Dopis z Papuy-Nové Guiney

Korálový útes v oblacích

JE ÚTERÝ, pět hodin ráno. Ve městě Lae na Papui-Nové Guineji začíná parný den. S manželkou se chystáme na cestu do vesnice Lengbati, která leží na úbočí hory Mount Rawlinson v provincii Morobe. Chceme zde totiž navštívit místní svědky Jehovovy.

Cesta čtyřmístným jednomotorovým letadlem má trvat jen asi 30 minut. Sedím vedle pilota, tak jak jsem zvyklý. Na uších máme sluchátka s mikrofonem, a tak si i přes burácení motoru můžeme povídat. Pilot mi vysvětluje, k čemu slouží jednotlivé měřicí přístroje a ovládací prvky na řídicím panelu a vtipkuje, že když se mu něco stane, budu to muset odřídit já. V tu chvíli se mi vybavuje zážitek jednoho mého předchůdce, který tady na Papui-Nové Guineji také navštěvoval skupiny svědků Jehovových. Když pilot uprostřed letu ztratil vědomí, řízení převzal autopilot a letadlo kroužilo ve vzduchu, dokud se pilot neprobral a s letadlem nepřistál. Naše cesta naštěstí probíhá bez komplikací.

Letíme teď podél horského pásma. Náhle se před námi otevírá trhlina v mracích. Prolétáváme jí a pod sebou máme vrchol horského štítu — míjíme ho snad jen o sto metrů. Před námi leží vesnice Lengbati, shluk domů, které jsou postaveny z přírodních materiálů a mají silnou doškovou střechu. Pilot přelétává nad přistávací dráhou a ujišťuje se, zda je v dobrém stavu a zda na ní vesnické děti zrovna nehrají fotbal. Kontroluje také, zda ji od té doby, kdy tady byl naposledy, nerozryla prasata. Potom zamíří zpátky nad údolí a říká: „Vypadá to dobře, zkusíme přistát.“ Otáčíme se a přistáváme na krátké ranveji. Místní vesničané ji vysekali do horského úbočí a nedávno na ní udělali nový povrch z rozdrceného korálového vápence, který vytěžili z blízké hory.

Při svých předchozích návštěvách jsem si tuto drť častokrát prohlížel a uvažoval o tom, jak je asi zdejší pohoří staré. Je až nepředstavitelné, jak mocné musely být síly, které korálový útes o délce několika set kilometrů vyzdvihly z oceánu až do výšky čtyř kilometrů. Když vystoupíme z letadla, ocitáme se na místě, jemuž říkám korálový útes v oblacích.

Vesničané, kteří zaslechli zvuk přistávajícího letadla, se k nám jako vždycky sbíhají ze všech stran. Pilot vypíná motor a já sleduji muže, který se od skupiny vesničanů odděluje a míří k nám. Jmenuje se Zung. Je jedním z mužů pověřených tím, aby v Lengbati vedli každotýdenní vyučovací programy, jež pořádají svědkové Jehovovi po celém světě. Lidé ve vesnici znají Zunga jako slušného, poctivého a spolehlivého člověka. On sám říká, že takový je díky uplatňování biblických zásad. Po přivítání vyrážíme společně se Zungem a dalšími svědky na krátkou cestu dolů po úbočí. V patách nám jde několik chlapců, kteří se dohadují, kdo ponese naše zavazadla.

Přicházíme k malému dřevěnému domku. Místní svědkové ho postavili pro ty, kteří za nimi přibližně každých šest měsíců přijíždějí, aby je duchovně povzbudili. Přestože je Papua-Nová Guinea tropickou zemí, tady v horách je docela chladno. Během odpoledne z údolí pomalu stoupají mraky, a když v noci rozsvěcujeme petrolejku, často je vidíme, jak se vkrádají do domu škvírami v prkenné podlaze. Je to zvláštní pocit oblékat si kvůli chladu džíny a lyžařskou bundu, když jsme ještě před několika hodinami museli dole na pobřeží snášet úmorné vedro.

V polovině osmdesátých let jeden místní muž studoval Bibli se svědky Jehovovými ve městě Lae. Když se vrátil do vesnice, postavil společně s několika dalšími lidmi malý sál Království, aby měli kde pořádat svá shromáždění. Byli na něj náležitě hrdí. Zdejší pastor luteránské církve a jeho příznivci však stavbu vypálili do základů. Žháři pyšně prohlašovali, že toto území je výlučně luteránské. Svědkové ale navzdory přetrvávajícímu odporu postavili nový sál Království a jejich počet stále vzrůstá. Nyní je zde přibližně 50 zvěstovatelů dobré zprávy. Dokonce i někteří z těch, kdo se proti činnosti svědků dříve stavěli nepřátelsky, se na ní teď sami horlivě podílejí.

Mnozí vesničané jsou rádi, že je svědkové Jehovovi navštěvují a vyučují je z Bible. Ačkoli je zde hodně lidí negramotných, většina místních svědků se číst naučila, aby mohli druhým předávat biblické poselství. Na shromáždění do sálu Království chodí každý týden až 200 lidí.

Do vesnice není zavedena elektřina. Večer se proto choulíme u ohně pod přístřeškem, kde se vaří, a společně jíme, povídáme si a smějeme se. V mihotavém světle plamenů můžeme s manželkou sledovat rozzářené tváře našich přátel, na nichž je jasně vidět, jakou mají radost, že mohou sloužit Jehovovi. Připozdívá se, a tak se všichni postupně rozcházejí. Někteří si z ohně vytahují takzvaný bombom — kus hořícího palmového listu. Doufají, že jim vydrží svítit tak dlouho, dokud po stezkách v křovinatém porostu nedojdou domů.

I my se vydáváme ke svému příbytku a uvědomujeme si, jaký je tu klid. Kolem sebe slyšíme jen zvuky přírody. Než se uložíme ke spánku, ještě naposledy se zadíváme na jasnou noční oblohu a jsme uchváceni tím, kolik hvězd lze v této nadmořské výšce spatřit.

Týden uplynul jako voda a už zítra by se pro nás mělo vrátit letadlo. Ještě jedna chladná noc v mracích, jež zahalují vesnici Lengbati, a pak nás znovu čeká horko a vlhko tam dole na pobřeží.