Přes čtyřicet let pod komunistickým zákazem
VYPRÁVÍ MICHAIL VASILJEVIČ SAVICKIJ
Anglické vydání Strážné věže z 1. dubna 1956 přineslo zprávu o tom, že 1., 7. a 8. dubna 1951 proběhla „velká čistka“, která se dotkla svědků Jehovových. „Tato data jsou pro svědky Jehovovy v Rusku nezapomenutelná,“ vysvětlovala Strážná věž. „Během těch tří dnů byli všichni svědkové Jehovovi, kteří se nacházeli na západní Ukrajině, v Bělorusku, Besarábii, Moldávii, Lotyšsku, Litvě a Estonsku — více než sedm tisíc mužů a žen —, naloženi do povozů, odvezeni na nádraží, kde byli natlačeni do dobytčích vagónů a posláni daleko odtamtud.“
DNE 8. dubna 1951 odvedli z domova mou manželku, osmiměsíčního syna, mé rodiče, mladšího bratra a mnoho dalších svědků, kteří žili v Tarnopolu a okolí, na Ukrajině. Poté, co byli naloženi do dobytčích vagónů, cestovali asi dva týdny. Nakonec byli vyloženi v sibiřské tajze (subarktickém lese), západně od jezera Bajkal.
Proč jsem nebyl v rámci této čistky odvezen s nimi? Před tím, než vám budu vyprávět, kde jsem byl v té době a co se s námi všemi později stalo, dovolte mi, abych vám pověděl, jak jsem se stal jedním ze svědků Jehovových.
Dozvídáme se biblickou pravdu
V září 1947, když mi bylo pouhých patnáct let, nás doma, v malé vesničce Slavjatin, vzdálené asi 50 kilometrů od Tarnopole, navštívila dvojice svědků Jehovových. Když jsme se maminka a já posadili a naslouchali těm mladým ženám — jedna z nich se jmenovala Marija —, poznal jsem, že se toto náboženství od ostatních velmi liší. Vysvětlovaly svou víru a odpovídaly na naše biblické otázky jasným a srozumitelným způsobem.
Věřil jsem, že Bible je Boží slovo, ale církev mě zklamala. Dědeček říkával: „Kněží děsí lidi řečmi o pekelných mukách, ale sami nemají strach před ničím. Jen okrádají a podvádějí chudé.“ Vzpomínám si na násilnosti a žhářské akce namířené proti polským obyvatelům naší vesnice, k nimž došlo na začátku druhé světové války. Je otřesné, že tyto útoky organizoval řeckokatolický kněz. Když jsem později viděl desítky zmasakrovaných obětí, chtěl jsem vědět, proč k takovým krutostem dochází.
Poněvadž jsem však se svědky studoval Bibli, začal jsem to chápat. Poznal jsem základní biblické pravdy včetně toho, že neexistuje hořící peklo a že Satan Ďábel používá falešné náboženství k podněcování válek a krveprolévání. Opakovaně jsem se během svého osobního studia obracel s upřímnými modlitbami k Jehovovi a děkoval mu za to, co jsem se dozvídal. Začal jsem se o tyto biblické pravdy dělit také se svým mladším bratrem Stachem a byl jsem velmi šťastný, že je přijal.
Uplatňuji, co jsem se naučil
Zjistil jsem, že musím učinit změny v osobním životě a okamžitě zanechat kouření. Pochopil jsem také, že se musím s ostatními pravidelně účastnit organizovaného studia Bible na shromážděních. Chodil jsem proto asi deset kilometrů přes les, abych se dostal na tajné místo, kde se shromáždění konala. Někdy se na shromáždění dostalo jen několik žen, a tak mě, přestože jsem ještě nebyl pokřtěn, požádaly, abych ho vedl.
Mít biblickou literaturu bylo tehdy riskantní, protože u koho by ji našli, mohl být uvězněn až na pětadvacet let. Přesto jsem toužil mít svou vlastní knihovnu. Jeden z našich sousedů také studoval se svědky Jehovovými, ale protože měl strach, přestal studovat a svou literaturu zakopal na zahradě. Děkoval jsem Jehovovi, když ten muž všechny své knihy a časopisy vykopal a souhlasil s tím, že mi je nechá. Ukryl jsem je v tátově úle, kde by je nikdo nehledal.
V červenci 1949 jsem zasvětil svůj život Jehovovi a na znamení svého zasvěcení jsem byl pokřtěn. Byl to nejšťastnější den mého života. Svědek, který tajný křest prováděl, zdůrazňoval, že není snadné být pravým křesťanem a že před námi je mnoho zkoušek. Brzy jsem poznal, jak pravdivá byla jeho slova. Byl jsem nyní pokřtěným svědkem, a můj život přesto začal radostně. Dva měsíce po křtu jsem se oženil s Marijí, jednou z oněch dvou dívek, které mamince a mně přinesly pravdu.
První zkouška přišla nečekaně
Dne 16. dubna 1950, právě když jsem se vracel domů z městečka Podgajcy, mě cestou nečekaně zastavili vojáci a našli u mě nějakou biblickou literaturu, kterou jsem nesl naší studijní skupině. Byl jsem zatčen. Během několika prvních dnů, kdy jsem byl ve vazbě, mě bili prutem, a nesměl jsem ani jíst, ani spát. Přikázali mi také, abych udělal sto dřepů s rukama za hlavou, ale byl jsem tak vyčerpaný, že jsem to nedokázal. Potom mě na 24 hodin uvrhli do chladného, vlhkého sklepa.
Takové špatné zacházení mělo zlomit můj odpor a přimět mě, abych jim vyzradil informace, které chtěli vědět. „Kde jsi vzal tu literaturu a komu jsi ji nesl?“ vyptávali se. Nic jsem však neprozradil. Potom mi přečetli úryvek zákona, podle něhož jsem mohl být odsouzen. Říkalo se v něm, že rozšiřování a držení antisovětské literatury se trestá buď smrtí, anebo pětadvaceti lety vězení.
„Kterému trestu bys dal přednost?“ zeptali se mě.
„Žádnému,“ odpověděl jsem, „ale důvěřuji v Jehovu a s jeho pomocí přijmu cokoli, co připustí.“
Po sedmi dnech mě k mému překvapení nechali jít. Nicméně tento zážitek mi pomohl uvědomit si, jak pravdivý je Jehovův slib: „Rozhodně tě neopustím, rozhodně tě ani nezanechám.“ (Hebrejcům 13:5)
Když jsem se vrátil domů, byl jsem vážně nemocný, otec mě však vzal k lékaři, a tak jsem se brzy zotavil. Přestože otec nesdílel naše náboženské přesvědčení, v našem uctívání nás podporoval.
Věznění a vyhnanství
O několik měsíců později jsem byl povolán ke službě v sovětské armádě. Vysvětlil jsem, že mi v tom brání svědomí. (Izajáš 2:4) Přesto jsem v únoru 1951 dostal čtyřletý trest a byl jsem poslán do vězení v Tarnopoli. Později jsem byl převezen do vězení ve Lvově, větším městě vzdáleném od Tarnopole asi 120 kilometrů. Tam jsem se dozvěděl, že mnoho svědků bylo deportováno na Sibiř.
V létě roku 1951 byla skupina, ve které jsem byl i já, poslána až za Sibiř, na Dálný východ. Cestovali jsme asi měsíc, urazili jsme přibližně 11 000 kilometrů a při tom jsme projeli jedenácti časovými pásmy. Během cesty jsme měli jen jedinou zastávku, a to po více než dvou týdnech ve vlaku, abychom se na jednom místě mohli vykoupat. Bylo to ve velkých veřejných lázních v Novosibirsku, na Sibiři.
Tam jsem uprostřed velkého davu vězňů uslyšel muže, který silným hlasem řekl: „Kdo je tu z rodiny Jonadaba?“ Slovem „Jonadab“ se v té době označovali ti, kdo měli naději na věčný život na zemi. (2. Královská 10:15–17; Žalm 37:11, 29) Okamžitě se ozvalo několik vězňů, kteří byli svědky. S velkou radostí jsme se navzájem zdravili.
Duchovní činnost ve vězení
V Novosibirsku jsme si domluvili heslo, podle něhož bychom se mohli navzájem rozpoznávat, až dorazíme do cíle naší cesty. Všichni jsme skončili v tomtéž vězeňském táboře na břehu Japonského moře nedaleko Vladivostoku. Pořádali jsme tam pravidelná shromáždění, na nichž jsme studovali Bibli. To, že jsem tam mohl být ve společnosti zralých starších bratrů, kteří byli odsouzeni na dlouhá léta, mě opravdu duchovně posílilo. Střídali se při vedení shromáždění, přičemž používali biblické texty a vysvětlovali je myšlenkami, které si zapamatovali z časopisů Strážná věž.
Kladli se otázky, a bratři na ně odpovídali. Mnozí z nás si často z prázdných pytlů od cementu utrhli kus papíru, aby si na něj psali poznámky. Pak jsme si papíry schovávali a svazovali dohromady, aby nám sloužily jako naše osobní příruční knihovna. Po pár měsících byli ti, kdo dostali dlouholeté tresty, posláni do táborů daleko na sever Sibiře. Z nás mladších bratrů jsme byli tři převezeni do Nachodky, nedalekého města, jež leží ani ne 650 kilometrů od Japonska. Tam jsem strávil ve vězení dva roky.
Někdy se nám podařilo získat nějaký výtisk Strážné věže. Ta nám pak řadu měsíců sloužila jako duchovní pokrm. Občas jsme také dostávali dopisy. První, který jsem dostal od své rodiny (jež byla v té době ve vyhnanství), mi vehnal slzy do očí. Dočetl jsem se v něm o věcech, které popisovala ona Strážná věž citovaná v úvodu, totiž o tom, jak vojáci vtrhli do domovů svědků a jak rodiny dostaly jen dvě hodiny na odchod.
Opět s rodinou
V prosinci 1952, poté, co jsem si odpykal dva roky z mého čtyřletého trestu, jsem byl propuštěn. Připojil jsem se ke své rodině, která žila v malé vesničce Gadalej poblíž Tulunu na Sibiři, kam byla deportována. Bylo to pochopitelně úžasné být opět s nimi — synu Ivanovi byly skoro tři roky a dceři Anně téměř dva. Moje svoboda však byla jen relativní. Místní úřady mi zabavily pas a byl jsem pod přísným dohledem. Nesměl jsem cestovat dál než tři kilometry od domova. Později jsem dostal povolení, abych jezdil na koni na trh v Tulunu. Přestože jsem musel být opatrný, podařilo se mi setkat se tam s dalšími svědky.
V té době jsme už měli dvě děvčata, Annu a Naďu, a dva chlapce, Ivana a Kolju. V roce 1958 se nám narodil další syn, Voloďa, a později, v roce 1961, další dcera, Galja.
Bývalá státní bezpečnost, KGB, mě častokrát zadržela a vyslýchala. Jejich záměrem bylo nejen získat ode mne informace týkající se sboru, ale také vzbudit dojem, že s nimi spolupracuji. Vzali mě proto do prvotřídní restaurace a pokoušeli se mě vyfotografovat, jak se s nimi směji a dobře se bavím. Já jsem však jejich úmysl rozpoznal a vědomě jsem se snažil, abych byl stále zamračený. Pokaždé, když jsem byl zadržen, jsem bratrům podrobně vyprávěl, co se dělo. A tak o mé věrnosti nikdy nepochybovali.
Spojení s tábory
Během těch let byly do vězeňských táborů převezeny stovky svědků. Po celou tu dobu jsme však s našimi uvězněnými bratry udržovali pravidelné spojení a opatřovali jsme jim literaturu. Jakým způsobem? Pokaždé, když byl z tábora propuštěn nějaký bratr nebo sestra, jsme od nich zjistili, kudy a jak bychom mohli, i přes přísné kontroly, literaturu do tábora tajně dostat. Více než deset let jsme tak byli schopni dodávat našim bratrům v táborech časopisy a knihy, které jsme získávali přes Polsko i přes jiné země.
Mnoho našich křesťanských sester věnovalo dlouhé hodiny tomu, aby literaturu pracně opisovaly natolik drobounkým písmem, že se celý časopis dal ukrýt do něčeho tak malého, jako byla krabička od zápalek! Když jsme v roce 1991, v době, kdy jsme již nebyli pod zákazem, začali dostávat překrásné barevné časopisy, jedna sestra řekla: „Teď se na naši práci zapomene.“ Mýlila se však. I kdyby snad lidé zapomněli, Jehova na práci těchto věrně oddaných sester nikdy nezapomene. (Hebrejcům 6:10)
Stěhování a tragédie
Na konci roku 1967 proběhla v domě mého bratra v Irkutsku prohlídka. Našli při ní film a biblickou literaturu, a proto byl odsouzen do vězení na tři roky. Když však proběhla prohlídka v našem domě, nenašli nic. Nicméně úřady byly dál přesvědčeny o tom, že i my jsme do výroby biblické literatury zapojeni, a proto musela naše rodina tu oblast opustit. Přestěhovali jsme se asi 5 000 kilometrů na západ, do města Nevinnomyssk na Kavkaze. Tam jsme se věnovali neformálnímu vydávání svědectví.
V červnu 1969, první den školních prázdnin, nás postihla tragédie. Náš dvanáctiletý syn Kolja hledal ztracený míč v blízkosti vysokonapěťového transformátoru a dostal silnou ránu elektrickým proudem. Přes 70 procent jeho těla bylo spáleno. V nemocnici se ke mně obrátil a zeptal se: „Pojedeme ještě někdy společně na ostrov?“ (Mluvil o ostrově, který jsme rádi navštěvovali.) „Pojedeme, Koljo,“ řekl jsem, „pojedeme tam znovu. Až tě Ježíš Kristus opět přivede k životu, určitě na ostrov pojedeme.“ Napůl v bezvědomí stále zpíval jednu ze svých oblíbených písní Království, tu, kterou rád hrával na svou trubku ve sborovém orchestru. O tři dny později zemřel, plně přesvědčen o naději na vzkříšení.
Následující rok byl náš syn Ivan, kterému tehdy bylo dvacet let, povolán k vojenské službě. Když ji odmítl, byl zatčen a strávil tři roky ve vězení. V roce 1971 jsem byl povolán i já, a opět mi hrozilo uvěznění. Můj případ se však vlekl několik měsíců. Mezitím moje manželka onemocněla rakovinou a potřebovala mnoho péče. Z toho důvodu bylo projednávání mého případu zastaveno. Marija zemřela v roce 1972. Až do své smrti mi byla věrnou družkou, věrně oddanou Jehovovi.
Naše rodina rozptýlena
V roce 1973 jsem se oženil s Ninou. Její otec ji v roce 1960 vyhodil z domova, protože se stala svědkem. Byla horlivou služebnicí a patřila k těm sestrám, které pilně opisovaly časopisy pro ty, kdo byli v táborech. Děti si ji také zamilovaly.
Úřady byly naší činností v Nevinnomyssku znepokojeny, proto nás donutily odtamtud odejít. Tak jsem se v roce 1975 s manželkou a dcerami přestěhoval na jižní Kavkaz, do Gruzie. Moji synové, Ivan a Voloďa, se v téže době odstěhovali do Džambulu, na jižní hranici Kazachstánu.
V Gruzii byla činnost svědků Jehovových teprve v začátcích. V Gagře a Suchumi, na pobřeží Černého moře, jsme neformálně vydávali svědectví, a po roce bylo v jedné horské říčce pokřtěno deset nových svědků. Brzy však úřady začaly trvat na tom, abychom z té oblasti odešli, a tak jsme se přestěhovali do východní Gruzie. Tam jsme vynakládali ještě větší úsilí, abychom našli lidi podobné ovcím, a Jehova nám požehnal.
Scházeli jsme se v malých skupinách. Problémem byl ovšem jazyk, poněvadž jsme neuměli gruzínsky, a někteří Gruzínci nemluvili zase dobře rusky. Nejprve jsme tedy studovali pouze s Rusy. Brzy se však kázání a vyučování v gruzínském jazyce přece jen rozběhlo, a dnes jsou v Gruzii tisíce hlasatelů Království.
V roce 1979 mi můj nadřízený v zaměstnání na nátlak KGB řekl, že již nejsem v jeho zemi vítán. Potom moje dcera Naďa měla automobilovou nehodu, při níž zahynula jak ona, tak i její dcerka. Moje maminka zemřela v Nevinnomyssku rok před tím, přičemž až do smrti byla věrná Jehovovi. A tak otec a bratr tam zůstali sami. Rozhodli jsme se tedy, že se k nim vrátíme.
Požehnání za vytrvalost
V Nevinnomyssku jsme dál tajně vyráběli biblickou literaturu. Jednou, v polovině osmdesátých let, když si mě úřady opět předvolaly, jsem řekl vyšetřovatelům, že se mi před časem zdálo o tom, jak ukrývám naše časopisy. Smáli se tomu. Ale když jsem odcházel, jeden z nich řekl: „Kéž byste už nemusel mít sny o tom, že ukrýváte vaši literaturu.“ Nakonec řekl: „Brzy si literaturu vystavíte na policích a s Biblí v ruce budete vodit manželku na shromáždění.“
V roce 1989 nás velmi zarmoutilo, když moje dcera Anna zemřela na mozkové aneurysma. Bylo jí jen třicet osm let. V srpnu téhož roku si svědkové v Nevinnomyssku pronajali vlak a cestovali do Varšavy, v Polsku, aby se tam zúčastnili mezinárodního sjezdu. Bylo na něm 60 366 přítomných včetně tisíců delegátů ze Sovětského svazu. Opravdu jsme měli pocit, že se nám to jen zdá! Avšak ani ne dva roky nato, 27. března 1991, jsem měl výsadu být jedním z pěti dlouholetých sborových starších v Sovětském svazu, kteří v Moskvě podepsali historický dokument, jenž poskytoval náboženské organizaci svědků Jehovových zákonné uznání.
Mám radost, že moje děti, které zůstaly naživu, věrně slouží Jehovovi. A těším se do Božího nového světa, až opět uvidím Annu, Naďu i její dcerku, stejně jako Kolju. Až bude vzkříšen, splním mu slib, že ho vezmu na ostrov, kde nám před mnoha lety bylo společně tak dobře.
Už nyní však mám velkou radost, když v této rozlehlé zemi vidím takový rychlý růst biblické pravdy. Když se zamýšlím nad svým životem, jsem opravdu šťastný, že jsem jej prožil takovýmto způsobem, a děkuji Jehovovi, že mi dovoluje, abych byl jedním z jeho svědků. Jsem přesvědčen o pravdivosti Žalmu 34:8: „Ochutnejte a vizte, že Jehova je dobrý; šťastný je zdatný muž, který ho činí svým útočištěm.“
[Obrázek na straně 25]
V roce, kdy jsem se připojil ke své rodině v Tulunu
[Obrázky na straně 26]
Nahoře: Otec a mé děti před naším domem v Tulunu na Sibiři
Vpravo nahoře: Moje dcera Naďa s dcerkou — obě zahynuly při automobilové nehodě
Vpravo: Rodinný portrét z roku 1968