3. mýtus: Všichni dobří lidé jdou do nebe

Jak tento mýtus vznikl?

Začátkem 2. století n. l., kdy Ježíšovi apoštolové už nebyli naživu, získali velkou autoritu první církevní otcové. Dílo New Catholic Encyclopedia (2003, svazek 6, strana 687) o jejich naukách říká: „Všeobecně se učilo, že odhmotněná duše se dostává do nebeské blaženosti, jakmile po smrti dojde k očištění, je-li nezbytné.“

Co říká Bible?

„Šťastní jsou lidé mírné povahy, protože zdědí zemi.“ (Matouš 5:5)

Ježíš svým učedníkům sice slíbil, že pro ně ‚připraví místo‘ v nebi, ale zároveň naznačil, že spravedliví lidé tam nejdou automaticky. (Jan 3:13; 14:2, 3) Také se modlil, aby se Boží vůle stala „jako v nebi, tak i na zemi“. (Matouš 6:9, 10) Skutečnost je taková, že pro spravedlivé lidi je určeno jedno ze dvou míst. Menšina bude společně s Kristem panovat v nebi a většina bude žít věčně na zemi. (Zjevení 5:10)

Během doby raná církev změnila svůj názor na to, jaká je na zemi její úloha. K čemu to vedlo? „Očekávané Boží Království stále více nahrazovala organizovaná církev,“ uvádí The New Encyclopædia Britannica. Církev začala upevňovat svou moc tím, že se vměšovala do politiky. Jednala tedy v rozporu s Ježíšovými jednoznačnými slovy, že jeho následovníci nemají být „částí světa“. (Jan 15:19; 17:14–16; 18:36) Pod vlivem římského císaře Konstantina církev ustoupila od některých svých nauk, z nichž jedna se týkala samotné podstaty Boha.

Prozkoumejte tyto biblické verše: Žalm 37:10, 11, 29; Jan 17:3; 2. Timoteovi 2:11, 12