„Co jsme udělali, to jsme měli udělat“
Vypráví George Couch
Strávili jsme celé dopoledne ve službě dům od domu a pak můj společník vybalil dva sendviče. Když jsme dojedli, vytáhl jsem cigaretu a chtěl jsem si zakouřit. „Jak dlouho jsi v pravdě?“ zeptal se. „Včera jsem byl na shromáždění poprvé,“ řekl jsem mu.
NARODIL jsem se 3. března 1917 na jedné farmě asi 50 km na východ od Pittsburghu v Pensylvánii ve Spojených státech, nedaleko městečka Avonmore. Tam moji rodiče vychovali mé čtyři bratry, sestru a mne.
Příliš rozsáhlou náboženskou výchovu jsme nedostali. Moji rodiče určitou dobu chodili do kostela, ale ještě když jsme byli malí tam chodit přestali. Ve Stvořitele jsme však věřili a ve svém rodinném životě jsme se v podstatě řídili základními zásadami, které jsou uvedeny v Bibli.
Nejlepší školení, které jsem od rodičů dostal, se týkalo zodpovědnosti — jak ji přijímat a plnit. Zodpovědnost totiž patří ke každodennímu životu na farmě. Ale náš život nebyl jen samá práce. Mívali jsme také chvíle zdravého odpočinku — hrávali jsme košíkovou a baseball, jezdili jsme na koni a chodili jsme plavat. Peněz jsme tehdy moc neměli, ale život na farmě byl příjemný. Základní škola, do které jsme chodili, byla jednotřídka a na střední školu jsme pak chodili ve městě.
Jednou večer jsem se s kamarádem procházel po městě. Z nějakého domu vyšla hezká dívka a pozdravila se s mým kamarádem. Ten mě Fern Prughové představil. Bydlela v ulici, kde byla naše škola, a to mělo svou výhodu. Stávalo se stalo, že když jsem tudy procházel, byla Fern venku a dělala různé práce kolem domu. Bylo vidět, že je pracovitá, a to se mi líbilo. Spřátelili jsme se, zamilovali se do sebe a v dubnu 1936 jsme se vzali.
Jak jsme se dostali do styku s biblickou pravdou
Než jsem se narodil, žila ve městě jedna postarší žena, ke které se lidé kvůli jejímu náboženství chovali špatně. Moje maminka chodívala do města nakupovat a vždy k této ženě zašla. Uklidila jí a vyřídila různé pochůzky, a dělala to tak až do její smrti. Jsem přesvědčen, že Jehova mamince za její laskavé jednání žehnal; ta žena byla badatelkou Bible, což bylo tehdejší označení pro svědky Jehovovy.
Později se stalo, že mojí tetě náhle zemřela dcerka. V církvi teta moc útěchy nedostala, ale potěšila ji jedna sousedka, která byla badatelkou Bible. Vysvětlila jí, co se stane, když někdo zemře. (Job 14:13–15; Kazatel 9:5, 10) To byla velká útěcha. Teta potom mluvila o naději na vzkříšení s mojí maminkou. Maminku to začalo zajímat, protože její rodiče zemřeli, když byla ještě mladá, a velmi si přála vědět, co se s člověkem stane, když zemře. Tento zážitek mi ukázal, že je důležité využít každé příležitosti k neformálnímu svědectví.
Ve třicátých letech začala maminka poslouchat rozhlasové přednášky Josepha F. Rutherforda, tehdejšího prezidenta Watch Tower Bible and Tract Society, vysílané vždy v neděli dopoledne. V místě, kde jsme žili, začali v těch letech svědkové Jehovovi také sloužit dům od domu. Pod stinným stromem na dvoře spustili přenosný gramofon a přehrávali z desek různá kázání bratra Rutherforda. Tyto přehrávky a časopisy Strážná věž a Zlatý věk (nyní Probuďte se!) udržovaly maminčin zájem.
Po několika letech, v roce 1938, dostali předplatitelé Strážné věže korespondenční lístek s pozváním na zvláštní shromáždění, které se pořádalo v jednom soukromém domě asi 25 kilometrů od nás. Maminka tam chtěla jít, a tak jsme šli s ní, Fern a já a dva z mých bratrů. Sešlo se nás tam něco přes deset, a John Booth a Charles Hessler, cestující dozorci svědků Jehovových, měli přednášky. Potom začali organizovat skupinu, která se měla druhý den ráno účastnit služby. Nikdo se dobrovolně nepřihlásil, aby šel s nimi, a proto bratr Hessler vybral mě a řekl: „Co kdybys šel s námi ty?“ Nevěděl jsem přesně, co budou dělat, ale nenapadl mě žádný důvod, proč bych jim neměl pomoci.
Chodili jsme dům od domu asi až do poledne a potom bratr Hessler vybalil dva sendviče. Posadili jsme se na schody u kostela a dali jsme se do jídla. A když jsem pak vytáhl cigaretu, bratr Hessler se dozvěděl, že jsem předtím byl jen jednou na shromáždění. Řekl, že k nám ten večer přijde na večeři, a požádal nás, abychom sezvali sousedy k biblické rozpravě. Po večeři s námi měl biblické studium a skupině asi deseti sousedů, kteří přišli, přednesl proslov. Řekl nám, že bychom tak měli Bibli studovat každý týden. Naši sousedé s tím sice nesouhlasili, ale Fern a já jsme doma pravidelné studium Bible zavedli.
Děláme pokroky v pravdě
Krátce nato jsme se s Fern vydali do kazatelské služby. Seděli jsme vzadu v autě a zapálili jsme si cigarety. V tu chvíli se k nám obrátil můj bratr a řekl: „Právě jsem zjistil, že svědkové nekouří.“ Fern okamžitě vyhodila cigaretu oknem — i já jsem se svou skončil. Kouřili jsme sice rádi, ale od té doby jsme už nikdy cigaretu nevzali do ruky.
V roce 1940 jsme se dali pokřtít a pak jsme jednou — Fern a já — byli na shromáždění, kde se studoval článek vybízející k průkopnické službě, což je označení pro celodobou kazatelskou práci. Cestou domů se nás jeden bratr zeptal: „Co kdybyste se s Fern pustili do průkopnické služby? Nic vám nebrání.“ Nemohli jsme proti tomu nic namítnout, a dali jsme se tedy k dispozici. Ve svém zaměstnání jsem dal třicetidenní výpověď a začali jsme si zařizovat věci, abychom mohli být průkopníky.
Poradili jsme se s Watch Tower Society o tom, kde bychom měli sloužit, a pak jsme se přestěhovali do Baltimore ve státě Maryland. Tam existoval domov pro průkopníky, a za bydlení a jídlo se měsíčně platilo 10 dolarů. Měli jsme nějaké úspory a mysleli jsme si, že s tím do Armagedonu snadno vystačíme. (Zjevení 16:14, 16) Stále jsme si ostatně mysleli, že Armagedon už je za dveřmi. Když jsme tedy začali s průkopnickou službou, vzdali jsme se svého domova a rozloučili se také se vším ostatním.
V letech 1942 až 1947 jsme pracovali jako průkopníci v Baltimore. V těch letech se dílo svědků Jehovových setkávalo s velkým odporem. Za svými zájemci jsme nejezdili svým autem, ale občas jsme někoho požádali, aby nás k nim dovezl. Tak se nemohlo stát, že by nám lidé rozřezali pneumatiky. Takový odpor se nelíbí nikomu, ale mohu říci, že kazatelská služba se nám líbila stále. Vždycky jsme se vlastně těšili na to, že v Pánově díle zažijeme trochu vzrušení.
Všechny našetřené peníze jsme brzy utratili. Pneumatiky našeho auta se opotřebovaly, a opotřebované byly i naše šaty a boty. Dvakrát nebo třikrát jsme byli dlouho nemocní. Pokračovat dál nebylo snadné, ale nikdy nás nenapadlo, že bychom měli s touto službou přestat. Dokonce jsme o tom nikdy ani nemluvili. Zjednodušili jsme svůj způsob života tak, abychom mohli v průkopnické službě zůstat.
Dostáváme nové úkoly
V roce 1947 jsme jeli na sjezd do Los Angeles v Kalifornii. Když jsme tam byli, můj bratr William a já jsme dostali dopisy, jimiž jsme byli pověřeni, abychom jako cestující dozorci navštěvovali sbory a pomáhali jim. Žádné zvláštní školení jsme tehdy pro tuto práci nedostali. Zkrátka jsme to pověření přijali. Fern a já jsme dalších sedm let sloužili ve státech Ohio, Michigan, Indiana, Illinois a New York. V roce 1954 jsme byli pozváni do 24. třídy Gileadu, školy pro vzdělávání misionářů. Když jsme tam byli, Fern dostala dětskou obrnu. Nakonec to dopadlo dobře a uzdravila se. Pak jsem byl pověřen, abych jako cestující dozorce působil ve státech New York a Connecticut, a Fern samozřejmě cestovala se mnou.
Když jsme sloužili ve Stamfordu ve státě Connecticut, Nathan H. Knorr, tehdejší prezident Watch Tower Society, nás požádal, abychom s ním a s jeho manželkou Audrey strávili víkend. Dostali jsme u nich k večeři výborný biftek s náležitou oblohou. Seznámili jsme se s nimi již dříve, a bratra Knorra jsem znal dost dobře, takže mi bylo jasné, že mu nejde jen o naši společnost a o společnou večeři. Později večer se mě zeptal: „Co bys tomu řekl, kdybyste šli do betelu?“
„No, nejsem si jist; moc toho o životě v betelu nevím,“ odpověděl jsem.
Několik týdnů jsme o tom přemýšleli a pak jsme bratru Knorrovi řekli, že pokud chce, abychom přišli, přijdeme. Následující týden jsme dostali dopis, abychom se přihlásili v betelu 27. dubna 1957, v den, kdy jsme měli jedenadvacáté výročí svatby.
Hned první den v betelu mi bratr Knorr dal jasný pokyn, co se ode mne očekává. Řekl mi: „Už nejsi krajským služebníkem; teď je tvým úkolem pracovat v betelu. To je pro tebe ta nejdůležitější práce, a chceme, abys tomu, co se zde v betelu naučíš, věnoval čas a energii. Chceme, abys zde zůstal.“
Život v betelu má hluboký smysl
Nejdříve jsem byl přidělen do oddělení časopisů a do oddělení poštovního. Později, asi za tři roky, mi bratr Knorr vzkázal, abych se dostavil do jeho kanceláře. Tehdy mi sdělil, že vlastní důvod, proč jsem byl povolán do betelu, je, abych pracoval v domově samotném. Jeho pokyny byly velmi jednoznačné: „Jsi zde proto, abys spravoval domov betel.“
Při vedení domova betel jsem si vzpomínal na různé věci, které jsem se naučil od svých rodičů, když jsem vyrůstal na farmě. Domov betel se velmi podobá domácnosti, jakou má obvykle rodina. Je nutné starat se o to, aby všichni měli čisté oblečení, je nutné připravovat jídlo, mýt nádobí, stlát postele a tak dále. Betel je zorganizován jako domov a má být místem, ve kterém se dobře žije a které člověk může považovat za svůj domov.
Jsem přesvědčen, že z toho, jak probíhá činnost v betelu, se rodiny mohou mnohému naučit. Vstávame brzy ráno a svůj den začínáme duchovními myšlenkami při rozboru denního textu. Očekává se, že budeme pilně pracovat a žít vyrovnaným, ale činorodým životem. Někteří lidé si možná myslí, že betel je jako klášter, ale tak to není. Vykonáme mnoho práce, protože se ve svém životě řídíme časovým plánem. Mnozí říkají, že školení, které zde dostali, jim později pomohlo přijmout povinnosti v rodině a v křesťanském sboru.
Mladí muži a ženy přicházející do betelu jsou přiděleni například do úklidu, do prádelny nebo do tiskárny. Svět by nám chtěl možná vštípit názor, že taková tělesná práce je ponižující a že je pod naši úroveň, ale mladí lidé, kteří přicházejí do betelu, si uvědomují, že k tomu, aby naše rodina vykonávala svou činnost správně a radostně, jsou taková pracovní zařazení nutná.
Svět možná také zdůrazňuje myšlenku, že ke skutečnému štěstí člověk potřebuje postavení a prestiž. To není pravda. Když děláme to, čím jsme pověřeni, ‚děláme to, co máme dělat,‘ a dostaneme Jehovovo požehnání. (Lukáš 17:10) Skutečné uspokojení a štěstí můžeme pociťovat jen tehdy, máme-li na paměti účel naší práce — konání Jehovovy vůle a podporování zájmů Království. Jestliže to máme na paměti, může být jakýkoli pracovní úkol příjemný a uspokojující.
Výsada podílet se na růstu
Více než deset let před naším příchodem do betelu, v roce 1942 na sjezdu v Clevelandu ve státě Ohio, měl bratr Knorr proslov „Mír — může být trvalý?“. Objasnil, že druhá světová válka, která tehdy probíhala, skončí a že přijde doba míru, která poskytne příležitost k rozšíření kazatelské činnosti. V roce 1943 byla založena škola Gilead, v níž měli být školeni misionáři, a také škola teokratické služby, která měla pomáhat bratrům, aby zlepšili své řečnické schopnosti. Pořádaly se také velké sjezdy. V padesátých letech vynikaly zejména sjezdy konané v New Yorku na Yankee stadionu. Ve spojitosti se sjezdy, které se zde konaly v letech 1950 a 1953, jsem měl možnost pomáhat s organizací rozlehlého městečka z obytných přívěsů, kde při každém z těchto osmidenních sjezdů bydlely desetitisíce účastníků.
Po těchto sjezdech, a také po největším ze všech sjezdů, který se konal v roce 1958, došlo vždy k velkému vzrůstu v počtu zvěstovatelů Království. To mělo přímý důsledek pro naši práci v betelu. Koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let jsme měli zoufalý nedostatek prostoru a pokojů pro pracovníky. Naše rodina se rozrůstala a potřebovali jsme víc ložnic, kuchyní a jídelen.
Bratr Knorr požádal bratra Maxe Larsona, který byl dozorcem tiskárny, a mne, abychom našli vhodnou nemovitost, a aby tak bylo možné naše prostory rozšířit. Když jsem v roce 1957 přišel do betelu, měla naše rodina asi 500 členů a všichni byli ubytováni v jedné velké obytné budově. Během let však Společnost zakoupila a renovovala tři velké hotely v blízkosti — Towers, Standish a Bossert — a také mnoho menších obytných domů. V roce 1986 koupila Společnost pozemek, na němž kdysi stál hotel Margaret, a z krásné nové budovy, která byla postavena na jeho místě, byl vytvořen domov asi pro 250 osob. Potom začátkem devadesátých let byla postavena třicetipatrová obytná budova pro ubytování dalších 1 000 pracovníků. V brooklynském betelu může nyní bydlet a stravovat se více než 3 300 členů naší rodiny.
Byl také zakoupen pozemek ve Wallkillu ve státě New York, vzdálený od brooklynského betelu téměř 160 kilometrů. Od konce šedesátých let zde byly během doby vybudovány obytné budovy a velká tiskárna. Nyní zde žije a pracuje asi 1 200 členů naší rodiny betel. V roce 1980 se začal hledat pozemek o rozloze asi 250 hektarů, který by byl blíže městu New York a byl by snadno dostupný po silnici. Realitní zprostředkovatel se smál: „Kde chcete takový pozemek najít? To je prostě nemožné.“ Ale druhý den ráno zavolal znovu a řekl: „Ten pozemek pro vás jsem už našel.“ Dnes je to místo známé jako vzdělávací středisko Strážné věže v Pattersonu ve státě New York. Tam probíhají různé školy a tamější rodinu tvoří více než 1 300 Božích služebníků.
Co jsem se naučil
Poznal jsem, že dobrý dozorce je ten, který umí získat od druhých lidí cenné informace. Na většinu nápadů, které jsem měl výsadu jako dozorce betelu uskutečnit, přišli druzí.
Když jsem přišel do betelu, mnozí jeho členové byli starší, než jsem já dnes. Většina z nich již zemřela. Kdo nahradí osoby, jež zestárnou a zemřou? Nejsou to vždy ti nejschopnější. Jsou to ti, kdo zde jsou, kdo věrně vykonávají svou práci — ti, kdo se dávají k dispozici.
Dále je důležité pamatovat na to, jakou cenu má dobrá manželka. Podpora, kterou mi poskytuje má drahá manželka Fern, je mi při plnění mých teokratických úkolů velkou pomocí. Povinností manžela je postarat se o to, aby jeho manželka měla ze svých přidělených úkolů radost. Vždy se snažím naplánovat něco takového, co oba, Fern i já, děláme rádi. Nemusí to být nic nákladného, stačí jen nějaká změna. Je na manželovi, aby udělal něco, co manželku obšťastní. Čas, který s ní může trávit, je vzácný a rychle utíká, a proto ho manžel musí dobře využít.
Jsem rád, že žiji v posledních dnech, o kterých mluvil Ježíš. Je to nejúžasnější doba v celých lidských dějinách: Můžeme pozorovat a svýma očima víry vidět, jak Pán působí rozvoj své organizace a jak ji připravuje na to, že přijde slíbený nový svět. Když pohlížím zpět na svůj život v Jehovově službě, mohu potvrdit, že tuto organizaci neřídí lidé, ale Jehova. My jsme jen jeho sluhové. A proto se k němu musíme stále obracet s prosbou o vedení. Jakmile ukáže, co máme dělat, měli bychom okamžitě uposlechnout a společně to udělat.
Plně spolupracuj s organizací, a máš záruku, že tvůj život bude plný a šťastný. Ať děláš cokoli — vykonáváš průkopnickou službu, působíš v krajské službě, sloužíš se sborem jako zvěstovatel, sloužíš v betelu nebo jako misionář —, jdi vytyčenou cestou a važ si svého pověření. Ze všech sil se snaž o to, abys měl radost z úkolů, které ti byly přiděleny, a z každého dne, kdy pracuješ v Jehovově službě. Někdy budeš unavený, a budeš možná přepracovaný nebo sklíčený. V těch chvílích si musíš vzpomenout, proč jsi svůj život oddal Jehovovi. Oddal ses mu, abys činil jeho vůli, a ne svou.
Ani jeden den se nestalo, že bych přišel do práce a že bych z toho, co dělám, neměl radost. Proč? Protože když se z celé duše vydáváme pro Jehovu, uspokojuje nás vědomí, že „co jsme udělali, to jsme měli udělat“.
[Obrázek na straně 19]
V průkopnické službě v Baltimore, 1946
[Obrázek na straně 19]
V roce 1950 s Fern v městečku
[Obrázek na straně 19]
Oddělení časopisů
[Obrázek na straně 19]
Městečko z obytných přívěsů, 1950
[Obrázek na straně 22]
S Audrey a Nathanem Knorrovými
[Obrázek na straně 23]
Vzdělávací středisko Strážné věže v Pattersonu ve státě New York
[Obrázek na straně 24]
S Fern dnes