Díky Jehovovi jsme kvetli tam, kde nás zasadili

V roce 1979 Kassholmovi absolvovali školu Gilead a v průběhu let byli „zasazeni“ do různých zemí. Dostali za úkol sloužit v Barmě, v Íránu, na Mauriciu, v Tanzanii a v Zairu. Tu radu, která je zmíněná na začátku, dostali v Gileadu od jednoho z instruktorů, Jacka Redforda. Pomohla jim, když je hodněkrát „zasadili“, pak „vykořenili“ a „zasadili“ zase někam jinam. Sami nám to teď povypráví.

Matsi a Ann-Catrin, můžete nám nejdřív říct, jak jste poznali pravdu?

Mats: Za druhé světové války žil tatínek v Polsku a viděl, kolik pokrytectví je v katolické církvi. Přesto často říkával: „Pravda určitě existuje!“ Časem jsem se přesvědčil, že to tak opravdu je. Nakoupil jsem hodně knih v antikvariátu. Jedna z nich měla modrý obal a jmenovala se Pravda, která vede k věčnému životu. To mě zaujalo a ještě tu noc jsem tu knihu jedním dechem přečetl. Ráno jsem věděl, že jsem našel pravdu.

Od dubna 1972 jsem přečetl spoustu dalších publikací svědků Jehovových a našel odpovědi na věci, kterým jsem v Bibli nerozuměl. Cítil jsem se jako kupec z Ježíšova podobenství, který našel drahocennou perlu a prodal všechno, co měl, aby si ji mohl koupit. Já jsem „prodal“ své plány jít na vysokou školu a stát se doktorem. To všechno proto, abych si mohl koupit „perlu“ pravdy, kterou jsem našel. (Mat. 13:45, 46) A 10. prosince 1972 jsem se dal pokřtít.

Ani ne za rok si Jehovu zamilovali i moji rodiče a mladší bratr a dali se pokřtít. V červenci 1973 jsem začal s pravidelnou průkopnickou. V našem sboru byla jedna duchovně zaměřená sestra, která se mi moc líbila. Jmenovala se Ann-Catrin a byla to nadšená průkopnice. Zamilovali jsme se do sebe a v roce 1975 jsme se vzali. Po svatbě jsme čtyři roky sloužili ve švédském městečku Strömsund. Bylo tam krásně a lidé tam chtěli poznávat Bibli.

Ann-Catrin: Můj tatínek poznal pravdu, když studoval na vysoké škole ve Stockholmu. Byly mi tehdy jenom tři měsíce, ale i tak mě bral na shromáždění a do služby. Mamince se to nelíbilo a chtěla dokázat, že se svědkové mýlí. Jenže to se jí nepovedlo a časem se dala taky pokřtít. Já se dala pokřtít, když mi bylo 13. V 16 jsem začala s pravidelnou a později mě jmenovali zvláštní průkopnicí. Bylo to v době, kdy jsem sloužila ve městě Umeå, kde bylo potřeba víc zvěstovatelů.

Když jsme se s Matsem vzali, měli jsme velkou radost, že jsme mohli několika lidem pomoct, aby poznali Jehovu. Studovali jsme třeba s jednou mladou slečnou, která se jmenovala Maivor. Vzdala se sportovní kariéry a začala průkopničit s mojí mladší sestrou. V roce 1984 spolu byly v Gileadu a teď slouží jako misionářky v Ekvádoru.

Jako misionáři jste sloužili na různých místech. Co vám pomáhalo, abyste „kvetli tam, kde vás zasadili“?

Mats: Je pravda, že nás „přesazovali“ často. Sloužili jsme všude možně. Ale snažili jsme se zůstat „zakořeněni“ v Ježíšovi. (Kol. 2:6, 7) To znamená, že jsme se ze všech sil snažili být jako on, zvlášť když šlo o pokoru. Například jsme nečekali, že se místní bratři a sestry budou přizpůsobovat nám. Naopak, snažili jsme se přizpůsobit my jim a zjistit, proč některé věci dělají určitým způsobem. Chtěli jsme pochopit jejich myšlení a kulturu. Čím víc jsme Ježíše napodobovali, tím víc jsme se cítili jako „strom zasazený u vodních toků“ a mohli jsme kvést, ať už jsme byli kdekoli. (Žalm 1:2, 3)

Ann-Catrin: Aby strom po přesazení dál rostl, potřebuje taky teplo slunečních paprsků. A naším „sluncem“ byl vždycky Jehova. (Žalm 84:11) Dával nám bratry a sestry a jejich láska nás vždycky hřála. Třeba v našem malém sboru v íránském Teheránu jsme zažili pohostinnost, jaká byla běžná v biblických dobách. Moc rádi bychom tam zůstali, ale v červenci 1980 tam svědky Jehovovy zakázali a dostali jsme 48 hodin na to, abychom opustili zemi. Bratři nás pak poslali do Zairu v Africe (dneska je to Konžská demokratická republika).

Když jsem zjistila, že máme jít do Afriky, rozplakala jsem se. Slyšela jsem, že tam jsou hadi a řádí tam nemoci, a to mě děsilo. Ale jedni naši dobří kamarádi, kteří tam sloužili už dlouho, nám řekli: „Ještě jste tam ani nebyli, dejte tomu šanci. Uvidíte, Afrika vám přiroste k srdci!“ A taky že jo. Bratři a sestry tam mají srdce na dlani. A když jsme museli Zair o šest let později kvůli zákazu opustit, musela jsem se smát, protože mi došlo, že se teď modlím: „Jehovo, prosím, ať můžeme v Africe zůstat.“

Co vám během těch let dělalo radost?

Mats: Co musím určitě zmínit jsou krásná přátelství s misionáři, kteří pocházeli z nejrůznějších zemí. Na některých místech jsme taky měli spoustu biblických studií. Někdy jsme jich vedli každý až 20! Byla to obrovská radost. Nikdy nezapomeneme ani na lásku a pohostinnost afrických bratrů a sester. Když jsme navštěvovali sbory v Tanzanii a parkovali naši „ložnici“, náš Volkswagen Kombi, u domů bratrů a sester, mnozí nám dali, co mohli, „dokonce víc než to“. (2. Kor. 8:3) A zvláštní místo v našem srdci mají chvíle, kdy jsme si na konci dne s Ann-Catrin sedli, popovídali si o tom, co jsme ten den zažili, a poděkovali Jehovovi za to, že byl s námi.

Ann-Catrin: Já osobně jsem měla velkou radost z toho, že jsem mohla poznat bratry a sestry z různých částí světa. Taky jsme poznali zajímavé kultury a naučili se nové jazyky, třeba francouzštinu, gandštinu, perštinu a svahilštinu. Pomáhali jsme těm, kdo byli krátce pokřtění, získali opravdové přátele a společně s nimi sloužili Jehovovi „bok po boku“. (Sef. 3:9)

Taky jsme mohli pozorovat ty nádherné věci, které Jehova vytvořil, a viděli jsme tu úžasnou rozmanitost. Vždycky když jsme dostali nový úkol, brali jsme to jako dobrodružnou výpravu, na které je Jehova náš průvodce. Máme díky němu zážitky, jaké bychom sami nikdy nezískali.

S jakými problémy jste bojovali a co vám pomáhalo je zvládat?

Mats: Během let jsme prodělali několik tropických nemocí včetně malárie. A Ann-Catrin měla několik nečekaných operací. Taky jsme si dělali starosti o naše stárnoucí rodiče. Pečovali o ně hlavně naši sourozenci a za to jsme jim moc vděční. Dělali to trpělivě, s láskou a s radostí. (1. Tim. 5:4) I tak nám ale někdy bylo moc líto, že můžeme rodiče podporovat jenom na dálku, a přáli jsme si toho pro ně dělat víc.

Ann-Catrin: V roce 1983, když jsme sloužili v Zairu, jsem onemocněla cholerou. Byla jsem na tom tak špatně, že doktor řekl Matsovi: „Ještě dnes ji odvezte ze země.“ Hned další den jsme byli na palubě nákladního letadla, které mířilo do Švédska. Byl to jediný dostupný let.

Mats: Mysleli jsme si, že s misionářskou službou je konec, a hodně jsme to oplakali. Ale i když to tehdy ten doktor neviděl moc dobře, Ann-Catrin se uzdravila. A o rok později jsme se do Zairu mohli vrátit. Tentokrát jsme sloužili v malém svahilském sboru v Lubumbashi.

Ann-Catrin: Když jsme byli v Lubumbashi, otěhotněla jsem, ale nakonec jsem potratila. I když jsme neměli v plánu založit rodinu, bylo pro mě strašně těžké, že jsme o naše děťátko přišli. V tom náročném období jsme ale od Jehovy dostali nečekaný dárek. Měli jsme víc biblických studií než kdy dřív! Ani ne za rok se náš sbor rozrostl z 35 zvěstovatelů na 70. A účast na shromážděních se vyšplhala ze 40 na 220. Služba nás naplno zaměstnávala. Jehova nám moc žehnal a já se díky tomu cítila líp. I tak ale o našem milovaném miminku často přemýšlíme a mluvíme. Nemůžeme se dočkat, až Jehova naše bolavé srdce úplně zahojí.

Mats: Později začala být Ann-Catrin hodně unavená a slabá. Mně navíc diagnostikovali rakovinu tlustého střeva ve čtvrtém stádiu a potřeboval jsem rozsáhlou operaci. Dneska se mi ale daří dobře a Ann-Catrin slouží Jehovovi tak, jak jí to síly dovolí.

Uvědomujeme si ale, že nejsme jediní, kdo řeší vážné problémy. Po genocidě ve Rwandě v roce 1994 jsme navštívili hodně bratrů a sester v uprchlických táborech. Viděli jsme jakou mají víru, jak jsou vytrvalí a že jsou pohostinní, i když sami žijí v hrozných podmínkách. Naučilo nás to, že Jehova nám dokáže pomoct, abychom zvládli jakoukoli zkoušku. (Žalm 55:22)

Ann-Catrin: Další těžká situace přišla v roce 2007. Byli jsme tehdy na zasvěcení pobočky v Ugandě. A potom jsme s asi 25 dalšími misionáři a betelity jeli do Nairobi v Keni. Když jsme se blížili k hranicím, protijedoucí náklaďák najednou vjel do našeho pruhu a čelně do nás narazil. Řidič a pět našich přátel zemřelo na místě a jedna sestra zemřela později v nemocnici. Tak moc se těšíme, až je zase uvidíme! (Job 14:13–15)

Ze svých zranění jsem se časem dostala. Ale Mats, já i někteří z těch, kdo s námi cestovali, jsme začali trpět posttraumatickou stresovou poruchou. U mě se to projevovalo panickými záchvaty, které přicházely v noci. Budila jsem se s pocitem, že mám infarkt. Bylo to děsivé. Ale klid nám dodávala úpěnlivá modlitba a to, že jsme si četli naše oblíbené biblické verše. Taky nám hodně pomohlo to, že jsme vyhledali odbornou pomoc. Ty příznaky teď už dokážeme líp zvládat a prosíme Jehovu, abychom dokázali utěšovat ty, kdo bojují s něčím podobným.

Když jste popisovali, s čím vším jste se museli vyrovnávat, řekli jste, že Jehova vás nesl „jako syrová vejce“. Co jste tím mysleli?

Mats: Tohle vyjádření pochází ze svahilštiny a zní: „Tumebebwa kama mayai mabichi.“ V překladu: „Byli jsme neseni jako syrová vejce.“ Když člověk nese syrová vejce, je opatrný a dává si pozor, aby je nerozbil. A přesně tak se o nás Jehova staral. S láskou nás podporoval na všech místech, kde jsme byli. Vždycky jsme měli to, co jsme potřebovali, dokonce víc než to. Moc hezky se k nám chovali třeba bratři z vedoucího sboru. Byli tak soucitní! I to byl jeden ze způsobů, jak nám Jehova projevoval lásku a podporu.

Ann-Catrin: Ráda bych zmínila jeden příklad toho, s jakou láskou se o nás Jehova staral. Jednou mi zavolali, že můj tatínek leží ve Švédsku na jednotce intenzivní péče. Mats právě prodělal malárii a byl ještě slabý. Navíc jsme si letenky domů nemohli dovolit. A tak jsme se rozhodli, že prodáme auto. Pak ale přišly dva telefonáty. Nejdřív nám volali jedni manželé, kteří slyšeli o naší situaci, a řekli, že by nám jednu letenku rádi zaplatili. Druhý telefonát byl od jedné starší sestry, která měla našetřené nějaké peníze a měla je uložené v krabičce s nápisem „Pro někoho v nouzi“. Během několika minut nás Jehova zachránil! (Hebr. 13:6)

Ann-Catrin a Matsi, jste v celodobé službě už 50 let. Co jste se za tu dobu naučili?

Ann-Catrin: Ověřila jsem si, že naše síla je v tom, že zůstáváme v klidu a důvěřujeme Jehovovi. (Iz. 30:15) On pak z našeho boje udělá svůj boj. (2. Par. 20:15, 17) Všude, kam nás Jehova poslal, jsme sloužili nejlíp, jak jsme dokázali. A on nás za to bohatě odměnil. Měli jsme nádherný život. Takový bychom bez Jehovy nikdy neměli.

Mats: To hlavní, co jsem se naučil, je spoléhat se na Jehovu, ať se děje co se děje, a pozorovat, jak jedná v můj prospěch. (Žalm 37:5) Slíbil, že to bude dělat, a vždycky to dodržel. Vidíme to i teď, když sloužíme v betelu v Barmě.

Moc bychom si přáli, aby mladí, kteří toho chtějí pro Jehovu dělat víc, od Jehovy zažili tu samou věrnou lásku jako my. Jsme si jistí, že to tak bude, když budou ochotní kvést tam, kde je Jehova zasadí.