Kataři — Byli křesťanskými mučedníky?

„POBIJTE je všechny; Bůh pozná ty, kdo jsou jeho.“ Toho letního dne roku 1209 byli obyvatelé jihofrancouzského Béziers zmasakrováni. Mnich Arnold Amalric, papežský nuncius, který byl v čele katolické křížové výpravy, neměl žádné slitování. Když se jeho muži zeptali, jak mají rozeznat katolíky od kacířů, údajně odpověděl nechvalně proslulými slovy uvedenými výše. Katoličtí historikové tuto odpověď zjemnili: „Nemějte obavy. Jsem přesvědčen, že se jich obrátí velmi málo.“ Ať už byla jeho odpověď jakákoli, výsledkem byl masakr, při němž bylo nejméně 20 000 mužů, žen a dětí zavražděno rukama 300 000 křižáků, které vedli preláti katolické církve.

Proč došlo k tomuto masakru? Byl to jen začátek křížové výpravy proti albigenským — výpravy, kterou zahájil papež Inocenc III. proti údajným kacířům v provincii Languedoc ve středu jižní Francie. Než to celé asi o dvacet let později skončilo, přišel o život snad jeden milion lidí — kataři, valdenští a mnoho katolíků.

Náboženský rozkol ve středověké Evropě

Prudký růst obchodu v 11. století n. l. s sebou přinesl rozsáhlé změny v sociální a ekonomické struktuře středověké Evropy. Vznikala nová města, protože rostl počet řemeslníků a obchodníků. Tím se vytvořil prostor pro nové myšlenky. V Languedocu, kde se toleranci a pokroku dařilo jako nikde jinde v Evropě, zapouštěl své kořeny náboženský rozkol. Město Toulouse, jež je v Languedocu, bylo třetí nejbohatší metropolí Evropy. Byl to svět, kde se dařilo trubadúrům, jejichž texty písní se někdy dotýkaly politických a náboženských námětů.

Revue d’histoire et de philosophie religieuses popisuje, jaká byla náboženská situace v 11. a 12. století: „Ve 12. století stejně jako ve století předchozím se stále poukazovalo na morálku duchovenstva — na jeho přepych, prodejnost a nemravnost —, avšak kritizováno bylo především jeho bohatství a moc, tajná spolupráce se světskými autoritami a podlézavost.“

Putující kazatelé

Dokonce i papež Inocenc III. rozpoznal, že bující korupce v církvi je důvodem, proč v Evropě — a to zvláště v jižní Francii a v severní Itálii — roste počet odbojných, putujících kazatelů. Většina těchto kazatelů byli buď kataři, nebo valdenští. Kněží nevyučovali lid, a proto je papež zahrnul výčitkami: „Děti potřebují chléb, o který se s nimi nechcete rozdělit.“ Ale místo toho, aby prosazoval vyučování z Bible, Inocenc tvrdil, že „Boží písmo je tak hluboké, že nejen prostí a nevzdělaní lidé, ale též přemýšliví a vzdělaní nejsou zcela způsobilí, aby mu mohli porozumět“. Všichni kromě duchovenstva měli zakázáno Bibli číst, a duchovní ji směli číst pouze v latině.

Papež podnikl kroky proti rozvratníkům — potvrdil založení Řádu bratří kazatelů neboli dominikánů. Tito bratři, na rozdíl od zbohatlého katolického duchovenstva, měli být cestujícími kazateli a jejich posláním mělo být, aby hájili katolickou pravověrnost proti „kacířům“ v jižní Francii. Papež vysílal také své zástupce, aby s katary rozmlouvali a aby se je pokusili přivést zpět do katolického ovčince. Tato snaha selhala a jeden vyslanec byl zabit pravděpodobně nějakým kacířem, a proto Inocenc III. nařídil roku 1209 křížovou výpravu proti albigenským. Albi bylo jedním z měst se zvláště velkým počtem katarů, a proto se církevní kroniky o katarech zmiňují jako o albigenských (z francouzského Albigeois) a tento termín používají pro označení všech „kacířů“ v té oblasti, včetně valdenských. (Viz rámeček dole.)

Kdo byli kataři?

Slovo „katar“ je odvozeno z řeckého slova katharos, které znamená „čistý“. V době mezi 11. až 14. stoletím se katarství rozšířilo zejména v Lombardii na severu Itálie a v Languedocu. Náboženské názory katarů byly směsicí východního dualismu a gnosticismu, které s sebou přinesli možná cizokrajní obchodníci a misionáři. The Encyclopedia of Religion (Encyklopedie náboženství) definuje katarský dualismus jako víru ve „dva principy: jedním je dobro, které vládne všemu duchovnímu, a druhým je zlo odpovědné za hmotný svět včetně lidského těla“. Kataři věřili, že hmotný svět stvořil Satan a že tento svět je nevyhnutelně odsouzen ke zničení. Jejich nadějí bylo, že ze zlého hmotného světa uniknou.

Kataři byli rozděleni do dvou tříd — na dokonalé a na věřící. Dokonalí byli zasvěceni obřadem — duchovním křtem —, kterému se říkalo consolamentum. Obřad se prováděl vkládáním rukou po uplynutí roční zkušební lhůty. Uchazeč byl prý obřadem zproštěn Satanovy nadvlády, očištěn od veškerého hříchu a naplněn svatým duchem. Tak vzniklo označení „dokonalí“, jež se týkalo jen poměrně malé elitní skupiny, která sloužila věřícím. Být dokonalý vyžadovalo učinit slib zdrženlivosti, cudnosti a chudoby. Jestliže byl někdo z dokonalých v manželství, musel svého partnera (manžela či manželku) opustit, protože kataři věřili, že prvotním hříchem byl pohlavní styk.

Věřící byli lidé, kteří sice nepřijali asketický způsob života, avšak přijali katarské nauky. Když věřící žádal o odpuštění a požehnání, uctivě poklekl před dokonalým, a to podle rituálu, který se nazýval melioramentum. Aby mohli věřící vést normální život, uzavírali s dokonalými convenenzu neboli dohodu, která jim měla zaručit, že na smrtelném loži obdrží duchovní křest čili consolamentum.

Názor na Bibli

Ačkoli kataři velmi často Bibli citovali, pohlíželi na ni především jako na zdroj alegorických příběhů a bajek. Domnívali se, že větší část Hebrejských písem pochází od Ďábla. Používali části Řeckých písem — například úseky, které mluví o protikladu těla a ducha — k tomu, aby podpořili svou dualistickou filozofii. Slovy Pánovy modlitby se modlili o „náš nadhmotný chléb“ (což označovalo „duchovní chléb“) místo o „náš denní chléb“, protože hmotný chléb byl v jejich očích nutným zlem.

Mnoho katarských nauk bylo v přímém rozporu s Biblí. Věřili například v nesmrtelnost duše a v převtělování. (Srovnej Kazatele 9:5, 10; Ezekiela 18:4, 20.) Své náboženské názory zakládali také na apokryfních textech. Nicméně kataři přeložili části Písma do lidového jazyka, a do jisté míry tak učinili Bibli ve středověku známější knihou.

Nebyli křesťané

Dokonalí se považovali za oprávněné následovníky apoštolů, a proto se nazývali „křesťany“, což zdůrazňovali přívlastky „opravdoví“ nebo „dobří“. Avšak je skutečností, že mnoho náboženských názorů, které kataři zastávali, bylo pro křesťanství cizí. Kataři sice rozpoznali, že Ježíš je Syn Boží, ale neuznali, že přišel v těle, a odmítli jeho výkupní oběť. Nesprávně pochopili biblické odsouzení těla a světa, a proto považovali za původce všech hmotných věcí Ďábla. Proto trvali na tom, že Ježíš mohl mít jen duchovní tělo, a že když byl na zemi, pouze to tak vypadalo, jako by měl tělo hmotné. Kataři, podobně jako odpadlíci v prvním století, ‚nevyznávali Ježíše Krista přicházejícího v těle‘. (2. Jana 7)

M. D. Lambert píše ve své knize Medieval Heresy (Středověká hereze), že katarství „nahradilo křesťanskou morálku nucenou askezí, . . . vypustilo spásu, protože nechtělo uznat zachraňující moc [Ježíšovy smrti]“. Autor se domnívá, že „dokonalí jsou vlastně spřízněni s asketickými učiteli z východu, buddhistickými mnichy a fakíry z Číny nebo z Indie, se znalci orfických mystérií či učiteli gnosticismu“. V katarské věrouce záchrana nezávisela na výkupní oběti Ježíše Krista, ale na consolamentu neboli křtu ve svatém duchu. Pro takto očištěné lidi byla smrt osvobozením od všeho hmotného.

Nesvatá křížová výprava

Pro prostý lid, vyčerpaný vyděračstvím duchovních a znechucený jejich rozsáhlou dekadencí, byl katarský způsob života přitažlivý. Dokonalí označovali katolickou církev za ‚Satanovu synagógu‘ a za ‚matku nevěstek‘ podle Zjevení 3:9 a 17:5. Katarství vzkvétalo a vytlačovalo katolickou církev z jižní Francie. Papež Inocenc III. zareagoval tak, že zahájil a finančně podpořil takzvanou křížovou výpravu proti albigenským — první křížovou výpravu, jež byla podniknuta uvnitř křesťanstva a namířena proti lidem, kteří tvrdili, že jsou křesťané.

Papež posílal dopisy a vyslance, a obtěžoval tak evropské katolické krále, hrabata, vévody i rytíře. Sliboval odpustky a bohatství Languedocu všem, kdo budou bojovat o to, aby „jakýmikoli prostředky“ odstranili kacířství. Jeho nabídky nezůstaly bez odezvy. Pestrá armáda křižáků ze severní Francie, Flander a Německa vedená katolickými preláty a mnichy mířila údolím Rhôny na jih.

Zničení města Béziers předznamenalo výsledek dobyvatelské války, která v orgiích ohně a krve zničila Languedoc. Albi, Carcassonne, Castres, Foix, Narbonne, Termes a Toulouse — všechna tato města dobyli krvežízniví křižáci. V takových katarských pevnostech, jakými byly Cassès, Minerve a Lavaur, byly stovky dokonalých upáleny u kůlu. Podle mnicha a kronikáře Pierra des Vaux-de-Cernaye křižáci ‚s radostí v srdci zaživa upálili dokonalé‘. Po dvaceti letech bojů a pustošení se Languedoc dostal pod francouzskou korunu. Ale tím krveprolití ještě neskončilo.

Smrtelnou ránu zasazuje inkvizice

Roku 1231 ustanovil papež Řehoř IX. papežskou inkvizici, aby podpořil ozbrojený boj.a Zpočátku byla inkvizice založena na udávání a nátlaku, a později na systematickém mučení. Jejím cílem bylo vymýtit to, co nebylo možno zničit mečem. Inkvizitoři — většinou bratři dominikáni a františkáni — se zodpovídali pouze papeži. Smrt upálením byla oficiálním trestem za kacířství. Fanatismus a brutalita inkvizitorů byla taková, že v Albi, Toulouse a dalších městech vypukla povstání. V Avignonet byli zmasakrováni všichni členové inkvizičního soudu.

Rok 1244 — kdy se vzdala skalní pevnost Montségur, poslední útočiště mnoha dokonalých — znamenal pro katarství smrtelnou ránu. Hromadně bylo zabito asi 200 mužů a žen — byli upáleni u kůlu. Ještě po letech slídili inkvizitoři po zbylých katarech. Poslední katar byl podle zpráv upálen v Languedocu v roce 1330. Kniha Medieval Heresy uvádí: „Pád katarství byl nejvýznamnějším výsledkem, jehož inkvizice dosáhla.“

Kataři rozhodně nebyli praví křesťané. Avšak byla skutečnost, že kritizovali katolickou církev, oprávněným důvodem, aby je takzvaní křesťané krutě vyvraždili? Jejich katoličtí pronásledovatelé a vrazi znevažovali Boha a Krista — hanebně zastupovali křesťanství, zatímco mučili a zabíjeli desetitisíce lidí, kteří s nimi nesouhlasili.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 28]

VALDENŠTÍ

Ke konci 12. století jeden bohatý obchodník z Lyonu, Pierre Valdès či Peter Waldo, financoval první překlady částí Bible do různých lokálních provensálských dialektů — do nářečí, jimiž se mluvilo v jižní a jihovýchodní Francii. Tento upřímný katolík se zřekl obchodování a svůj život věnoval kázání evangelia. Mnoho dalších katolíků, kteří byli znechuceni zkorumpovaným duchovenstvem, ho následovalo a stali se putujícími kazateli.

Waldo se brzo setkal s nepřátelstvím místních kněží, kteří přesvědčili papeže, aby mu zakázal takto veřejně vydávat svědectví. Waldo údajně odpověděl: „Měli bychom poslouchat Boha spíše než lidi.“ (Srovnej Skutky 5:29.) Kvůli svému vzdoru byl exkomunikován. Jeho následovníci zvaní lyonští chudí či valdenští se horlivě snažili řídit jeho příkladem, a proto po dvojicích chodili kázat k lidem domů. Výsledkem bylo rychlé rozšíření jejich nauk po celé jižní a východní Francii, částečně i na severu Francie a rovněž na severu Itálie.

Většinou se zastávali návratu k náboženským názorům a zvyklostem prvotního křesťanství. Mezi jiným odmítli také nauku o očistci, modlitby za zemřelé, uctívání Marie, modlitby k „svatým“, zbožňování kříže, odpustky, eucharistii a křest novorozeňat.b

Učení valdenských bylo v příkrém rozporu s nekřesťanským dualistickým učením katarů, s nimiž jsou často zaměňováni. Tato záměna vzniká především kvůli katolickým polemikům, kteří se úmyslně pokoušeli spojovat kázání valdenských s učením albigenských neboli katarů.

[Poznámka pod čarou]

[Obrázek na straně 29]

Sedm tisíc lidí zahynulo v kostele sv. Máří Magdalény ve městě Béziers, ve kterém křižáci zmasakrovali 20 000 mužů, žen a dětí