Přinášejme přijatelné oběti Jehovovi

KDYSI dávno v dějinách lidstva bylo možné vidět pozoruhodný úkaz, který se objevil při východním vstupu do zahrady Eden.a Stáli tam na stráži mocní cherubíni, z jejichž zlověstného vzhledu bylo zřejmé, že by se nikdo neměl odvážit projít dovnitř. Stejně tak naháněla hrůzu i planoucí čepel otáčejícího se meče, která v noci pravděpodobně vrhala tajemnou zář na okolní stromy. (1. Mojžíšova 3:24) Jakkoli to mohlo být poutavé, každý, kdo by byl divákem tohoto úkazu, by se držel v uctivé vzdálenosti.

Kain a Abel toto místo pravděpodobně mnohokrát navštívili. Adamovi a Evě se narodili až mimo zahradu, a proto mohli pouze hádat, jak život v ráji asi vypadal s dobře zavlažovanou bujnou zelení a hojností ovoce a zeleniny, kde kdysi žili jejich rodiče. To málo, co z Edenu mohlo být vidět, nyní nepochybně vypadalo jako neobdělávaná a zarostlá houština.

Adam a Eva svým dětem jistě vysvětlili, proč je zahrada zanedbaná a proč z ní byli vyhnáni. (1. Mojžíšova 2:17; 3:6, 23) Kain a Abel museli cítit velké zklamání. Mohli zahradu vidět, ale nemohli do ní vejít. Byli tak blízko ráje, a přece tak daleko. Byli poskvrněni nedokonalostí, a Kain a Abel s tím nemohli nic udělat.

Ani vztahy mezi jejich rodiči jim jistě nijak nepomáhaly. Když Bůh vynesl rozsudek nad Evou, řekl: „Budeš dychtit po svém manželovi, a on bude nad tebou panovat.“ (1. Mojžíšova 3:16) Přesně podle tohoto prorocví Adam nyní projevoval nadvládu nad svou manželkou, a zřejmě s ní už nejednal jako se svou společnicí a pomocnicí. A Eva, jak se zdá, projevovala nezdravou závislost na svém muži. Jeden komentář jde dokonce tak daleko, že popisuje její ‚dychtění‘ jako „téměř chorobnou žádost“.

Do jaké míry tato situace ovlivnila úctu obou chlapců k jejich rodičům, to Bible neříká. Přesto je zřejmé, že Adam a Eva dali svým dětem otřesný příklad.

Zvolili si odlišné cesty

Abel se nakonec stal pastýřem a Kain začal obdělávat půdu. (1. Mojžíšova 4:2) Když Abel hlídal svá stáda, měl bezpochyby mnoho času uvažovat o význačném proroctví, jež bylo proneseno ještě předtím, než byli jeho rodiče vyhnáni z Edenu: „Položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi tvé semeno a její semeno. On ti zhmoždí hlavu a ty mu zhmoždíš patu.“ (1. Mojžíšova 3:15) Abel byl jistě zvědav: ‚Jak se Boží slib ohledně semene, které rozdrtí hada, uskuteční a jak bude tomuto semeni zhmožděna pata?‘

Po nějaké době, pravděpodobně když už byli oba dospělí, připravili Kain i Abel každý oběť Jehovovi. Jelikož Abel byl pastýř, není překvapivé, že předložil „něco z prvotin svého stáda, dokonce jejich tučné kusy“. Naproti tomu Kain přinesl „nějaké ovoce zemské půdy“. Jehova přijal Abelovu oběť, ale ‚na Kaina a na jeho oběť nepohlédl příznivě‘. (1. Mojžíšova 4:3–5) Proč ne?

Někteří lidé poukazují na skutečnost, že Abelova oběť byla z ‚prvotin jeho stáda‘, zatímco Kainova byla pouze „nějaké ovoce zemské půdy“. Problém však nebyl v kvalitě plodů, které Kain předložil, protože zpráva říká, že Jehova hleděl příznivě „na Abela a jeho oběť “, a nepříznivě „na Kaina a na jeho oběť “. Jehova tedy v první řadě zkoumal stav srdce toho, kdo ho uctíval. Co při tom postřehl? Hebrejcům 11:4 říká, že Abel obětoval svoji oběť „vírou“. Kainovi tudíž zjevně chyběla ta víra, díky které byla Abelova oběť přijatelná.

V tomto ohledu je pozoruhodné, že Abelova oběť zahrnovala prolití krve. Možná, že Abel došel ke správnému závěru, že Boží slib týkající se semene, jemuž má být zhmožděna pata, s sebou ponese obětování života. Abelova oběť tak mohla být prosbou o smíření a vyjadřovat víru, že Bůh v patřičném čase opatří usmiřující oběť za hříchy.

Naproti tomu Kain pravděpodobně o své oběti příliš nepřemýšlel. „Jeho oběť byla pouhým uznáním Boha za dobrodince,“ naznačoval v devatenáctém století jeden komentátor Bible. „Jasně dala najevo, že nerozpoznal žádnou vážnou trhlinu mezi sebou a svým Stvořitelem ani žádnou potřebu vyznání hříchů nebo závislost na smíření.“

Kromě toho, Kain jako prvorozený možná dokonce sebevědomě předpokládal, že on je tím slíbeným semenem, které zničí Hada, Satana. Také Eva možná podporovala takové ctižádostivé touhy svého prvorozeného syna. (1. Mojžíšova 4:1) Ovšem pokud v to Kain a Eva opravdu doufali, pak se velmi mýlili.

Bible neuvádí, jak dal Jehova najevo, že Abelovu oběť schvaluje. Někteří bibličtí komentátoři se domnívají, že byla strávena ohněm z nebe. Ať už to bylo jakkoli, když si Kain uvědomil, že jeho oběť byla odmítnuta, „rozpálil [se] velkým hněvem a obličej se mu začal protahovat“. (1. Mojžíšova 4:5) Kain se řítil do neštěstí.

Jehovova rada a Kainova reakce

Jehova s Kainem rozmlouval. Zeptal se ho: „Proč ses rozpálil hněvem a proč se ti protáhl obličej?“ To Kainovi poskytlo příležitost, aby prozkoumal své pocity a pohnutky. „Jestliže se obrátíš, abys jednal dobře,“ pokračoval Jehova, „nebude vyvýšení? Ale jestliže se neobrátíš, abys jednal dobře, u vchodu se krčí hřích a dychtí po tobě; a ty, ty ho ovládneš?“ (1. Mojžíšova 4:6, 7; viz rámeček na straně 23.)

Kain nenaslouchal. Místo toho vyvedl Abela na pole a zavraždil ho. Později, když se Jehova zeptal, kde je Abel, Kain přidal ke svému hříchu ještě lež. „Nevím,“ odsekl. „Jsem snad strážcem svého bratra?“ (1. Mojžíšova 4:8, 9)

Jak před, tak i po Abelově vraždě Kain odmítl ‚obrátit se, aby jednal dobře‘. Dovolil, aby jej hřích ovládl, a proto byl Kain vypovězen z oblasti, v níž přebývala lidská rodina. Aby nikdo nepomstil Abelovu smrt tím, že by Kaina zabil, bylo ustanoveno „znamení“, což mohl být jednoduše slavnostní výnos. (1. Mojžíšova 4:15)

Kain později začal stavět město, které pojmenoval po svém synovi. Nepřekvapuje, že jeho potomci se stali známými pro svou násilnost. Nakonec Kainova rodová linie skončila, když potopa v Noemově době smetla všechny nespravedlivé lidi. (1. Mojžíšova 4:17–24; 7:21–24)

Biblická zpráva o Kainovi a Abelovi nebyla zachována proto, aby sloužila jako oddychová četba. Spíše byla ‚napsána pro naše poučení‘, a je ‚prospěšná k vyučování, ke kárání‘. (Římanům 15:4; 2. Timoteovi 3:16) Čemu se z této zprávy můžeme naučit?

Poučení pro nás

Podobně jako Kain a Abel, i dnešní křesťané jsou vybízeni, aby předložili Bohu oběť — ne doslovnou zápalnou oběť, ale „oběť chvály, totiž ovoce rtů, které se veřejně hlásí k jeho jménu“. (Hebrejcům 13:15) To se v současné době děje v celosvětovém měřítku, protože svědkové Jehovovi kážou dobrou zprávu o Božím Království ve více než 230 zemích. (Matouš 24:14) Podílíš se na tomto díle? Potom si můžeš být jist, že ‚Bůh není nespravedlivý, aby zapomněl na tvoji práci a na lásku, kterou jsi projevoval k jeho jménu‘. (Hebrejcům 6:10)

Stejně jako oběti Kaina a Abela, ani tvoje oběť není posuzována podle vnějšího dojmu, například pouze podle počtu hodin, které strávíš ve službě. Jehova se dívá hlouběji. Jeremjáš 17:10 říká, že ‚zkoumá srdce‘, a dokonce ‚zkouší ledviny‘ — nejhlubší myšlenky, pocity a pohnutky lidské bytosti. Ve skutečnosti jde tedy o pohnutku, ne o množství. Ano, pro Boha je hodnotná každá oběť, ať velká nebo malá, když je ovšem přinášena ze srdce podněcovaného láskou. (Srovnej Marka 12:41–44 s 14:3–9.)

Zároveň bychom si měli uvědomit, že Jehova nebude přijímat „chromé oběti“, stejně jako nepřijal polovičatou Kainovu oběť. (Malachiáš 1:8, 13) Jehova vyžaduje, abys mu dával to nejlepší, co máš, abys mu sloužil celým srdcem, celou duší, myslí a silou. (Marek 12:30) Děláš to? Potom můžeš oprávněně pohlížet na svou oběť s uspokojením. Pavel napsal: „Ať každý prokáže, jaké je jeho vlastní dílo, a pak bude mít příčinu k jásání vzhledem k sobě samému, a ne ve srovnání s někým jiným.“ (Galaťanům 6:4)

Kain i Abel byli vychováváni stejným způsobem. Čas a okolnosti však poskytly každému z nich příležitost rozvíjet charakteristické rysy své osobnosti. Kain začal být postupně zmítán žárlivostí, soupeřením a výbuchy hněvu.

Naproti tomu Abela si Bůh pamatuje jako spravedlivého člověka. (Matouš 23:35) Abel se odlišoval od nevděčníků v jeho rodině, od Adama, Evy a Kaina, protože se rozhodl líbit se Bohu za každou cenu. Bible nám říká, že ačkoli Abel zemřel, „přece . . . mluví“. Jeho věrná služba Bohu je součástí trvalého dějinného záznamu obsaženého v Bibli. Kéž následujeme Abelův příklad tím, že budeme neustále přinášet Bohu přijatelné oběti. (Hebrejcům 11:4)

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 23]

Vzor pro křesťanské rádce

„PROČ ses rozpálil hněvem a proč se ti protáhl obličej?“ Tuto otázku položil Jehova, když vlídně rozmlouval s Kainem. Nenutil Kaina, aby se změnil, protože Kain byl tvor se svobodnou vůlí. (Srovnej 5. Mojžíšovu 30:19.) Přesto Jehova neváhal nastínit, jaké následky bude mít cesta vzpurnosti, po které se Kain vydal. Varoval Kaina: „Jestliže se neobrátíš, abys jednal dobře, u vchodu se krčí hřích a dychtí po tobě.“ (1. Mojžíšova 4:6, 7)

Je pozoruhodné, že Jehova — přestože Kaina přísně káral — s ním nejednal, jako kdyby byl ‚ztracený případ‘. Spíše s Kainem mluvil o požehnání, které by ho čekalo, kdyby změnil svůj postoj, a vyjádřil přesvědčení, že Kain by mohl problém překonat, kdyby chtěl. „Jestliže se obrátíš, abys jednal dobře,“ řekl Jehova, „nebude vyvýšení?“ Pokud jde o Kainův vražedný vztek, Jehova se ho také zeptal: „A ty, ty ho ovládneš?“

Dnešní starší, kteří jsou v křesťanském sboru, by měli Jehovův příklad napodobovat. Jak je uvedeno ve 2. Timoteovi 4:2, starší musí občas ‚kárat‘ a ‚napomínat‘ ty, kdo se vydali cestou vzpurnosti, a to tak, že jim otevřeně nastíní, k jakým koncům taková cesta vede. Starší by zároveň měli ‚vybízet‘. Řecké slovo pa·ra·ka·leʹo znamená „povzbudit“. Theological Dictionary of the New Testament (Teologický slovník Nového zákona) poznamenává: „Napomenutí není ostré, bojovné nebo kritické. . . Na tutéž myšlenku poukazuje i skutečnost, že [toto řecké slovo] může mít další význam ‚utěšit‘.“

Je zajímavé, že příbuzné řecké slovo pa·raʹkle·tos se může vztahovat na pomocníka nebo na obhájce v nějaké právní záležitosti. Proto by tedy starší, i když udělují přiměřené pokárání, měli pamatovat, že jsou pomocníky, ne protivníky toho, kdo potřebuje radu. Starší by, podobně jako Jehova, měli být pozitivní, dávat najevo přesvědčení, že ten, komu radí, může problém zvládnout. (Srovnej Galaťanům 6:1.)

Samozřejmě, že nakonec je na onom člověku, aby napomenutí uplatnil. (Galaťanům 6:5; Filipanům 2:12) Ti, kdo poskytují radu, možná zjistí, že někdo nedbá na jejich varování, právě jako se Kain rozhodl nevěnovat pozornost pokárání od samotného Stvořitele. Přesto si starší, když napodobují Jehovu, dokonalý Vzor pro křesťanské rádce, mohou být jisti, že udělali, co měli udělat, aby takovým jednotlivcům pomohli.