Jistá naděje uprostřed ponurých vyhlídek Černobylu

Od dopisovatele Probuďte se! na Ukrajině

DNE 26. dubna 1986 došlo v Černobylu na Ukrajině k nejhorší havárii jaderné elektrárny v historii. Později téhož roku Michail Gorbačov, tehdejší sovětský prezident, poznamenal, že tragédie byla krutou připomínkou toho, že „lidstvo ještě neovládá gigantické síly, které probudilo k životu“.

Německé vydání časopisu Psychology Today z února 1987 zdůraznilo význam černobylské katastrofy těmito slovy: „Havárie reaktoru v Černobylu . . . byla bodem obratu v dějinách novodobé civilizace. A byla to katastrofa, jež nás bude podstatně ovlivňovat po staletí.“ List The New York Times uvedl, že „[došlo k emisi] stejného množství dlouhodobé radiace do vzduchu, horních vrstev půdy a vody jako při všech dosavadních explozích bomb a nukleárních zkouškách, k nimž kdy na světě došlo“.

Německý list Hannoversche Allgemeine předpověděl, že „na následky roztavení sovětského reaktoru zemře během příštích padesáti let na celém světě asi 60 000 lidí na rakovinu . . . Dalších 5 000 utrpí vážné genetické poškození a až 1 000 lidí bude trpět vrozenými zdravotními problémy“.

Černobylská tragédie vytvořila mračno strachu, úzkosti a nejistoty, které zastínilo život statisícům lidí. Přesto se někteří z nich začali uprostřed těchto ponurých vyhlídek radovat z jisté naděje. Uvažujme o rodině Rudnikových — o Viktorovi s Annou a jejich dvou dcerách, Eleně a Aně. V dubnu 1986 bydleli Rudnikovi v Pripjati, necelé tři kilometry od černobylského reaktoru.

Den havárie

Onoho tragického sobotního rána zabránila hrdinská akce hasičů u poškozeného reaktoru ještě horším následkům. Během několika hodin byli hasiči postiženi nemocí z ozáření a řada z nich později zemřela. Grigorij Medveděv, který byl v sedmdesátých letech v Černobylu zástupcem hlavního inženýra, ve své knize Burned Souls (Spálené duše) napsal: „Mrak byl hnán přes borový lesík, který odděluje reaktor od města, a pokryl ho radioaktivním popílkem.“ V podobě páry prý do atmosféry uniklo mnoho tun radioaktivního materiálu.

Je pozoruhodné, že tu sobotu probíhal život v Pripjati, městě s více než 40 000 obyvateli, normálně. Děti si hrály na ulicích a lidé se připravovali na sovětský svátek 1. máje. Žádné oznámení o havárii, žádné varování před nebezpečím. Anna Rudniková byla na procházce se svou tříletou dcerkou Elenou, když je potkal Annin nevlastní otec. Ten o havárii slyšel. Bál se nebezpečí radiace, a tak obě rychle odvezl k sobě domů, asi šestnáct kilometrů odtud.

Radioaktivní mrak vystoupil do atmosféry a byl hnán stovky kilometrů přes Ukrajinu, Bělorusko, Rusko a Polsko a také přes Německo, Rakousko a Švýcarsko. Následující pondělí byli vědci ve Švédsku a Dánsku znepokojeni, když naměřili vysokou radioaktivitu.

Následky

Do Černobylu byli posláni vojáci, hasiči, stavební odborníci a další lidé. Tato skupina — asi 600 000 lidí — se stala známou jako „likvidátoři“. Zachránili Evropu před ještě vážnější katastrofou tím, že poškozený reaktor pohřbili pod sarkofágem z oceli a betonu, vysokým jako desetipatrová budova a silným dva metry.

Během několika dalších dní se začalo s evakuací okolních oblastí. „Museli jsme opustit domov a všechno tam nechat — oblečení, peníze, doklady, potraviny —, všechno, co jsme měli,“ vyprávěl Viktor. „Měli jsme velký strach, protože Anna čekala naše druhé dítě.“

Přestěhovat se muselo asi 135 000 lidí — všechny osady v okruhu třiceti kilometrů kolem reaktoru se vylidnily. Rudnikovi se nastěhovali k příbuzným, ale ti se začali bát, že na ně Rudnikovi přenesou radioaktivitu. „Začali být celí nesví,“ řekla Anna, „a nakonec nás požádali, abychom odešli.“ Jiní evakuovaní občané měli podobné bolestné zážitky. Nakonec se v září 1986 Rudnikovi usadili v Kaluze, asi 170 kilometrů jihozápadně od Moskvy.

„Konečně jsme pochopili, že se už nikdy nevrátíme,“ řekla Anna. „Přišli jsme o náš milovaný rodinný domov, kde jsme se narodili a kde jsme vyrostli. Byl to krásný kraj pokrytý květinami a loukami. V potoce rostly lekníny a v lese byla spousta lesních plodů a hub.“

Poškozena nebyla jen krása Ukrajiny, ale také její úloha obilnice Sovětského svazu. Na podzim byla většina úrody země zamořena. Podobně i ve Švédsku bylo 70 procent sobího masa prohlášeno za nevhodné ke konzumaci, protože zvířata se pásla na ozářených lišejnících. A v některých částech Německa byla ze strachu před radioaktivitou nechána zelenina na polích.

Zdravotní následky ozáření

Oficiální čísla uveřejněná pět let po havárii udávají, že radiaci bylo vystaveno 576 000 lidí. Uvádí se, že mezi těmito lidmi je vyšší výskyt chorob jak rakovinných, tak jiných. Zvlášť postiženi jsou mladí lidé. Časopis New Scientist z 2. prosince 1995 přinesl zprávu, že jeden z největších evropských odborníků na štítnou žlázu se domnívá, že „až 40 procent dětí, jež byly vystaveny vysokým dávkám záření z Černobylu, když jim nebyl ještě ani jeden rok, může mít v dospělosti rakovinu štítné žlázy“.

Anna byla vystavena záření v době těhotenství, proto na ni lékaři naléhali, aby si dala udělat potrat. Když to Viktor a Anna odmítli, museli podepsat prohlášení, v němž slíbili, že se budou o dítě starat, i když se narodí zmrzačené. Aňa sice zmrzačená není, ale je krátkozraká, má dýchací problémy a kardiovaskulární choroby. Od havárie se zhoršilo zdraví i ostatních členů rodiny Rudnikových. Viktor a Elena mají problémy se srdcem a Anna je jen jednou z mnoha osob, které jsou registrovány jako černobylští invalidé.

Mezi nejvíce ozářené patří likvidátoři, kteří uzavírali poškozený reaktor. Tisíce těch, kdo s likvidací pomáhali, prý předčasně zemřely. Mnoho přežijících má neurologické a psychosomatické potíže. Rozšířená je deprese a výjimkou není ani sebevražda.

Anžela je jednou z přežijících, jež začala trpět vážnými zdravotními problémy. V době katastrofy žila v Kyjevě, hlavním městě Ukrajiny, více než 80 kilometrů od Černobylu. Ale potom strávila nějakou dobu tím, že dodávala zásoby likvidátorům reaktoru. Světlana, která také přežila, žije v Irpinu poblíž Kyjeva. Ta dostala rakovinu a podstoupila operaci.

Ohlédnutí

V dubnu 1996, deset let po tom velkém neštěstí, Michail Gorbačov připustil: „Na takovou situaci jsme prostě nebyli připraveni.“ V tutéž dobu k tomu ruský prezident Jelcin řekl: „Lidstvo nikdy nezažilo tak velké neštěstí s tak vážnými a tak těžko odstranitelnými následky.“

Není zanedbatelné, že německé vydání časopisu Scientific American přirovnává následky černobylské katastrofy k tomu, co by následovalo po jaderné válce středního rozsahu. Někteří lidé odhadují počet těch, kdo na následky této tragédie zemřeli, asi na 30 000 osob.

Podle jedné novinové zprávy z loňského roku, kdy od havárie uplynulo deset let, je kolem elektrárny stále 29kilometrová zóna, která není vhodná pro lidský život. Zpráva však uvádí, že „647 odhodlaných obyvatel proklouzlo, uplatilo si vstup nebo otevřeně vešlo zpět do zóny“. Zpráva pokračuje: „V okruhu deseti kilometrů od elektrárny nežije naprosto nikdo. Těch několik set lidí, kteří se vrátili, žije ve dvacetikilometrovém okruhu kolem této desetikilometrové zóny.“

Důvěra uprostřed všeobecného strachu

Pro mnoho tisíc lidí, kteří kdysi žili v Černobylu, život byl a stále je velmi těžký. Jeden průzkum mezi evakuovanými lidmi odhalil, že 80 procent z nich je ve svém novém domově nešťastných. Cítí se smutní, unavení, úzkostní, podráždění a osamělí. Černobyl nebyl jen jadernou katastrofou — byla to společenská a psychologická krize ohromných rozměrů. Nepřekvapuje tedy, že mnozí lidé dělí události na ty před Černobylem a ty po něm.

Na rozdíl od tolika jiných lidí se rodina Rudnikových vyrovnává se situací pozoruhodně dobře. Začali studovat Bibli se svědky Jehovovými a výsledkem bylo, že získali silnou víru ve sliby zapsané v Božím slově, jež se týkají nového světa spravedlnosti. (Izajáš 65:17–25; 2. Petra 3:13; Zjevení 21:3, 4) Pak v roce 1995 Viktor a Anna symbolizovali své zasvěcení Bohu křtem ve vodě. Později byla pokřtěna i jejich dcera Elena.

Viktor vysvětluje: „Studium Bible nám umožnilo poznat našeho Stvořitele, Jehovu Boha, a jeho záměr s lidstvem na zemi. Už nejsme sklíčení, protože víme, že až přijde Boží Království, již nikdy k takové otřesné havárii nedojde. Těšíme se na dobu, kdy se krajina v okolí našeho drahého domova u Černobylu zotaví a stane se částí nádherného ráje.“

Anžela a Světlana, které také důvěřují Božím slibům nového světa spravedlnosti, mají tutéž radostnou vyhlídku navzdory tomu, že trpí nemocemi způsobenými ozářením. „Bez poznání Stvořitele a jeho záměru,“ uvedla Anžela, „by život byl těžký. Ale blízký vztah k Jehovovi mi pomáhá dívat se na život z té lepší stránky. Mým přáním je, abych mu mohla dále sloužit jako celodobá kazatelka biblického poselství.“ Světlana dodává: „Velkou pomocí jsou pro mě moji křesťanští bratři a sestry.“

Při studiu Bible se tito lidé dozvěděli, že nehody způsobené ‚časem a nepředvídanou událostí‘ postihují lidi, ať žijí kdekoli a ať jsou čímkoli. (Kazatel 9:11) Ale ti, kdo studují Bibli, také poznali, že bez ohledu na to, jak ničivé jsou jejich problémy, nemohou utrpět žádnou újmu, kterou by Jehova Bůh nemohl napravit, žádné zranění, které by nemohl vyléčit, a žádnou ztrátu, kterou by nemohl nahradit.

Jak si můžete i vy vybudovat důvěru v Boží sliby a těšit se tak ze skvělé naděje? Pisatel biblické knihy Přísloví odpovídá: „Tobě, ano tobě jsem dnes dal poznání, aby tvá důvěra byla v samotném Jehovovi.“ (Přísloví 22:19) Ano, je potřeba, abyste přijímali poznání pomocí pravidelného studia Bible. Svědkové Jehovovi ve vaší oblasti vám v tom rádi pomohou. Nabízejí bezplatné studium Bible, které se může konat v takové době a na takovém místě, jaké se vám hodí.

[Praporek na straně 14]

„Lidstvo nikdy nezažilo tak velké neštěstí s tak vážnými a tak těžko odstranitelnými následky.“ Ruský prezident Jelcin

[Praporek na straně 15]

Černobyl nebyl jen jadernou katastrofou — byla to společenská a psychologická krize ohromných rozměrů

[Podpisek obrázku na straně 12]

Tass/Sipa Press