Pro Jehovu neexistují překážky

Předsunutý vojenský oddíl Filištínů táboří nad horským průsmykem. Vojáci očima projíždí vyprahlou skalnatou krajinu. Je to celkem jednotvárný pohled, ale najednou je něco zaujme. Na protější straně průsmyku stojí dva muži, Izraelité, a vůbec se nesnaží skrýt. Vojáky to pobaví. Ani je nenapadne, že by jim hrozilo nějaké nebezpečí. Izraelité jsou už dlouho pod nadvládou Filištínů. Nemůžou si dokonce ani sami nabrousit zemědělské nářadí, ale musí své utlačovatele prosit, aby to pro ně udělali. Izraelští vojáci jsou proto uboze vyzbrojení. Navíc jsou tu teď jenom dva! I kdyby šlo o ozbrojené válečníky, co by tak mohli udělat celé posádce? Filištíni na ně posměšně zavolají: „Vylezte k nám a [my] vám ukážeme!“ (1. Samuelova 13:19–23; 14:11, 12, Český studijní překlad)

Někdo tady opravdu dostane pořádně za vyučenou, ale nebudou to izraelští bojovníci. Filištíni vidí, jak ti dva sbíhají dolů, dostávají se na druhou stranu průsmyku a začínají šplhat nahoru. Svah je tak strmý, že si musí při lezení pomáhat rukama. Přesto neúnavně zdolávají kameny a míří přímo k vojenskému oddílu! (1. Samuelova 14:13) Teď už Filištíni rozpoznávají, že muž vepředu je ozbrojený a má za sebou svého zbrojnoše. Chce ale opravdu ve dvou zaútočit na celou posádku? Copak se zbláznil?

Ne, není to blázen. Je to muž, který má pevnou víru v Boha. Jmenuje se Jonatan a jeho příběh je pořád živý, protože dnešní křesťané se z něho můžou mnoho naučit. Nevedeme sice doslovné války, ale od Jonatana se dozvídáme hodně o odvaze, věrnosti a nesobeckosti. Tyto vlastnosti potřebujeme, pokud chceme mít i my pevnou víru. (Izajáš 2:4; Matouš 26:51, 52)

Věrný syn a odvážný voják

Abychom pochopili, proč se Jonatan nebál vyrazit proti posádce Filištínů, musíme se dozvědět něco o jeho minulosti. Jonatan byl nejstarší syn Saula, prvního izraelského krále. Když byl Saul pomazán za krále, Jonatan byl už dospělý muž. Mohlo mu být asi 20 let nebo i víc. Zdá se, že Jonatan měl se svým otcem blízký vztah, protože ten s ním často probíral důvěrné záležitosti. V té době znal Jonatan otce nejenom jako vysokého, pohledného muže a odvážného válečníka, ale co je ještě důležitější, i jako pokorného člověka s pevnou vírou. Jonatanovi bylo asi jasné, proč Jehova vybral za krále právě Saula. Sám prorok Samuel řekl, že v celém národu není nikdo jako on. (1. Samuelova 9:1, 2, 21; 10:20–24; 20:2)

Jonatan to určitě bral jako velkou čest, že může pod otcovým velením válčit proti nepřátelům Božího lidu. Nebyly to ale války jako ty dnešní, za kterými většinou stojí nacionalismus. Izraelský národ tehdy reprezentoval Jehovu, jenže na něj neustále útočily jiné národy, které uctívaly falešné bohy. K nim patřili i Filištíni. Byli to morálně zkažení lidé ovlivnění uctíváním takových bohů, jako byl třeba Dagon. Často se snažili Jehovův vyvolený národ utlačovat, nebo dokonce vyhladit.

Pro muže jako Jonatan bylo válčení jedním ze způsobů, jak věrně sloužit Bohu Jehovovi. A Jehova Jonatanovi v jeho úsilí pomáhal. Když se Saul stal králem, jmenoval svého syna velitelem nad 1 000 vojáky a Jonatan je vedl do bitvy proti filištínské posádce v Gebě. Přestože byli jeho muži chabě ozbrojení, s Jehovovou pomocí Jonatan bitvu vyhrál. Filištíni na porážku odpověděli tak, že shromáždili obrovské vojsko. Hodně Saulových vojáků to vyděsilo. Někteří vzali nohy na ramena a schovali se a našli se i takoví, kteří se přidali na stranu nepřátel. Jonatanova odvaha ale ani na moment nezeslábla. (1. Samuelova 13:2–7; 14:21)

V den, který byl popsaný v úvodu, se Jonatan potichu vytratil z tábora a vzal s sebou jenom svého zbrojnoše. Zatímco se blížili k filištínské posádce u Mikmaše, Jonatan zbrojnoši vysvětlil, co má v plánu. Ukážou se filištínským vojákům tábořícím nad průsmykem. Když jim Filištíni řeknou, aby vylezli k nim nahoru, bude to znamení, že Jehova jim pomůže. Zbrojnoš s plánem ochotně souhlasil. Možná ho k tomu motivovala Jonatanova povzbudivá slova: „Jehovovi nic nebrání, aby zachraňoval mnohými nebo nečetnými.“ (1. Samuelova 14:6–10) Co tím myslel?

Jonatan svého Boha evidentně dobře znal. Určitě věděl, že Jehova v minulosti pomohl svému lidu porazit nepřátele, kteří měli velkou početní převahu. Někdy Izraelitům dokonce zajistil vítězství pomocí jediného člověka. (Soudci 3:31; 4:1–23; 16:23–30) A tak bylo Jonatanovi jasné, že když jde o Boží služebníky, nezáleží na tom, kolik jich je, jak jsou silní nebo jak kvalitní mají výzbroj. Záleží na tom, jak pevnou mají víru. A právě s vírou Jonatan nechal na Jehovovi, aby rozhodl, jestli se on a zbrojnoš mají utkat s filištínskou posádkou. Zvolil způsob, jak jim Jehova mohl dát znamení, že útok schvaluje. A když viděl jeho odpověď, nebojácně vyrazil vpřed.

Všimněte si na Jonatanově víře dvou věcí. Za prvé, měl ke svému Bohu hlubokou úctu. Věděl, že když chce všemohoucí Bůh něčeho dosáhnout, není závislý na lidské síle. Zároveň ale věděl, že Jehova rád podpoří ty, kdo mu důvěřují a věrně mu slouží. (2. Paralipomenon 16:9) Za druhé, než Jonatan něco podnikl, chtěl od Jehovy důkaz, že to schvaluje. Dnes už nám Jehova nedává zázračná znamení, aby ukázal, jestli něco máme udělat, nebo ne. Dal nám ale Bibli, a tak máme všechno, co potřebujeme, abychom zjistili jeho názor. (2. Timoteovi 3:16, 17) Hledáme rady v Bibli pokaždé, když máme udělat nějaké důležité rozhodnutí? Pokud ano, dáváme najevo, že nám stejně jako Jonatanovi záleží víc na tom, co si přeje Bůh, než na tom, co si přejeme my sami.

Vraťme se ale k našemu příběhu. Jonatan se svým zbrojnošem rychle šplhali po strmém svahu k filištínským vojákům. Těm došlo, že jde opravdu o útok, a tak vyslali několik mužů, aby se vetřelců zbavili. Pro Filištíny by neměl být problém udělat s nimi krátký proces, protože byli v početní převaze a navíc měli výhodu, že stojí ve svahu výš. Jonatan ale srážel jednoho vojáka za druhým. A jeho zbrojnoš je za ním zabíjel. Jenom na tom krátkém úseku, který zatím urazili, jich pobili 20! Pak Jehova udělal ještě něco. V Bibli čteme: „Potom nastalo chvění v táboře v poli a mezi vším lidem přední hlídky; a síla plenitelů se chvěla, i oni, a země se roztřásla, a přešlo to ve chvění od Boha.“ (1. Samuelova 14:15)

Saul a jeho muži z dálky sledovali, jak se mezi Filištíny šíří chaos a panika. Dokonce začali bojovat mezi sebou navzájem! (1. Samuelova 14:16, 20) Izraelité sebrali odvahu a zaútočili na ně. Při boji možná použili zbraně, které si vzali od mrtvých Filištínů. Jehova dal toho dne svému lidu velké vítězství. A jak je to dnes? Jehova se od té doby nezměnil. Když mu budeme důvěřovat stejně jako Jonatan a jeho zbrojnoš, nikdy nás nezklame. (Malachiáš 3:6; Římanům 10:11)

Spolupracoval s Bohem

Jonatan se z vítězství určitě radoval, ale pro Saula mělo hořkou příchuť. Udělal totiž několik vážných chyb. Neposlechl Jehovova proroka Samuela a předložil zápalnou oběť. Tu měl správně předložit Samuel, který byl navíc i Levita. Když Samuel dorazil, řekl Saulovi, že kvůli jeho neposlušnosti najde Jehova pro národ jiného krále. Pak Saul vyslal vojáky do bitvy, ale ještě předtím je zavázal nerozumnou přísahou: „Buď proklet muž, který by do večera, dokud se nepomstím svým nepřátelům, pojedl nějaký pokrm.“ (1. Samuelova 13:10–14; 14:24, Český ekumenický překlad)

Saulova slova prozrazují, jak hodně se změnil. Kdysi to byl pokorný člověk, který chtěl dělat věci Jehovovým způsobem, ale teď se z něj stával ctižádostivý egoista. Jehova přece nikdy nenařídil, aby bylo odvážným a obětavým vojákům uloženo takové nesmyslné omezení. A co Saulovo vyjádření „dokud se nepomstím svým nepřátelům“? Myslel si snad Saul, že v této válce jde hlavně o něho? Zapomněl, že to nejdůležitější je Jehovova spravedlnost, a ne jeho touha po pomstě, vítězství a slávě?

Jonatan o otcově nedomyšlené přísaze nevěděl. Byl vyčerpaný z boje, a tak ponořil konec své hole do plástve medu a trochu ochutnal. Okamžitě cítil, jak se do něho vlévá nová síla. Pak mu jeden z jeho mužů řekl o zákazu, který dal jeho otec. Jonatan odpověděl: „Můj otec tím škodí zemi... Jen se podívejte, jak se mi rozjasnily oči, sotva jsem ochutnal trochu medu. Co teprve, kdyby se dnes vojsko pořádně najedlo z nepřátelské kořisti? Nebyla by pak porážka Filištínů ještě větší?“ (1. Samuelova 14:25–30, Bible 21) Měl pravdu. Jonatan byl věrný syn, ale nebyl zaslepený. Nesouhlasil bezmyšlenkovitě se vším, co jeho otec udělal nebo řekl, a svojí vyrovnaností si vysloužil úctu ostatních.

Když se Saul dozvěděl, co Jonatan udělal, pořád nechtěl uznat, že jeho příkaz byl nerozumný. Dokonce trval na tom, že jeho vlastní syn by měl zemřít. Jonatan se s ním nehádal ani neprosil o milost. Obětavě řekl: „Tady jsem. Ať zemřu!“ Ostatní muži se ho ale zastali: „Má zemřít Jonatan, který vykonal tuto velikou záchranu v Izraeli? To je nemyslitelné! Jakože je Jehova živý, jediný vlas mu z hlavy nespadne na zem; vždyť dnes pracoval s Bohem.“ Jak to dopadlo? Saul nakonec ustoupil. Bible říká, že ti muži Jonatana zachránili před smrtí. (1. Samuelova 14:43–45)

Díky své odvaze, velkému nasazení a obětavosti si Jonatan získal dobrou pověst. Když mu potom hrozilo nebezpečí, jeho pověst mu pomohla. Je dobře, když přemýšlíme, jakou pověst si den za dnem vytváříme. Bible říká, že mít u druhých dobré jméno je hodně cenné. (Kazatel 7:1) Pokud si stejně jako Jonatan dáváme záležet, abychom si vytvořili dobré jméno u Jehovy, získáváme něco velmi hodnotného.

Zlo v Saulovi sílí

I přes Saulovy chyby Jonatan celé roky věrně bojoval po boku svého otce. Můžeme si jenom domýšlet, jak hrozně se musel cítit, když pozoroval, jak se z otce stává pyšný člověk, který se bouří proti Bohu. Zlo v Saulovi stále sílilo a Jonatan s tím nemohl nic dělat.

Situace se vyhrotila, když dal Jehova Saulovi za úkol bojovat proti Amalekitům. Tito lidé byli tak špatní, že Jehova už v Mojžíšově době předpověděl zničení celého jejich národa. (2. Mojžíšova 17:14) Saul měl zabít všechna jejich hospodářská zvířata a popravit jejich krále Agaga. Bitvu vyhrál a Jonatan určitě i tentokrát odvážně bojoval pod jeho velením. Saul ale nehorázně porušil Jehovův pokyn, když Agaga a taky nejlepší zvířata ušetřil. Prorok Samuel potom Saulovi oznámil Jehovův konečný rozsudek: „Protože jsi zavrhl Jehovovo slovo, on tudíž zavrhuje tebe, abys nebyl králem.“ (1. Samuelova 15:2, 3, 9, 10, 23)

Netrvalo dlouho a Jehova přestal dávat Saulovi svého svatého ducha. Bez jeho pozitivního vlivu měl Saul prudké výkyvy nálad, záchvaty vzteku a zmocňovala se ho velká úzkost. Vypadalo to, jako kdyby dobrého ducha od Boha vystřídal špatný duch. (1. Samuelova 16:14; 18:10–12) Jonatana muselo nesmírně trápit, že se jeho charakterní otec tolik změnil. Nikdy však nepřestal věrně sloužit Jehovovi. Dál otce podporoval, jak nejlépe dokázal – i když to někdy znamenalo, že s ním mluvil dost otevřeně – ale v první řadě se zaměřoval na svého Boha a Otce Jehovu, který se nikdy nemění. (1. Samuelova 19:4, 5)

Taky jste někdy zažili, jak se někdo, koho máte hodně rádi, výrazně mění k horšímu? Možná to byl člen vaší rodiny. Člověku to může trhat srdce. Jonatanův příklad nám připomíná to, co později napsal jeden žalmista: „Kdyby mě opravdu opustil můj vlastní otec a má vlastní matka, dokonce sám Jehova by se mě ujal.“ (Žalm 27:10) Nedokonalí lidé vás můžou zklamat, ale Jehova je věrný. Ujme se i vás a bude to ten nejlepší otec, jakého si dokážete představit.

Jonatan se nejspíš dozvěděl, že Jehova chce Saulovi odebrat kralování. Jak na to reagoval? Představoval si někdy, jakým králem by byl on sám? Doufal, že napraví některé otcovy chyby a bude dávat lidem lepší příklad, protože bude věrně poslouchat Boha? Nevíme, co se mu honilo hlavou. Víme ale, že něco takového se nemělo uskutečnit. Znamená to, že Jehova toho věrného muže opustil? V žádném případě. Jehova se na Jonatana díval jako na jeden z nejkrásnějších příkladů toho, jak se chová skutečný přítel, a nechal o tom napsat do Bible. O jaké přátelství šlo? To se dozvíme z dalšího článku o Jonatanovi.