.“ Často mi říkali, že si mé snahy váží.

Překvapivé úspěchy

Když jsem postupovala takto, většina lidí mě přijala přátelsky; jen jeden člověk ze sedmnácti mě odmítl. Mnohdy jsem měla překvapivé úspěchy.

Například jsem se čtyřikrát snažila zastihnout okresního školního inspektora, až se mi to nakonec podařilo. Byl velmi zaměstnaný. Byl však velmi přátelský a chvíli si se mnou povídal. Když jsem byla na odchodu, řekl: „Skutečně si vážím vašeho úsilí a určitě si vaši literaturu pozorně přečtu.“

Při jiné příležitosti jsem zatelefonovala na okresní soud a domluvila si schůzku s hlavním soudcem, mužem středního věku. Když jsem vešla do jeho kanceláře, vzhlédl od svých papírů a vypadal podrážděně.

„Úřední hodiny jsou jen v úterý dopoledne a to vám pak sdělím všechny informace,“ pronesl nevrle.

„Chci se vám omluvit za to, že jsem nepřišla ve vhodnou dobu,“ odvětila jsem spěšně, „samosebou bych ráda přišla také jindy. Ale má návštěva má spíše soukromý charakter.“

To už byl soudce zvědavý. Zeptal se mě — už ne tak nevlídným tónem —, co si přeji. Ještě jednou jsem řekla, že přijdu opět v úterý.

„Posaďte se, prosím,“ naléhal k mému překvapení. „Co si přejete?“

Následoval živý rozhovor a soudce se mi omluvil za to, že byl zpočátku tak nevlídný, protože má skutečně mnoho práce.

„Víte, co se mi na svědcích Jehovových líbí?“ zeptal se mě po chvíli. „Mají pevné zásady, z nichž neustoupí. Hitler se snažil, seč mohl, ale svědkové prostě do války nešli.“

Jindy, když jsme s jednou sestrou vstoupily do kanceláře, sekretářky nás už poznaly. Jejich vedoucí nám suše sdělila: „Prezident nikdy nepřijímá účastníky právních případů.“

„Ale nás přijme,“ odpověděla jsem klidně, „protože my jsme svědkové Jehovovi. Nejsme žalobci a naše návštěva nezabere více než tři minuty.“ V duchu jsem se úpěnlivě modlila: „Prosím tě, Jehovo, ať to dobře dopadne.“

Sekretářka nezúčastněně pronesla: „Dobře. Zkusím to.“ Pak odkráčela. Za dvě minuty, které mi připadaly jako věčnost, se vrátila a za ní šel prezident. Beze slova nás skrze dvě další místnosti odvedl do své kanceláře.

Když jsme s ním začaly rozhovor, byl čím dál tím přívětivější. Ochotně přijal zvláštní čísla Probuďte se!, která jsme mu nabídly. Děkovaly jsme Jehovovi za tuto možnost vydat dobré svědectví o tom, jaký účel má naše činnost.

Když se zamyslím nad tolika nádhernými zkušenostmi, které jsem měla, více si vážím toho, co řekl apoštol Petr: „S určitostí si uvědomuji, že Bůh není stranický, ale v každém národu je mu přijatelný ten, kdo se ho bojí a působí spravedlnost.“ (Skutky 10:34, 35) Boží vůlí je, aby lidé dostali možnost poznat jeho záměr s lidstvem a se zemí, nehledě na svůj původ, jazyk či společenské postavení. (Zasláno.)