Moc mi pomohlo učit se od druhých

Narodil jsem se v Québecu. Tohle kanadské město leží ve stejnojmenné provincii, kde se mluví francouzsky. Moji rodiče Louis a Zélia mě milovali a měl jsem krásné dětství. Otec byl tichý člověk, který moc rád četl. Já jsem si zamiloval psaní a chtěl jsem se stát novinářem.

Když mi bylo asi 12 let, zastavil se u nás otcův spolupracovník Rodolphe Soucy s jedním kamarádem. Oba byli svědkové Jehovovi. Skoro nic jsem o tom náboženství nevěděl a nijak zvlášť mě nezajímalo. Zapůsobilo na mě ale, jak dokázali odpovídat na otázky logicky a pomocí Bible. Líbilo se to i rodičům, a tak jsme s nimi všichni začali studovat Bibli.

Chodil jsem tehdy do katolické školy. Občas jsem s někým ze spolužáků mluvil o tom, co jsem se při studiu se svědky dozvěděl. Po čase se o tom doslechli učitelé. Byli to kněží a nelíbilo se jim to. Ale místo aby vzali Bibli a dokázali mi, že se mýlím, jeden z nich mě před celou třídou obvinil, že jsem rebel. Byl to dost nepříjemný zážitek, ale ve výsledku mi to pomohlo. Pochopil jsem, že náboženské nauky, které se ve škole učím, jsou v rozporu s Biblí a že není důvod tam dál chodit. Se souhlasem rodičů jsem přešel na jinou školu.

UČÍM SE MÍT RÁD SLUŽBU

Bibli jsem se svědky studoval dál, ale nedělal jsem skoro žádné pokroky, protože jsem se bál služby dům od domu. Katolická církev měla velkou moc a zuřivě se snažila naši kazatelskou činnost zastavit. Jejím blízkým spojencem byl i québecký premiér Maurice Duplessis. A tak se stávalo, že bratry a sestry někdy obtěžoval, nebo dokonce napadl nepřátelsky naladěný dav. Chodit do služby tehdy vyžadovalo hodně odvahy.

Překonat strach ze služby mi pomohl John Rae, který absolvoval 9. třídu školy Gilead. Byl to mírný, přátelský a nenápadný bratr se spoustou zkušeností. Málokdy mi přímo řekl, že bych měl něco dělat jinak, ale jeho příklad mluvil hlasitěji než slova. John neuměl moc francouzsky, a tak jsem s ním často chodil do služby a s francouzštinou mu pomáhal. Díky tomu, že jsme spolu strávili hodně času, jsem se konečně rozhodl, že chci sloužit Jehovovi. A tak jsem se 26. května 1951, deset let od prvního kontaktu se svědky, dal pokřtít.

Většina bratrů a sester v našem malém sboru v Québecu byli průkopníci. Díky jejich příkladu jsem se do průkopnické přihlásil taky. V té době jsme ve službě nepoužívali žádné publikace – jenom Bibli. Museli jsme ji proto dobře znát. A tak jsem se učil biblické verše, abych dokázal obhajovat pravdu. Ani s Biblí ale nebylo jednoduché pracovat. Pokud neměla imprimatur neboli oficiální schválení katolické církve, lidé z ní nechtěli nic slyšet.

V roce 1952 jsem se oženil se Simone Patryovou, která sloužila ve stejném sboru jako já, a přestěhovali jsme se do Montrealu. Ani ne za rok se nám narodila dcera Lise. S průkopnickou službou jsem sice skončil krátce před svatbou, ale snažili jsme se žít jednoduše, abychom měli co nejvíc času a energie na sborové aktivity.

Asi po deseti letech jsem začal vážně přemýšlet, jestli bych se k průkopnické nemohl vrátit. V roce 1962 byli starší pozvaní do kanadského betelu, aby se zúčastnili školy služby Království. Trvala celý měsíc a já jsem byl ubytovaný na pokoji s Camillem Ouellettem. Zapůsobilo na mě jeho nadšení pro službu – hlavně proto, že i on už měl rodinu. Jeho cílem bylo stát se průkopníkem, i když mít děti a zároveň být v průkopnické bylo tehdy v Québecu téměř neslýchané. Během doby, co jsme spolu strávili, mě povzbuzoval, abych přemýšlel o svojí situaci. Po pár měsících jsem došel k závěru, že bych s průkopnickou mohl znovu začít. Někteří si mysleli, že to není nejlepší nápad, ale já jsem se nenechal odradit. Věřil jsem, že Jehova moji snahu víc se věnovat službě podpoří.

VRACÍME SE DO QUÉBECU JAKO ZVLÁŠTNÍ PRŮKOPNÍCI

V roce 1964 jsme se Simone dostali za úkol sloužit jako zvláštní průkopníci v Québecu, odkud jsme pocházeli. V tomhle městě jsme strávili několik dalších let. Ve službě jsme se sice nesetkávali s tak tvrdým odporem jako dřív, ale někteří lidé nám stále dělali problémy.

Jednou v sobotu odpoledne mě zatkli v Sainte-Marie, městečku nedaleko Québecu. Kvůli tomu, že jsem bez povolení kázal dům od domu, mě policista odvedl na stanici a zavřel do cely. O něco později jsem byl předveden před soudce Baillargeona, ze kterého šel strach. Zeptal se mě, kdo mě bude v procesu zastupovat. Když jsem řekl, že Glen How,a zaúpěl: „Ne, jenom ten ne!“ Glen How byl náš bratr a získal si pověst schopného advokáta, který u soudu pomohl mnoha svědkům. Brzy jsem se dozvěděl, že obvinění proti mně bylo staženo.

Protože mnoho lidí v Québecu nemělo svědky rádo, bylo těžké pronajmout si vhodné místo pro shromáždění. Jediné, co náš malý sbor sehnal, byla stará nevytápěná garáž. Abychom se během mrazivých zim aspoň trošku zahřáli, měli jsme tam naftová kamínka. Často jsme se sešli v garáži už několik hodin před shromážděním, nahrnuli se ke kamnům a vyprávěli si pěkné zážitky ze služby.

Oznamování dobré zprávy přineslo za ty roky nádherné výsledky. V 60. letech bylo v Québecu a nejbližším okolí, v regionu Côte-Nord a na poloostrově Gaspé jen několik malých sborů. Dnes tu jsou víc než dva kraje a shromáždění se konají v krásných sálech Království.

ZAČÍNÁME S KRAJSKOU A OBLASTNÍ SLUŽBOU

V roce 1970 jsme byli se Simone pozvaní do krajské služby a v roce 1973 jsme začali s oblastní službou. Během těch let jsem se hodně naučil od různých schopných bratrů, jako byl například Laurier Saumur a David Splane,b kteří taky sloužili jako cestující dozorci. Po každém sjezdu jsme s Davidem jeden druhému poradili, co na svém vyučování zlepšit. Jednou jsem od něj slyšel: „Léonci, líbil se mi tvůj závěrečný proslov. Byl vážně dobrý. Bylo tam ale tolik myšlenek, že by to stačilo na tři proslovy!“ Měl jsem sklon nacpat do svých proslovů příliš mnoho látky. Musel jsem se naučit je zestručnit.

Jedním z úkolů oblastního dozorce bylo povzbuzovat krajské dozorce. V Québecu mě ale znalo hodně zvěstovatelů, takže když jsem navštívil jejich sbor, chtěli se mnou jít do služby. Služba s nimi sice byla příjemná, ale nevěnoval jsem kvůli tomu dost času krajskému dozorci. Vzpomínám si, jak mi jeden z nich řekl: „Je skvělé, že věnuješ čas bratrům, ale nezapomeň, že tenhle týden jsi tu kvůli mně. I já potřebuju povzbudit!“ Takové laskavé usměrnění mi hodně pomohlo.

Rok 1976 přinesl tragickou událost. Moje milovaná manželka Simone náhle vážně onemocněla a zemřela. Díky svojí obětavosti a lásce k Jehovovi pro mě vždycky byla úžasnou spolupracovnicí. Jednou z věcí, která mi pomohla vyrovnat se s její smrtí, bylo to, že jsem se naplno věnoval službě. Jsem vděčný Jehovovi, že mě během té těžké doby podporoval. Časem jsem se oženil s Carolyn Elliottovou, nadšenou průkopnicí, která mluvila anglicky a do Québecu přišla pomoct s kázáním dobré zprávy. Carolyn je přátelská a upřímně se zajímá o druhé, zvlášť o ty, kdo jsou nesmělí nebo se cítí osamělí. Když jsme spolu navštěvovali sbory, její podpora pro mě hodně znamenala.

MIMOŘÁDNÝ ROK

V lednu 1978 mě bratři požádali, abych byl instruktorem v 1. třídě průkopnické školy v Québecu. Byl jsem docela nervózní, protože sám jsem tuhle školu neabsolvoval a všechno pro mě bylo stejně nové jako pro studenty. Naštěstí v té třídě byla spousta zkušených průkopníků. I když jsem byl instruktor, hodně jsem se toho od studentů naučil!

Později v tom roce se na Olympijském stadionu v Montrealu konal mezinárodní sjezd „Vítězná víra“. Zúčastnilo se ho víc než 80 000 návštěvníků a stal se tak historicky největším sjezdem v Québecu. Dostal jsem za úkol sloužit v tiskovém oddělení, takže jsem mohl mluvit s mnoha novináři a reportéry. Byl jsem nadšený, že se o nás v médiích objevily pozitivní zprávy. Rozhlas a televize odvysílaly dohromady víc než 20 hodin rozhovorů se svědky a v novinách o nás vyšly stovky článků. Podařilo se vydat úžasné svědectví o Jehovovi.

SLOUŽÍME V JINÉM OBVODU

V roce 1996 došlo v mém životě k velké změně. Od křtu jsem sloužil v Québecu, kde se mluví francouzsky. Teď jsem ale dostal za úkol sloužit jako oblastní dozorce ve sborech v Torontu a okolí, ve kterých se mluví anglicky. Přišlo mi, že na to nemám, a děsila mě už jenom představa, že budu mluvit z pódia svojí lámanou angličtinou. Musel jsem se ještě častěji modlit a víc se spoléhat na Jehovu.

Když na to teď vzpomínám, můžu říct, že ty dva roky, co jsme v té oblasti strávili, byly opravdu nádherné. Carolyn mi s angličtinou trpělivě pomáhala a zvěstovatelé ve sborech byli velmi vstřícní a povzbuzovali mě. Rychle jsme tam získali mnoho nových přátel.

V týdnech, kdy se konaly krajské sjezdy, jsem měl vždycky hodně práce a příprav. Často jsem si ale v pátek k večeru vyhradil hodinu na službu dům od domu. Někoho by možná napadlo: Proč před tak nabitým víkendem jít ještě do služby? Zjistil jsem ale, že pěkné rozhovory ve službě mě vždycky povzbudí. A kazatelská služba mě nabíjí až dodnes.

V roce 1998 jsme s Carolyn dostali za úkol sloužit jako zvláštní průkopníci v Montrealu. Mnoho let jsem měl na starost organizaci zvláštních forem vydávání svědectví na veřejnosti a taky kontakt s médii. Cílem bylo bořit předsudky vůči svědkům Jehovovým. S Carolyn se teď soustředíme na službu cizincům, kteří se nedávno přistěhovali do Kanady a často mají velký zájem poznat Bibli.

Když se ohlédnu za těmi 68 lety, které jsem od křtu strávil ve službě Jehovovi, cítím hluboké uspokojení. Díky tomu, že jsem se naučil užívat si službu a mohl jsem mnoha lidem pomoct poznat Jehovu, jsem zažil spoustu radosti. Potom co dcera Lise s manželem vychovali svoje děti, taky začali s pravidelnou průkopnickou. Její nadšení pro službu mě hřeje u srdce. Jsem moc vděčný za dobrý příklad a výborné rady mnoha bratrů a sester, kteří mi pomohli udělat duchovní pokroky a zvládnout různé úkoly od Jehovovy organizace. Zjistil jsem, že věrně vykonávat práci, která nám je svěřena, můžeme jenom s pomocí Jehovova mocného ducha. (Žalm 51:11) Děkuju Jehovovi, že mám tu krásnou výsadu oslavovat jeho jméno! (Žalm 54:6)