Ani vězeňské zdi mě nedokázaly oddělit od Jehovy

Zpátky na Ukrajinu jsme se přestěhovali v roce 1966. Jedna z prvních věcí, co si pamatuju, byla, jak jsme jeli navštívit dědu do vězení, když mi byly čtyři roky. S maminkou jsme se vydali na dlouhou cestu vlakem z Kryvého Rihu na Ukrajině, do mordvinské trestanecké kolonie ve středním Rusku. S dědou jsme se mohli vidět jenom dvě hodiny, a to ještě v přítomnosti dozorců, ale mohl jsem mu aspoň sedět na klíně.

Spoléhám se na Jehovu ve škole

Už jako malý jsem se musel v mnoha situacích naučit spoléhat na Jehovu. Například když šly děti na Ukrajině do první třídy, musely na školní uniformě nosit pěticípou hvězdu s obrázkem mladého Lenina.a O pár let později musely nosit kolem krku červený šátek a tím dávaly najevo, že souhlasí s Leninovými myšlenkami. Já jsem ale tyhle politické symboly nosit odmítal, protože jsem věděl, že mám být věrný Jehovovi.

Rodiče mi pomohli, abych se sám rozhodl, že chci sloužit Jehovovi. Trpělivě mi vysvětlovali, co znamená být politicky neutrální a proč je to důležité. Taky mě povzbuzovali, abych se ve škole dobře učil, protože tím můžu dělat Jehovovi dobré jméno.

Jednou k nám do školy přišel redaktor časopisu Nauka i religija (Věda a náboženství), který vláda využívala k tomu, aby propagovala ateismus. Když měl přednášku, ve které se žáky snažil přesvědčit o tom, že Bůh neexistuje, učitelé mě posadili do první řady.

Po přednášce mě vzali za tím redaktorem a poprosili ho, ať se mnou promluví. Zeptal se mě, k jakému náboženství patřím, a já jsem mu bez zaváhání odpověděl, že jsem svědek Jehovův. Nic na to neřekl a jenom mi poděkoval, že jsem tak pozorně poslouchal. Učitele to dost naštvalo.

Spoléháme se na Jehovu jako rodina

Na Jehovu se musela spoléhat i celá naše rodina, protože jsme doma tiskli biblické publikace a dávali je dalším lidem. Táta navíc navštěvoval sbory a skupiny na střední Ukrajině jako krajský starší.

V únoru 1978, jenom dva dny předtím, než se narodil můj nejmladší bratr Pavlik, jsem se odpoledne vrátil domů ze školy a našel náš dům obrácený vzhůru nohama. Policie nám prohledala dům a zabavila všechny naše publikace.

Další den mě ve škole pobavilo, jak na mě a mého mladšího bratra Mychajla učitelé zírali, protože si mysleli, že jsme děti amerických špionů. Hodně z nich časem zjistilo, že to nebyla pravda. Někteří z mých spolužáků se dokonce později stali svědky Jehovovými.

V roce 1981 policie náš dům prohledala znovu. I když mi nebylo ještě 18, spolu s tátou a s dědou mě odvezli k výslechu. Hlavní vyšetřovatel se mě snažil zastrašit a hrozil mi, že mě zavřou. Zároveň mi nějaký jiný muž v civilu sliboval skvělou budoucnost, když s nimi budu spolupracovat. V podstatě na mě zkoušeli metodu cukru a biče. Aby mě přesvědčili, říkali, ať si vzpomenu na dobu, kdy byli táta, děda a strejdové ve vězení. Netušili, že to mě akorát ujistilo, že s Jehovovou pomocí bych to zvládl i já. (Filipanům 4:13)

Spoléhám se na Jehovu ve vězení

Den potom, co mi bylo 18, jsem dostal povolávací rozkaz. Protože jsem ale odmítl vstoupit do armády, poslali mě do vyšetřovací vazby. Byla to obrovská cela, kde bylo asi 85 mužů, a měli jsme jenom 34 postelí, na kterých jsme se střídali. Sprchovat jsme se mohli jednou týdně.

Když jsem vešel do cely, zabouchly se za mnou dveře a všichni zírali jenom na mě. V jednom rohu byl muž, který se mě hned začal ptát, z čeho jsem obviněný. I když jsem byl nervózní, vzpomněl jsem si na biblický příběh o Danielovi, který byl ve lví jámě a nic se mu nestalo. To mi pomohlo, abych se naprosto spoléhal na Jehovu a zůstal v klidu. (Izajáš 30:15; Daniel 6:21, 22)

Po večeři se mě jeden z vězňů začal ptát na spoustu věcí o tom, čemu věřím. Postupně všichni v cele ztichli a začali poslouchat, o čem si povídáme. O své víře jsem s nimi mluvil asi čtyři nebo pět hodin. Byl jsem Jehovovi moc vděčný, že mi s tím pomohl.

Než začal soud, prosil jsem Jehovu, aby mi dal moudrost a odvahu, abych svoji víru dokázal obhájit. Žalobce se snažil dokázat, že tvrdím, že věřím v Boha jenom proto, abych se vyhnul vojenské službě. Já jsem se snažil soud přesvědčit, že kdybych byl v armádě, zklamal bych tím nejmocnější osobu ve vesmíru. I tak mě ale v roce 1982 odsoudili a na dva roky mě poslali do pracovního tábora.

Byl jsem moc rád, že se mnou v táboře bylo dalších pět svědků. I když jsme spolu mohli mluvit jenom krátce, někdy třeba jen pár minut, vždycky jsme se bavili o nějakém verši z Bible. Nikdo z nás Bibli neměl, ale rodina a přátelé často citovali biblické verše v dopisech, které nám psali. Někdy jsme je dokonce našli i v různých knihách, které byly v táboře k dispozici.

Spoléhám se na Jehovu, i když se mi stal vážný úraz

V roce 1983 se mi při práci ve vězeňské dílně stal vážný úraz. Jeřáb nešťastnou náhodou upustil balík plechu, který vážil skoro dvě tuny. Plechy mě srazily na zem a rozdrtily mi levou nohu.

Modlil jsem se, aby mi Jehova pomohl vydržet tu strašnou bolest. Zdravotní sestra mi poradila, ať nahlas sprostě nadávám, že mi to od bolesti uleví, ale já jsem místo toho zpíval písně Království.

Do nemocnice jsem jel nákladním autem, motorovým člunem a sanitkou. Cesta trvala šest hodin a já jsem ztratil hodně krve. Bylo mi jasné, že budu potřebovat operaci, a tak jsem se modlil, aby to doktoři dobře vyhodnotili a respektovali to, že nechci transfuzi krve. Když jsem svoje rozhodnutí založené na Bibli vysvětloval doktorovi, nejdřív mě nechtěl poslouchat. Prosil jsem ho, aby to znovu zvážil, a řekl jsem mu, že na sebe beru odpovědnost za jakékoli komplikace, které by mohly nastat. Ulevilo se mi, když nakonec souhlasil, že mě bude operovat bez krve. Museli mi ale amputovat část levé nohy.

Po operaci jsem byl hrozně slabý. Několik týdnů jsem balancoval na hranici života a smrti. Jednou odpoledne mi sestřička řekla, že abych se uzdravil, budu dostávat speciální jídlo, výživnější než to, co bych dostával ve vězení. Každý den mi měli dávat lžíci medu, jedno vajíčko a kousek másla. Rodiče mi tyhle věci poslali, když se dozvěděli o mé nehodě, a v nemocnici mi je uložili do ledničky. Balíček jsem ale dostal jenom jednou, protože dozorkyně, která to měla na starosti, to víckrát nedovolila.

Poznal jsem ale, že „Jehovova ruka není krátká“. (Izajáš 59:1) Pokaždé, když za mnou přišly sestřičky, aby mi vyměnily obvazy, rozdělily se se mnou o svoje jídlo. Taky mi doplňovaly zásoby v ledničce. Připomnělo mi to biblický příběh o vdově, které nedošel olej ve džbánu. (1. Královská 17:14–16)

Postupně jsem se zotavoval. Hodně mě povzbudilo 107 dopisů, které jsem dostal od rodiny a přátel, a na všechny jsem odpověděl. Dokonce mi přišel balíček od bratrů z jiného pracovního tábora.

Po dvou dlouhých měsících jsem se konečně mohl osprchovat. Začal jsem se těšit, až se vrátím do tábora a znovu budu se svými bratry.

Když mi doktor připravoval propouštěcí zprávu, zavolal si mě do kanceláře a měl spoustu otázek o mojí víře. Nakonec mi popřál, abych se dál dokázal držet toho, čemu věřím. Slyšet něco takového od člověka ve vojenské uniformě mě hodně překvapilo.

V dubnu 1984 jsem měl slyšení o podmínečném propuštění. Zeptali se mě tam, jestli bych vstoupil do armády. Odpověděl jsem, že mám jenom jednu nohu a chodím o berlích, takže tahle otázka je bezpředmětná. Potom se mě zeptali, co bych dělal, kdybych měl obě nohy. Řekl jsem, že službu v armádě bych odmítl, protože jsem rozhodnutý zůstat věrný svému Bohu. Řekli, že se postarají o to, abych zůstal ve vězení až do konce trestu. Nakonec mě ale propustili o dva měsíce a 12 dní dřív.

Spoléhám se na Jehovu i po propuštění z vězení

Rok po propuštění jsem dostal protézu. Každé ráno mi trvá asi hodinu, než si ji nasadím. V zimě je to s protézou zvlášť náročné, protože konec amputované nohy se špatně prokrvuje a je těžké ho zahřát. Od 19 let nemůžu běhat, ale sním o tom, že budu běhat v novém světě. (Izajáš 35:6)

Měl jsem problém najít práci, protože spousta lidí nechtěla zaměstnat tělesně postiženého člověka. I když mám protézu, nikdy jsem neměl sedavé zaměstnání. Nějakou dobu jsem pracoval jako mechanik a opravoval jsem různé druhy vozidel. Později jsem pracoval na stavbách.

V roce 1986 jsem se oženil s okouzlující sestrou, která se jmenuje Svitlana. Už její prarodiče byli svědkové stejně jako moji. Svitlana často říká, jak je ráda, že jsme se hned na začátku naší známosti dohodli, že na prvním místě v našem manželství bude vždycky Jehova.

Naše děti, Olja a Volodja, mi pomáhaly opravovat starý dům, ve kterém jsme bydleli. Díky tomu oba získali spoustu užitečných dovedností, takže když vyrostli, rádi pomáhali na stavbách sálů Království. Taky začali s pravidelnou průkopnickou službou. Olja teď slouží na stavbách a Volodja je sborový starší.

Svitlana mě vždycky úžasně podporovala a to mi pomáhalo zvládat moje úkoly ve sboru. V 90. letech mělo hodně sborů na Ukrajině přes 200 zvěstovatelů a jenom jednoho nebo dva starší. Jednou za měsíc jsem navíc celý víkend rozvážel publikace do sborů na střední Ukrajině.

Nepřestávám se spoléhat na Jehovu

V roce 2022 jsme se se Svitlanou rozhodli opustit náš domov v Kryvém Rihu. Teď sloužíme ve sboru v Rakousku.

Už odmalička jsem si bral příklad ze svých příbuzných, kteří sloužili Jehovovi a byli spokojení, i když to neměli jednoduché. Bible nám pomáhá líp poznat našeho Stvořitele a mít k němu blízko. (Jakub 4:8) Přátelství s Jehovou dává našemu životu smysl. Jsem vděčný, že přes všechny ty těžkosti, které jsem zažil, jsem mohl celý život oslavovat Jehovu tak, jak si to zaslouží.