svatí. Podobně Izraelité se neměli ani zmiňovat o jménech pohanských bohů — ne v tom smyslu, že by před nimi neměli varovat své děti, ale neměli se o nich zmiňovat s úctou. (Ef 5:3; 2Mo 23:13)

Smilstvo je přestupek, za který může být člověk vyloučen z křesťanského sboru (může mu být odňata pospolitost). (1Ko 5:9–13; Heb 12:15, 16) Apoštol Pavel vysvětluje, že křesťan, který se dopustí smilstva, hřeší proti svému vlastnímu tělu, protože své rozmnožovací orgány používá zvráceným způsobem. Tím značně poškodí po duchovní stránce sám sebe, poskvrní Boží sbor a vystaví se nebezpečí, že onemocní nějakou smrtelnou pohlavně přenášenou chorobou. (1Ko 6:18, 19) Zasahuje do práv svých křesťanských bratrů (1Te 4:3–7) tím, že (1) nečistotou a potupným bláznovstvím uvádí pohanu na křesťanský sbor (Heb 12:15, 16), (2) toho, s nímž se dopouští smilstva, připravuje o dobrou pověst a o možnost zůstat mravně čistý, a jestliže je svobodný, také o možnost, aby vstoupil do manželství čistý, (3) v mravním ohledu poškozuje dobrou pověst své vlastní rodiny a (4) ubližuje rodičům, manželskému partnerovi nebo snoubenci toho, s nímž se dopouští smilstva. Znevažuje ne člověka, jehož zákony mohou, ale také nemusí smilstvo promíjet, ale Boha, který ho za tento hřích potrestá. (1Te 4:8)

Symbolické použití. Jehova Bůh mluvil o izraelském národu, s nímž byl ve smluvním vztahu, jako o ‚manželce‘. (Iz 54:5, 6) Když izraelský národ začal být Bohu nevěrný, protože ho přehlížel, obracel se o pomoc k jiným národům, například k Egyptu a k Asýrii, a uzavíral s nimi spojenectví, Jehova přirovnal Izrael k nevěrné manželce, k cizoložnici, k prostitutce, která smilní s kýmkoli. (Ez 16:15, 25–29) Podobně křesťané, kteří jsou zasvěceni Bohu nebo kteří to o sobě tvrdí, ale jsou Bohu nevěrní tím, že uctívají falešné bohy nebo že jsou přáteli světa, jsou označeni jako cizoložnice. (Jk 4:4)

O symbolickém významu slova por·neiʹa v určitých textech říká F. Zorell: „Odpadnutí od pravé víry, jak úplné, tak částečné, zběhnutí od jediného pravého Boha Jahveho k cizím bohům [4Kr 9:22; Jer 3:2, 9; Oz 6:10 atd.; svazek mezi Bohem a jeho lidem byl totiž považován za určitý druh duchovního manželského svazku]: Zj 14:8; 17:2, 4; 18:3; 19:2.“ (Lexicon Graecum Novi Testamenti, Paříž, 1961, sl. 1106; závorky od autora; 4Kr v řecké Septuagintě odpovídá 2Kr v masoretském textu.)

Velký Babylón, který je v biblické knize Zjevení popsán jako nevěstka, je symbolem něčeho náboženského. Různé „křesťanské“ a pohanské sekty se prohlašují za organizace pravého náboženství. Velký Babylón však chce získat moc a hmotné bohatství, a tak pěstuje styky se světskými vládci, a s ním „smilnili králové země“. Jeho nečistý způsob života ve špinavém smilstvu je v Božích očích odporný a působí na zemi velké krveprolití a tíseň. (Zj 17:1–6; 18:3) Za své jednání obdrží rozsudek, k němuž Bůh odsoudí ty, kdo smilní — totiž zničení. (Zj 17:16; 18:8, 9)

Smířit znamená zavést znovu soulad nebo uvést opět do příznivého vztahu; také urovnat nebo vyřešit, například smírně vyřešit neshody. Výrazy vztahující se ke smíření se v Hebrejských písmech, zejména ve 3. a 4. Mojžíšově, vyskytují na mnoha místech. Hebrejským slovem pro vykonání smíření je ka·farʹ; jeho původní význam byl možná „přikrýt“, ale předpokládá se, že mohlo znamenat i „setřít“. V řečtině jsou slova týkající se smíření odvozena od slovesa al·lasʹso, jehož základní význam je „změnit, upravit“. (Sk 6:14; Ga 4:20, Int)

Složenina ka·tal·lasʹso tedy začala mít význam „smířit“, i když v zásadě znamená „vyměnit“. (Ří 5:10) Toto sloveso použil Pavel, když mluvil o tom, že se žena má ‚opět smířit‘ se svým manželem, od něhož odešla. (1Ko 7:11) Příbuzné slovo di·al·lasʹso·mai se vyskytuje u Matouše 5:24, kde je zapsán Ježíšův pokyn, že než člověk předloží oběť na oltáři, měl by se nejprve ‚usmířit‘ se svým bratrem.

Člověk potřebuje smíření. Člověk potřebuje přikrytí hříchů čili smíření, a to kvůli hříchu, který zdědil. (1Kr 8:46; Ža 51:5; Ka 7:20; Ří 3:23) Odpovědnost za něj nenese Bůh, ale samotný člověk. (5Mo 32:4, 5) Adam, který ztratil věčný život v lidské dokonalosti, odkázal hřích a smrt svým potomkům (Ří 5:12), a proto se na ně vztahuje odsouzení ke smrti. Jestliže by lidstvo mělo znovu získat příležitost žít věčně, pak by v souladu s právní zásadou, kterou Jehova později zahrnul do mojžíšského Zákona, totiž že stejná věc se musí dát za stejnou věc, bylo