Otázky čtenářů

Proč se ve 2. Samuelově 21:7–9 píše, že se David „slitoval nad Mefibošetem“, ale pak ho vydal na smrt?

Když si tuhle pasáž někdo zběžně přečte, může se nad tím pozastavit. Ve skutečnosti se ale jednalo o dva různé muže se stejným jménem. Když se na tenhle příběh podíváme blíž, můžeme se z něho něco naučit.

Izraelský král Saul měl sedm synů a dvě dcery. Jeden z jeho synů, kterého mu porodila jeho vedlejší manželka Ricpa, se jmenoval Mefibošet. Je ale zajímavé, že i Saulův prvorozený syn Jonatan měl syna Mefibošeta. Král Saul měl tedy jak syna, tak vnuka, kteří se oba jmenovali stejně.

V určitém období své vlády se Saul rozhodl, že vyhladí Gibeoňany, kteří žili mezi Izraelity. Hodně z nich tehdy zjevně bylo zavražděno. To ale v žádném případě nebylo správné. V době Jozua totiž izraelští náčelníci uzavřeli s Gibeoňany mírovou smlouvu. (Jozue 9:3–27)

Za vlády Saula tahle smlouva pořád platila, ale on ji hrubě porušil. Kvůli tomu, že se pokusil Gibeoňany vyhladit, nesl „Saul a jeho dům … vinu za prolitou krev“. (2. Sam. 21:1) Když se stal králem David, o tom hrozném bezpráví mu řekli. Zeptal se jich, jak to může odčinit, aby země zase měla Jehovovo požehnání. Gibeoňané nechtěli peníze, ale žádali, aby mohli usmrtit sedm Saulových synů. (4. Mojž. 35:30, 31) A David jim vyšel vstříc. (2. Sam. 21:2–6)

Tou dobou už byli Saul a Jonatan mrtví, protože padli v bitvě. Jonatanův syn Mefibošet byl ale naživu. Jako malý následkem pádu ochrnul a se Saulovým útokem na Gibeoňany neměl nic společného. David navíc uzavřel s Jonatanem smlouvu, kterou stvrdili své přátelství a ze které měli mít užitek i jejich potomci, včetně Jonatanova syna Mefibošeta. (1. Sam. 18:1; 20:42) Zpráva říká: „Král [David] se … slitoval nad Mefibošetem, synem Saulova syna Jonatana, kvůli přísaze…, kterou složili před Jehovou.“ (2. Sam. 21:7)

Žádosti Gibeoňanů ale David vyhověl. Vydal jim dva Saulovy syny, z nichž jeden byl Mefibošet, a pět Saulových vnuků. (2. Sam. 21:8, 9) Zemi tím zbavil viny za prolitou krev.

Něco takového by Jehova neschválil, kdyby těch sedm Saulových potomků bylo nevinných. Boží zákon totiž jasně říkal: „Děti by neměly být usmrceny za to, co udělali jejich otcové. Člověk by měl být usmrcen jen za svůj vlastní hřích.“ (5. Mojž. 24:16) Takže se zdá, že těch sedm se na genocidě Gibeoňanů nějak podílelo. Právem tedy zaplatili za svoje jednání.

Co se z toho příběhu učíme? Člověk nemůže před sebou ani před druhými svoje špatné jednání omlouvat tím, že jenom plnil něčí pokyny. Jedno moudré přísloví říká: „Urovnej stezku svým nohám, a kamkoli se vydáš, půjdeš jistým krokem.“ (Přísl. 4:24–27; Ef. 5:15)