Nesmělost mi nezabránila stát se misionářkou

Narodila jsem se v roce 1951 v katolické rodině ve Vídni. Byla jsem plachá, ale v Boha jsem věřila a často jsem se modlila. Když mi bylo devět, táta začal studovat se svědky Jehovovými a maminka se k němu zanedlouho přidala.

Brzy jsme začali chodit do vídeňského sboru Döbling. Jako rodina jsme dělali hodně věcí společně. Četli jsme si a studovali Bibli, chodili na shromáždění a na sjezdech jsme pomáhali jako dobrovolníci. Během těch let mi táta pomohl si Jehovu moc zamilovat. Vždycky se za mě a za moji sestru modlil, aby z nás byly průkopnice. Ale tenkrát to můj cíl nebyl.

ZAČÍNÁM S CELODOBOU SLUŽBOU

Dala jsem se pokřtít v roce 1965, když mi bylo 14. Ale mluvit s cizími lidmi ve službě pro mě bylo hodně těžké. Taky jsem si moc nevěřila a zoufale jsem si přála, aby mě moji vrstevníci brali. Takže krátce po křtu jsem se začala bavit s těmi, kdo Jehovovi neslouží. Líbilo se mi to, ale zároveň mě trápilo svědomí, protože jsem věděla, že trávit tolik času s těmi, kdo nemilují Jehovu, není dobré. Jenže jsem neměla sílu to změnit. Co mi pomohlo?

Někdy v té době k nám do sboru začala chodit jedna holka. Jmenovala se Dorothée a bylo jí 16. Obdivovala jsem, s jakým nadšením chodí do služby dům od domu. Byla jsem o trochu starší než ona, ale do služby jsem moc nechodila. Říkala jsem si: Moji rodiče jsou svědkové a ona nemá v pravdě nikoho. Žije se svojí nemocnou maminkou, ale stejně je pořád ve službě! Její příklad mě motivoval, abych toho pro Jehovu začala dělat víc. Brzy jsme společně začaly průkopničit. Nejdřív jsme byly pomocné průkopnice, tenkrát se jim říkalo prázdninoví průkopníci, a později jsme začaly s pravidelnou. Dorothée si službu moc užívala a její nadšení bylo nakažlivé. Pomohla mi zahájit moje první biblické studium. Časem jsem se začala ve službě cítit líp. Už jsem nebyla tolik ve stresu, když jsem měla někoho oslovit, ať už u dveří, na ulici, nebo kdekoli jinde.

Během prvního roku, kdy jsem byla v pravidelné průkopnické, přišel do našeho sboru ve Vídni bratr jménem Heinz. Poslali ho tam jako zvláštního průkopníka. Pocházel z Rakouska, ale pravdu poznal v Kanadě, když byl na návštěvě u svého bratra, který byl svědek. Heinz se mi líbil hned od začátku, ale chtěl být misionář a po tomhle jsem zrovna moc netoužila. Takže nejdřív jsem svoje city skrývala. Ale později jsme spolu stejně začali chodit. Vzali jsme se a v Rakousku jsme sloužili jako průkopníci.

MÁM NOVÝ CÍL – MISIONÁŘSKOU SLUŽBU

Heinz často mluvil o tom, že by se rád stal misionářem. Nikdy mě ale do ničeho nenutil. Spíš mi pomáhal o tom přemýšlet. Třeba říkal: „Když nemáme žádné děti, možná bychom toho pro Jehovu mohli dělat víc, co myslíš?“ Jenže já byla plachá, a tak jsem měla z misionářské služby strach. Je pravda, že jsem byla v průkopnické, ale celá ta představa misionářské služby… To bylo na mě moc. Heinz byl ale trpělivý a ten cíl udržoval při životě. Taky mě povzbuzoval, abych se víc zaměřovala na druhé než na svoje obavy. Jeho rada mi moc pomohla.

Krůček po krůčku jsem po misionářské službě začala toužit, a tak jsme si podali přihlášku do Gileadu. Služebník pobočky mi ale navrhl, abych nejdřív zlepšila svoji angličtinu. Tři roky jsem se o to snažila a pak nás k našemu překvapení poslali do jugoslávského sboru v Salcburku. Sloužili jsme tam dalších sedm let, z toho jsme jeden rok byli v krajské službě. Srbochorvatština byla těžká, ale měli jsme spoustu biblických studií.

V roce 1979 nás poprosili, abychom jeli na „dovolenou“ do Bulharska. Naše činnost tam tehdy byla zakázaná, takže jsme tam do služby nechodili. Propašovali jsme tam ale miniatury našich publikací. Vezli jsme je pěti sestrám, které žily v hlavním městě Sofii. Byla jsem vyděšená, ale Jehova mi s tímhle úkolem pomohl. Když jsem viděla, jak jsou ty sestry odvážné a jakou mají radost, i když jim hrozí vězení, dodalo mi to odvahu, abych pro Jehovovu organizaci dokázala udělat cokoli.

Mezitím jsme se zkusili znovu přihlásit do Gileadu a tentokrát nás přijali. Mysleli jsme si, že pojedeme do Spojených států a že ta škola proběhne v angličtině. Ale v listopadu 1981 začala škola Gilead probíhat i v německé pobočce ve Wiesbadenu. A tak jsme ji mohli absolvovat v němčině, což pro mě bylo o dost jednodušší. Říkali jsme si, kam nás bratři asi pošlou.

SLOUŽÍME VE VÁLKOU ROZERVANÉ ZEMI

Dostali jsme za úkol sloužit v Keni! Ale bratři z keňské pobočky nás poprosili, jestli bychom mohli sloužit v sousední Ugandě. Bylo to už víc než deset let, co tam došlo k vojenskému převratu a k vládě se dostal generál Idi Amin. Za jeho diktatury přišly o život tisíce lidí a miliony lidí nesmírně trpěly. Pak v roce 1979 došlo v Ugandě k dalšímu převratu a vláda se znovu změnila. Asi vám nemusím říkat, že stěhování do válkou rozervané země ve mně vyvolávalo jisté pochybnosti. Gilead nás ale naučil naprosto se spoléhat na Jehovu. A tak jsme řekli ano.

Situace v Ugandě nebyla úplně bezpečná. V Ročence z roku 2010 to Heinz popsal takhle: „Hodně věcí nefungovalo. Například byla zničena vodovodní a telefonní síť. … Střelba a loupeže nebyly ničím výjimečným, a to zvlášť v noci. … Všichni byli doma a přáli si – a často se i modlili – aby k nim v noci nepřišli nezvaní hosté.“ I když to tam bratři a sestry neměli vůbec jednoduché, duchovně na tom byli moc dobře.

V roce 1982 jsme s Heinzem přijeli do Kampaly, hlavního města Ugandy. Prvních pět měsíců jsme bydleli u Sama a Christiny Waiswových společně s jejich pěti dětmi a čtyřmi příbuznými. Waiswovi s rodinou měli často jenom jedno jídlo denně. O to víc jsme si vážili toho, že se s námi dělili. Za tu dobu, co jsme u nich bydleli, jsme se naučili spoustu praktických věcí, které nám pak usnadnily misionářský život. Třeba jsme se naučili šetřit vodou. Když jsme se myli, spotřebovali jsme jenom pár litrů a použitou vodou jsme pak splachovali záchod. V roce 1983 jsme si s Heinzem našli vlastní bydlení v relativně bezpečné oblasti Kampaly.

Službu jsme si tam moc užívali. Vzpomínám si, že jeden měsíc jsme rozdali víc než 4 000 časopisů! Ale ze všeho nejlepší tam byli lidé. Vážili si Boha a rádi si povídali o Bibli. Já i Heinz jsme běžně měli 10 až 15 studií. A od těch, se kterými jsme studovali, jsme se toho hodně naučili. Třeba jsme obdivovali, jak jsou pozitivní. Každý týden chodili na shromáždění pěšky, ale nikdy si nestěžovali a vždycky měli úsměv na tváři.

V letech 1985 a 1986 došlo v Ugandě k dalším dvěma ozbrojeným konfliktům. Často jsme vídali dětské vojáky se samopaly, jak hlídkují na kontrolních stanovištích. Když jsme v té době chodili do služby, modlili jsme se, abychom každou situaci dokázali dobře vyhodnotit a abychom se nebáli. A Jehova nám na naše modlitby odpovídal. Jakmile na dobrou zprávu někdo hezky zareagoval, na strach jsme většinou rychle zapomněli.

Taky jsme o Jehovovi moc rádi mluvili s cizinci. Studovali jsme třeba s Muratem a Dilbar Ibatullinovými, manželi z Tatarstánu, který leží na východě evropské části Ruska. Murat byl lékař a on i jeho manželka Dilbar se nakonec dali pokřtít a slouží Jehovovi až dodnes. Později jsem se seznámila s Taťánou Vilejskou, Ukrajinkou, která přemýšlela o tom, že spáchá sebevraždu. Když se dala pokřtít, přestěhovala se zpátky na Ukrajinu a později pomáhala s překládáním našich publikací.a

NOVÁ VÝZVA

V roce 1991, když jsme byli s Heinzem na dovolené v Rakousku, nám místní pobočka oznámila, že máme nové působiště: Bulharsko. Když ve východní Evropě padl komunistický režim, činnost svědků Jehovových už v Bulharsku nebyla zakázaná. Jak už jsem zmiňovala, s Heinzem jsme tam kdysi propašovali naše publikace. Ale teď nás bratři poslali, abychom tam kázali.

Bratři nám řekli, abychom se do Ugandy už nevraceli. Takže jsme si ani nemohli jet sbalit věci a rozloučit se s přáteli. Jeli jsme do betelu v Německu, kde nám dali auto, a pak jsme cestovali do Bulharska. Měli jsme sloužit ve skupině v Sofii, kde bylo asi 20 zvěstovatelů.

Začátky v Bulharsku nebyly jednoduché. Neznali jsme jazyk. Taky jsme měli v bulharštině k dispozici jenom dvě publikace – knihu Pravda, která vede k věčnému životu a Moji knihu biblických příběhů. A navíc bylo těžké začít s někým studovat. Nic z toho ale naši malou skupinku nezastavilo. Dál jsme nadšeně kázali a to neuniklo pravoslavné církvi. Tehdy začaly skutečné problémy.

V roce 1994 tam svědkům vzali registraci a začali se k nim chovat jako k zakázané sektě. Některé bratry zatkli. V médiích o nás říkali hrozné lži. Tvrdili, že svědkové Jehovovi zabíjejí děti, a že dokonce přesvědčují jiné svědky, aby spáchali sebevraždu. Pro nás s Heinzem tam byla služba moc těžká. Lidé byli často agresivní, křičeli na nás, volali policii, a dokonce po nás házeli věci. Nebylo možné dovézt do země naše publikace a byl obrovský problém pronajmout nějaké prostory, kde by se mohla konat shromáždění. Policie jednou dokonce vtrhla na náš sjezd a ukončila ho. Na takovou nenávist jsme s Heinzem nebyli vůbec zvyklí. V Ugandě byli lidé tak přátelští a přáli si poznat pravdu. Tohle bylo ale něco úplně jiného. Co nám pomohlo tu změnu zvládnout a neztratit radost?

Byli to místní bratři a sestry. Moc rádi jsme s nimi trávili čas. Byli šťastní, že našli pravdu, a byli vděční, že tam s nimi jsme. Všichni jsme k sobě měli blízko a navzájem jsme si pomáhali. S Heinzem jsme se naučili, že když máme rádi druhé, můžeme být šťastní, ať už od Jehovy dostaneme jakýkoli úkol.

Časem se ale situace zlepšila. V roce 1998 jsme znovu získali registraci a do bulharštiny se přeložilo hodně našich publikací. V roce 2004 pak byla zasvěcena nová pobočka. Dneska je v Bulharsku 2 953 zvěstovatelů v 57 sborech. V minulém služebním roce se Památné slavnosti zúčastnilo 6 475 lidí. Kdysi bylo v Sofii jen pět sester a teď je tam devět sborů! Na vlastní oči jsme viděli, jak se splňuje proroctví, že „z malého se stane tisíc“. (Iz. 60:22)

BOJUJEME S OSOBNÍMI PROBLÉMY

Za svůj život jsem měla hodně zdravotních problémů. Doktoři mi několikrát v těle našli nádor, a jeden jsem dokonce měla i v mozku. Musela jsem chodit na ozařování a v Indii jsem podstoupila 12hodinovou operaci, při které mi většinu nádoru odstranili. Po operaci jsme nějakou dobu zůstali v indické pobočce, kde jsem se zotavovala, a pak jsme se vrátili do Bulharska.

Mezitím se u Heinze rozvinula vzácná dědičná nemoc, známá jako Huntingtonova choroba. Začal mít problémy s chůzí, řečí a ovládáním svých pohybů. S tím, jak se nemoc zhoršovala, byl na mně víc a víc závislý. Někdy už toho na mě bylo moc a měla jsem strach, co bude dál. Hodně nám ale pomáhal jeden mladý bratr, Bobi. Třeba Heinze pravidelně brával do služby. Vůbec se nestyděl za to, jak Heinz mluví, nebo za jeho nekontrolovatelné pohyby. Kdykoli jsem s Heinzem nemohla být, mohla jsem se na Bobiho obrátit. I když jsme se s Heinzem rozhodli, že v tomhle světě nebudeme mít děti, Jehova nám to vynahradil! Bobi byl pro nás jako syn. (Mar. 10:29, 30)

Můj milovaný Heinz bojoval i s rakovinou. A v roce 2015 bohužel zemřel. Strašně mi chybí. Byl to právě on, kdo mi pomáhal cítit se jistěji. Je tak těžké zvyknout si na to, že už tu není. V mých vzpomínkách ale pořád žije! (Luk. 20:38) Často si během dne vzpomenu na jeho milá slova a skvělé rady. Jsem moc vděčná za to, že jsme celé ty roky mohli společně sloužit Jehovovi.

JSEM VDĚČNÁ ZA JEHOVOVU POMOC

Ať už mě v životě potkalo cokoli, Jehova byl vždycky se mnou. Taky mi pomohl stát se misionářkou a mít ráda lidi, i když jsem plachá. (2. Tim. 1:7) Já i moje mladší sestra jsme teď díky Jehovovi obě v celodobé službě. Ona a její manžel navštěvují srbské sbory v Evropě. Jehova tatínkovy dávné modlitby vyslyšel!

Pokaždé, když si studuju Bibli, dodá mi to klid. V těžkých chvílích jsem se naučila modlit „ještě vroucněji“, tak jako to dělal Ježíš. (Luk. 22:44) Jeden ze způsobů, jak Jehova odpovídá na moje modlitby, je prostřednictvím mých přátel ze sboru Naděžda v Sofii. Jsou tak laskaví. Často mě zvou k sobě a taky mi říkají, jak moc mě mají rádi. Jsem šťastná, že je mám.

Často přemýšlím o vzkříšení. Představuju si rodiče, jak stojí před naším domem, a jsou tak krásní, jako když se brali. Vidím svoji sestru, jak připravuje jídlo. A Heinz stojí u svého koně. Tyhle představy mi pomáhají vyhnat z hlavy negativní myšlenky a naplňují moje srdce vděčností.

Když přemýšlím o tom všem hezkém, co mě díky Jehovovi v životě potkalo a co mě ještě čeká, cítím to stejně jako David, který v Žalmu 27:13, 14 řekl: „Co by se mnou bylo, kdybych nevěřil, že dokud jsem mezi živými, budu zažívat Jehovovu dobrotu? Doufej v Jehovu. Buď odvážný a ať je tvé srdce silné. Doufej v Jehovu!“