Kdo je skutečně bezúhonný?
1 Když apoštol Pavel psal pochvalně o bratrech, kteří ‚usilují o úřad dozorce‘, vysvětlil, že ‚dozorce by měl být bezúhonný‘. (1. Tim. 3:1, 2) To se však neočekává pouze od dozorců. Ve stejné biblické knize jsou povzbuzováni také jiní členové sboru, aby byli bezúhonní. (1. Tim. 5:7) Co to vlastně znamená být bezúhonný?
2 Všichni bychom si měli uvědomit, že naše chování není snad čistě osobní věcí. To, co děláme, působí na naši rodinu, na sbor a na Boží jméno. Měli bychom se chovat tak, abychom působili čest Jehovovi a jeho lidu. Neměli bychom o správném jednání pouze mluvit, nýbrž každý z nás by se měl také prokázat jako ‚příklad znamenitých skutků‘. (Tit. 2:6, 7) I když všechno tak děláme, snad si to někteří lidé falešně vykládají nebo nám něco vytýkají, stejně jako to činili členové židovského sboru v případě Ježíše. (Luk. 7:34, 35) Co chtěl apoštol Pavel říci tím, že proti takovým nesmí být vznesena žádná oprávněná obžaloba?
3 Samozřejmě, že každý z nás není bez hříchu. Při bližším pozorování je u každého z nás odkryt nedostatek; všichni ‚míjíme cíl‘. Přece bychom však neměli v dodržování požadavků Božího slova chybovat tak těžce, že bychom museli být pokáráni. (Viz Gal. 5:19–21). Měli bychom se upřímně snažit a v každé životní situaci se držet biblických zásad. Činíš to? Jednáš tak doma a u příbuzných? Jednáš tak na svém pracovišti a také tehdy, když odpočíváš? Žiješ takovým způsobem, aby druzí poznali, že jsi Kristův následovník? — Srovnej 1. Kor. 11:1.
4 Jako Kristovi následovníci bychom měli nejen dbát na to, co děláme, ale také na to, jaký postoj projevujeme. Když tedy apoštol Pavel psal dopis sboru ve Filippech — včetně dozorců a služebních pomocníků —, zdůraznil nutnost, že by v tomto ohledu měli být Kristovými následovníky, těmito slovy: „... nečiníte nic ze svárlivosti nebo ze sobectví, ale s pokorou mysli považujte ostatní za vyšší, než jste sami“. — Fil. 1:1; 2:1–8.
5 Co však, jestliže to někdo nedělá? Existují osoby, které jsou tak silně přesvědčeny o správnosti svého mínění, že se s nimi nedá rozumně mluvit. Když taková osoba hovoří s druhými, ráda se hádá a zanechává dojem, že svými slovy bojuje proti svým bratrům. Jelikož takový člověk o sobě smýšlí příliš vysoko, má sklon zamítat názory druhých. Jeho poznámky vedou při dané otázce spíše k ostrým roztržkám než k dohodě. Přirozeně, že se každý vyjadřuje jiným způsobem. Někteří mluví důrazněji než druzí. Hádky a roztržky jsou však v Božím slovu zařazeny mezi „skutky těla“. (Gal. 5:19, 20) Kdo ze zvyku jedná tímto způsobem, není bezúhonný.
6 Na verš v 1. Tim. 5:7 jsme již poukázali. Tam Pavel ukazuje, že praví křesťané by se měli bezúhonně starat o vdovy, které patří mezi jejich blízké příbuzné. Stejně vysoké měřítko platí však pro všechny životní oblasti. Nehledě na to, jak jednají lidé ve světě, měli bychom být všichni bezúhonní. Jak toho můžeme dosáhnout? Tím, že se ‚pevně držíme slova života‘ a svou řečí stejně jako svým chováním se ho vždy zastáváme. — Fil. 2:14–16.