Daleké cesty starověkých mořeplavců

Dnes je naprosto běžné, že člověk nastoupí do letadla a letí na jiný kontinent. Věděli jste ale, že daleké cesty lidé podnikali i v biblických dobách?

UŽ ASI tisíc let před Kristem nechal král Šalomoun postavit flotilu lodí, které společně s loděmi tyrského krále přivážely do Izraele zboží ze vzdálených zemí. (1. Královská 9:26–28; 10:22) V devátém století př. n. l. prorok Jonáš v izraelském přístavním městě Joppe na pobřeží Středozemního moře nastoupil na loď plující do Taršiše.a (Jonáš 1:3) V prvním století n. l. apoštol Pavel podnikl cestu z izraelské Cesareje do Puteoli, což je dnešní italské město Pozzuoli v Neapolském zálivu. (Skutky 27:1; 28:13)

Historikové vědí, že v Pavlově době se obchodníci ze Středomoří pravidelně plavili přes Rudé moře do Indie a že v polovině druhého století se někteří dostali až do Číny.b Víme něco i o výpravách do oblastí, které od Středozemního moře leží na západ? Jak daleko se dostali starověcí námořníci, kteří vypluli tím směrem?

Výpravy starověkých Féničanů

Mnoho staletí před tím, než žil apoštol Pavel, vznikaly díky obchodním výpravám mořeplavců kolonie na západě. Odborníci jsou přesvědčeni, že Féničané, jejichž domovem bylo území dnešního Libanonu, dosáhli Atlantiku nejpozději kolem roku 1200 př. n. l. Asi v roce 1100 př. n. l. založili za Gibraltarskou úžinou město Gadir, dnešní španělské přístavní město Cádiz. Ke zboží, s nímž se tam obchodovalo, patřilo stříbro, které se v blízkosti Gadiru těžilo, a také cín, který přivážely lodě plující po Atlantiku.

Řecký historik Hérodotos napsal, že v sedmém století př. n. l. egyptský faraon Neko vyslal flotilu fénických lodí, aby obeplula Afriku z východu na západ. Féničané výpravu zahájili v severním cípu Rudého moře.

Pobřeží Afriky Féničané prozkoumávali už několik staletí. Plavit se na jih podél atlantského pobřeží Afriky bylo ale kvůli nepříznivému větru a proudům obtížné. Podle Hérodota tedy fénická výprava vyplula z Rudého moře a Indickým oceánem se plavila na jih podél východního pobřeží Afriky. Začátkem léta se mořeplavci vylodili, oseli půdu, zůstali tak dlouho, dokud nesklidili úrodu a pak v cestě pokračovali. Hérodotos ve své zprávě uvádí, že ve třetím roce Féničané dokončili plavbu kolem celého kontinentu, dostali se do Středozemního moře a vrátili se do Egypta.

V závěru svého vyprávění se Hérodotos zmínil o tom, že Féničané vyprávěli o věcech, kterým nemohl uvěřit. Například tvrdili, že když pluli kolem jižního cípu Afriky, měli slunce po pravé ruce. Jeho nedůvěra byla v té době pochopitelná. Každý, kdo žije severně od rovníku, je zvyklý na to, že slunce vidí na jihu. Když tedy pluje na západ, má slunce po levé ruce. Avšak u mysu Dobré naděje, který leží jižně od rovníku, je slunce v poledne na severu — tedy po pravé ruce, když člověk míří na západ.

Hérodotova zpráva byla po staletí předmětem debat. Mohlo by se zdát neuvěřitelné, že už tehdy někdo dokázal obeplout Afriku. Vědci jsou však přesvědčeni, že faraon Neko takovou expedici skutečně zorganizoval a že vzhledem k tomu, jaké dovednosti a znalosti lidé v té době měli, byla uskutečnitelná. Historik Lionel Casson uvádí: „Taková výprava byla určitě možná. Není žádný důvod, proč by Féničané nedokázali takovou cestu podniknout, a to v čase a způsobem, o nichž Hérodotos mluví.“ To, do jaké míry je Hérodotova zpráva přesná, dnes není možné říct s jistotou. V každém případě je však svědectvím o tom, že už tehdy se lidé neúnavně snažili dostat se do neznámých zemí.

Pytheas míří na sever

Féničané nebyli jedinými obyvateli Středomoří, kteří se vydávali na západ k Atlantiku. Na pobřeží Středozemního moře zakládali kolonie i řečtí mořeplavci. Jednou takovou kolonií byla Massalia, nyní francouzské Marseille. Město vzkvétalo díky obchodním aktivitám na pevnině i na moři. Na sever obchodníci vyváželi středomořské víno, olej a bronzové zboží a nazpět přiváželi rudu a jantar. Obyvatelé Massalie se bezpochyby zajímali o to, z jakých zemí takové zboží pochází. Pytheas, který v Massalii žil, se proto kolem roku 320 př. n. l. vydal na sever, aby ty vzdálené země prozkoumal.

Po návratu o své cestě napsal vyprávění, které nazval Peri tou Okeanou (Na oceánu). Původní řecký text tohoto díla již neexistuje, ale citovalo z něj nejméně 18 starověkých pisatelů. Z citovaných částí je vidět, že Pytheas pečlivě zaznamenával informace o mořích, o přílivu a odlivu, o zemích, které navštívil, a o lidech, s nimiž se tam setkal. Také měřil délku stínu, který vrhal gnómon neboli zeměměřičská tyč, a tak určoval výšku poledního slunce nad obzorem. Na základě toho odhadoval, jak daleko na sever se dostal.

Pytheas se zajímal o vědu. Hlavním smyslem jeho výpravy však jen sotva mohl být vědecký výzkum. Odborníci předpokládají, že výpravu zorganizovali a financovali obchodníci z Massalie, kteří Pythea vyslali, aby našel cestu ke vzdáleným pobřežím, o nichž věděli, že jsou zdrojem jantaru a cínu. Kam se tedy Pytheas vlastně plavil?

Do Bretaně, Británie a ještě dál

Zdá se, že Pytheas obeplul Pyrenejský poloostrov a podél pobřeží Galie dorazil do Bretaně, kde se vylodil. Víme to na základě toho, že jedno z jeho měření výšky slunce nad obzorem, která pravděpodobně prováděl na zemi, odpovídá severní Bretani.c

Obyvatelé Bretaně byli zkušení námořníci a stavitelé lodí, kteří obchodovali s Británií. V Cornwallu, což je jihozápadní cíp Británie, byla bohatá naleziště cínu, suroviny nezbytné pro výrobu bronzu. Byla to další zastávka Pytheovy cesty. Ve své zprávě uvedl, že Británie má přibližně trojúhelníkovitý tvar a zmínil se i o její velikosti. To naznačuje, že ji celou obeplul.

Kudy přesně Pytheas plul nelze říct s jistotou. Je možné, že se plavil mezi Británií a Irskem a zastavil se na ostrově Man, jehož zeměpisná šířka odpovídá druhému měření výšky slunce, které Pytheas provedl. Třetí měření se mohlo odehrát na ostrově Lewis ve Vnějších Hebridách u západního pobřeží Skotska. Odtamtud pravděpodobně pokračoval na sever k Orknejským ostrovům, protože v jeho zprávě, kterou citoval Plinius Starší, je zmínka o skupině 40 ostrovů.

Pytheas napsal, že šest dní plavby na sever od Británie leží země zvaná Thule. Několik starověkých pisatelů poznamenává, že Pytheas o ní ve svém vyprávění mluvil jako o zemi půlnočního slunce. Další den plavby odtamtud Pytheas dorazil k „zamrzlému“ moři. Kde přesně země Thule ležela, je předmětem mnoha debat — někteří říkají, že to byly Faerské ostrovy, jiní si myslí, že Norsko, a další se přiklánějí k tomu, že to byl Island. Ať už tato země ležela kdekoli, starověcí pisatelé ji označili za „nejsevernější pojmenované místo“.

Je možné, že Pytheas se do Británie vrátil přibližně stejnou cestou a pak dokončil plavbu kolem ostrova. Nevíme, zda před tím, než se vrátil do Středozemního moře, prozkoumal i další časti severoevropského pobřeží. V každém případě Plinius Starší se na Pythea odvolával jako na znalce oblastí, kde se získává jantar. Starověká naleziště tohoto vzácného materiálu ležela v Jutsku, které je dnes součástí Dánska, a na jižním pobřeží Baltického moře. Informace o těchto místech však Pytheas mohl získat v kterémkoli přístavu ve východní Británii. Není známo, že by on sám tvrdil, že Jutsko nebo pobřeží Baltického moře navštívil.

Dalším známým cestovatelem, který pocházel ze Středomoří a navštívil Británii, byl Julius Caesar. Na jihu tohoto ostrova se vylodil roku 55 př. n. l. a o své výpravě napsal zprávu. V roce 6 n. l. se Římané při svých taženích dostali až do severního Jutska.

Nové obzory

Féničané a Řekové svými výpravami přispěli k zeměpisným znalostem tehdejšího vzdělaného světa. Ke známým územím už patřilo nejen Středomoří, ale i pobřeží Atlantiku od jižního cípu Afriky až na sever k polárnímu kruhu. Pro tehdejší svět byly typické výpravy, při kterých byly překonávány ohromné vzdálenosti. Takové cesty vedly k novým obchodním vztahům, výměně znalostí a získávání zkušeností.

Z dochovaných zpráv o starověkých výpravách se dozvídáme jen o zlomku cest, které odvážní mořeplavci úspěšně dokončili. Kolik z nich se do domovského přístavu vrátilo a o své cestě nenapsalo ani řádek? A kolik bylo těch, kteří vypluli a již nikdy se nevrátili? Na tyto otázky neznáme odpověď. Víme ale něco o tom, kam se v prvním století rozšířilo křesťanství. (Viz rámeček.)

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček na straně 29]

Dobrá zpráva „kázána v celém stvoření“

Kolem roku 60 až 61 n. l. apoštol Pavel napsal, že dobrá zpráva byla „kázána v celém stvoření, jež je pod nebem“. (Kolosanům 1:23) Měl snad na mysli to, že křesťané už kázali v Indii, na Dálném východě, v Africe, ve Španělsku, v Galii, v Británii, v Pobaltí a v Pytheově zemi Thule? Nezdá se to sice pravděpodobné, ale s jistotou to vyloučit nemůžeme.

Jednoznačně však víme, že dobrá zpráva se rozšířila po velkém území. Například Židé a proselyté, kteří přijali křesťanství o Letnicích roku 33 n. l., přinesli svou novou víru do Parthie, Elamu, Médie, Mezopotámie, Arábie, Malé Asie, částí Libye směrem ke Kyréné a do Říma. To byl svět, který Pavlovi čtenáři znali. (Skutky 2:5–11)

[Nákres a mapa na straně 26 a 27]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Hérodotos napsal, že při plavbě kolem jižního cípu Afriky námořníci měli slunce po pravé ruce

[Mapa]

AFRIKA

STŘEDOZEMNÍ MOŘE

INDICKÝ OCEÁN

ATLANTSKÝ OCEÁN

[Nákres a mapa na straně 28 a 29]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Trasa dlouhé plavby, kterou podnikl řecký mořeplavec Pytheas

[Mapa]

Marseilles

PYRENEJSKÝ POLOOSTROV

IRSKO

ISLAND

NORSKO

Severní moře

BRITÁNIE

BRETAŇ

POBŘEŽÍ SEVERNÍ AFRIKY

STŘEDOZEMNÍ MOŘE