Důstojné svatby, které se líbí Bohu i lidem

„A třetí den se konala svatební hostina v galilejské Káně . . . Ježíš a jeho učedníci byli také pozváni k svatební hostině.“ (JAN 2:1, 2)

1. Co vyplývá ze zprávy o svatbě v Káně?

JEŽÍŠ, jeho matka a někteří z jeho učedníků věděli, jakou radost může přinést důstojná svatba mezi Božími služebníky. Kristus dokonce na jedné svatbě vykonal svůj první zázrak, čímž ji proslavil a přispěl k její radostné atmosféře. (Jan 2:1–11) Snad jste už sami navštívili nějakou svatbu, při níž vstupovali do manželství dva křesťané, kteří chtěli sloužit Jehovovi jako šťastný manželský pár. Možná se těšíte na svou vlastní svatbu nebo budete pomáhat někomu blízkému, aby jeho svatba měla pěkný průběh. Co k tomu může přispět?

2. Co o svatbách uvádí Bible?

² Křesťané vědí, že když muž a žena uvažují o uzavření sňatku, jsou pro ně velkou pomocí rady obsažené v Božím inspirovaném slově. (2. Timoteovi 3:16, 17) Je pravda, že Bible neuvádí konkrétní pokyny, jak při křesťanské svatbě postupovat. Je to pochopitelné, protože zvyky a zákonné požadavky se v průběhu doby měnily a tak jako v minulosti se i dnes místo od místa liší. Například ve starověkém Izraeli se nekonal žádný formální svatební obřad. V den svatby ženich zkrátka přivedl nevěstu do svého domu nebo do domu svého otce. (1. Mojžíšova 24:67; Izajáš 61:10; Matouš 1:24) Manželství bylo tímto veřejným činem stvrzeno a nebylo zapotřebí žádného obřadu, který je dnes běžný v mnoha zemích.

3. K průběhu jaké události Ježíš v Káně přispěl?

³ Z hlediska Izraelitů bylo tímto krokem manželství uzavřeno. Potom se často konala svatební hostina, jako byla ta, o které je zmínka v Janovi 2:1. Mnohé překlady Bible zde uvádějí, že se „konala svatba v Káně“. V původním jazyce je však použito slovo, které přesněji znamená „svatební hostina“.a (Matouš 22:2–10; 25:10; Lukáš 14:8) Ze zprávy jasně vyplývá, že Ježíš byl přítomen na hostině, která k židovské svatbě patřila, a že k jejímu průběhu také přispěl. Klíčovou myšlenkou však je, že způsob, jak byly sňatky uzavírány tehdy, se liší od toho, co je běžné dnes.

4. Jaký způsob sňatku si někteří křesťané vybírají?

⁴ V mnoha zemích je to dnes tak, že když křesťané chtějí vstoupit do manželství, musí splňovat určité zákonné požadavky. Potom mohou uzavřít sňatek jakýmkoli právně přijatelným způsobem. Může to být jednoduchý obřad, který za přítomnosti několika málo lidí provede soudce, starosta nebo náboženský služebník zmocněný k takovému úkonu státem. Někteří křesťané si volí právě tento způsob sňatku. K obřadu pozvou několik příbuzných nebo spoluvěřících, kteří zde mohou zastat úlohu svědků nebo zkrátka sdílet radost při této významné události. (Jeremjáš 33:11; Jan 3:29) Podobně mnozí křesťané neplánují ani velkou svatební hostinu, která by vyžadovala náročnou přípravu a velké náklady. Místo toho se v klidném prostředí sejdou k jídlu s nejbližšími přáteli. Bez ohledu na to, čemu byste v této souvislosti dali přednost vy, měli byste respektovat, že jiní zralí křesťané mohou mít odlišný názor. (Římanům 14:3, 4)

5. Proč mnozí křesťané chtějí, aby při jejich sňatku zazněl svatební proslov, a co je jeho obsahem?

⁵ Většina křesťanů, kteří uzavírají sňatek, si přeje, aby při této příležitosti zazněl biblický proslov.b Uvědomují si totiž, že Původcem manželství je Jehova a že ve svém Slově dává moudré rady, aby manželství bylo úspěšné a šťastné. (1. Mojžíšova 2:22–24; Marek 10:6–9; Efezanům 5:22–33) A většina snoubenců chce, aby při této radostné události byli přítomni spoluvěřící a příbuzní. Jak bychom se ale měli dívat na všechny ty zákonné požadavky, postupy a také místní zvyky, jež se svatbou souvisejí? Tento článek se bude zabývat tím, jak mohou svatby v různých částech světa probíhat. Některé zvyky a postupy se mohou velmi lišit od toho, co je známé nebo běžné tam, kde žijete vy. Všimněte si však určitých společných zásad a hledisek, která jsou důležitá pro všechny Boží služebníky.

Počestné manželství musí být v souladu se zákonem

6, 7. Proč bychom se měli zajímat o zákonné požadavky týkající se manželství a co to může zahrnovat?

⁶ Původcem manželství je Jehova. Lidské vlády nicméně mají určitou míru autority nad tím, co se požaduje od snoubenců, kteří do manželství vstupují. K tomu jsou vlády oprávněné. Ježíš řekl: „Splácejte césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“ (Marek 12:17) Podobně i apoštol Pavel nabádal: „Každá duše ať se podřizuje nadřazeným autoritám, neboť není žádná autorita kromě od Boha; existující autority jsou umístěny do svých relativních postavení Bohem.“ (Římanům 13:1; Titovi 3:1)

⁷ César neboli světské autority ve většině zemí rozhodují o tom, kdo je oprávněný do manželství vstoupit. Dva křesťané, kteří jsou z biblického hlediska volní k tomu, aby se vzali, a chtějí spolu uzavřít sňatek, proto svědomitě dbají na to, aby jednali v souladu s místními zákony. To může znamenat opatřit si povolení k sňatku, nechat se oddat zmocněným úředníkem a uzavřený sňatek možná i dát úředně zapsat či zaregistrovat. Když Caesar Augustus nařídil provést „soupis“, Marie a Josef se tomu podřídili a cestovali do Betléma, ‚aby se dali zapsat‘. (Lukáš 2:1–5)

8. Za jakých okolností je manželství závazné, a co tedy svědkové Jehovovi nedělají?

⁸ Když dva křesťané uzavřou sňatek způsobem, který je zákonný a uznávaný, je manželství v Božích očích závazné. Svědkové Jehovovi proto nedělají to, že by sňatek uzavřeli několika zákonnými způsoby po sobě, a tak vlastně svatební obřad opakovali. Ani neobnovují svatební sliby, jak to někteří lidé dělají u příležitosti 25. nebo 50. výročí svatby. (Matouš 5:37) (Některé církve neuznávají zákonem schválený občanský sňatek a tvrdí, že manželství je platné pouze tehdy, když svatební obřad provede kněz nebo duchovní představitel církve.) V mnoha zemích zákon umožňuje, aby oddávajícím úředníkem byl představitel svědků Jehovových. V takovém případě bude tento bratr pravděpodobně chtít, aby se obřad konal v sále Království a aby při tom zazněl svatební proslov. Sál Království je totiž místem pravého uctívání, a je proto vhodné, aby se právě tam mluvilo o svazku, jehož Původcem je Jehova Bůh.

9. (a) Pro co se mohou rozhodnout křesťanští snoubenci, kteří budou mít občanský sňatek? (b) Jakou roli mohou hrát ve svatebních přípravách sboroví starší?

⁹ V jiných zemích zákon vyžaduje, aby sňatek byl uzavřen na úředním místě, například na radnici nebo před příslušným státním úředníkem. Křesťané to často dělají tak, že po tomto zákonném kroku si v sále Království vyslechnou svatební proslov, a to obvykle v tentýž den nebo v den následující. (Nechtějí, aby mezi občanským obřadem a biblickým proslovem uplynulo několik dní, protože před Bohem i před lidmi, včetně členů křesťanského sboru, jsou již spojeni manželským svazkem.) Pokud si snoubenci přejí, aby si po občanském sňatku mohli vyslechnout proslov v sále Království, měli by si předem vyžádat svolení služebního výboru příslušného sboru. Dozorci, z nichž se služební výbor skládá, se nejen ujistí o tom, že oba snoubenci mají dobrou pověst, ale dohlédnou i na to, aby svatba nezasahovala do pravidelných shromáždění nebo jiných naplánovaných programů, které se v sále mají konat. (1. Korinťanům 14:33, 40) Pokud si snoubenci přejí nějakým způsobem sál připravit, dozorci to zváží a také rozhodnou, zda o svatbě zazní oznámení ve sboru.

10. Pokud se musí konat občanský sňatek, jaký vliv to bude mít na svatební proslov?

¹⁰ Starší, který bude mít proslov, by se měl snažit, aby mluvil vřele a aby proslov byl důstojný a duchovně povzbuzující. Pokud již proběhl občanský sňatek, starší jasně uvede, že novomanželé byli oddáni v souladu se světskými zákony. Pokud při občanském sňatku nezazněly manželské sliby, novomanželé si možná budou přát, aby se to udělalo v rámci proslovu.c Pokud k takovému sňatku sliby patřily, ale novomanželé si je přejí před Jehovou a před sborem zopakovat, mohou to udělat. Sliby však mají zaznít v minulém čase, aby bylo vidět, že oba již byli ‚spojeni jhem‘. (Matouš 19:6; 22:21)

11. Jakým způsobem se v některých zemích uzavírá sňatek a jaký vliv to má na svatební proslov?

¹¹ Na některých místech zákon nevyžaduje, aby snoubenci byli oddáni při nějakém obřadu, a dokonce ani není zapotřebí, aby byl přítomen oddávající úředník. Manželství je uzavřeno tak, že snoubenci předloží vládnímu úředníkovi podepsaný formulář s žádostí o registraci manželství. Úředník provede registraci a od toho okamžiku se na snoubence pohlíží jako na manžela a manželku. Den svatby se shoduje se dnem registrace. Jak bylo uvedeno výše, novomanželé si možná budou přát, aby ihned po registraci duchovně zralý bratr přednesl v sále Království biblický proslov. Bratr všem přítomným oznámí, že snoubenci uzavřeli sňatek formou registrace, která právě proběhla. Případné manželské sliby by se měly složit v souladu s pokyny v 10. odstavci a v poznámce pod čarou. Všichni, kdo budou v sále Království přítomni, se budou s novomanželi radovat a budou mít užitek z rad vycházejících z Božího slova. (Šalomounova píseň 3:11)

Manželství podle zvykového práva a občanský sňatek

12. Co je manželství podle zvykového práva a co se po uzavření takového manželství doporučuje udělat?

¹² V některých zemích snoubenci vstupují do manželství založeného na takzvaném zvykovém neboli obyčejovém právu. Tím se nemyslí situace, kdy spolu dva lidé žijí ve společné domácnosti pouze jako druh a družka. To sice na některých místech může mít určitou míru zákonného uznání, ale nejedná se o právoplatný manželský svazek.d Manželství podle zvykového práva je svazek uzavřený v souladu se zvyky, které jsou uznávané v dané komunitě nebo na daném území. Může k tomu patřit zaplacení a převzetí ceny za nevěstu, čímž oba snoubenci vstoupí do svazku, který je zákonně i biblicky platný. Úřady považují manželství podle zvykového práva za platné, zákonné a závazné. Obvykle je pak možné takto uzavřené manželství nechat zaregistrovat a manželé obdrží úřední dokument, který platnost svazku potvrzuje. Registrace může manželům poskytovat ochranu v případě ovdovění a může také chránit děti, které snad ze svazku vzejdou. Sbor by měl naléhavě vybízet ty, kdo uzavřeli manželství podle zvykového práva, aby svůj svazek nechali zaregistrovat co nejdříve. Je zajímavé, že pod mojžíšským Zákonem byly sňatky a narození zřejmě úředně registrovány. (Matouš 1:1–16)

13. Na co by se mělo pamatovat v případě svatebního proslovu, který se koná po uzavření manželství podle zvykového práva?

¹³ Snoubenci, kteří uzavřou sňatek v souladu s místními zvyky, se tím okamžikem stávají manželem a manželkou. Jak bylo uvedeno dříve, křesťané, kteří uzavřou zákonný sňatek tímto způsobem, budou možná chtít, aby se v sále Království konal proslov a aby si řekli manželské sliby. V takovém případě řečník upozorní, že novomanželé již byli oddáni v souladu se světskými zákony. Proslov se bude konat jen jednou, protože manželství se uzavírá jen jednou, v tomto případě na základě zákonem uznávaného zvykového práva. Mezi těmito dvěma událostmi by měla uběhnout co nejkratší doba. Nejlepší je, když se konají tentýž den. Přispívá to k tomu, aby křesťanský sňatek byl v místní komunitě chován v úctě.

14. Jak se mohou křesťané rozhodnout v případě, že zákon umožňuje jak manželství podle zvykového práva, tak i občanský sňatek?

¹⁴ V některých zemích zákon uznává jak manželství podle zvykového práva, tak i občanský sňatek. Ten je obvykle uzavírán za přítomnosti oddávajícího úředníka. Součástí občanského sňatku mohou být manželské sliby i podepsání dokumentů o uzavření manželství. Někteří křesťané dávají občanskému sňatku přednost. Neexistují však žádné zákonné důvody, proč by bylo zapotřebí absolvovat oba druhy sňatku. Oba jsou totiž z právního hlediska platné. To, co je v odstavcích 9 a 10 napsáno o svatebním proslovu a slibech, platí i v tomto případě. Hlavní je, aby snoubenci uzavřeli sňatek způsobem, který přináší čest Bohu a je důstojný v očích lidí. (Lukáš 20:25; 1. Petra 2:13, 14)

Ať je ve vašem manželství patrná úcta

15, 16. Jak by se v manželství i při svatbě měla projevovat úcta?

¹⁵ Mezi perským králem a jeho manželkou nastal problém. Memukan, jeden z králových předních rádců, doporučil účinné řešení — ‚všechny manželky mají vzdávat čest svým manželům‘. (Ester 1:20) V případě křesťanských párů není zapotřebí, aby něco takového bylo nařízeno královským výnosem. Manželka si totiž přeje ctít svého manžela. A křesťanský manžel zase ‚prokazuje své manželce čest‘ a chválí ji. (Přísloví 31:11, 30; 1. Petra 3:7) Vzájemná úcta by se v manželství neměla projevit až po mnoha letech. Měla by být patrná už od samotného začátku, ano, už od svatebního dne.

¹⁶ Muž a žena, tedy manžel a manželka, by však neměli být jediní, kdo ve svatební den dávají najevo úctu. Pokud při obřadu zazní proslov, i z něj by měla být patrná úcta a měl by být adresován snoubencům. Řečník jim prokáže úctu tím, že v jeho proslovu nebude příliš humoru ani lidových pořekadel. Ani by neměly zaznít příliš soukromé postřehy, které by mohly snoubence nebo posluchače uvést do rozpaků. Řečník by naopak měl mluvit vřele a povzbudivě a měl by obracet pozornost na Původce manželství a na jeho vynikající rady. Ano, důstojný a uctivý proslov přispěje k tomu, že svatba bude přinášet čest Jehovovi Bohu.

17. Proč je v souvislosti s křesťanskými svatbami potřeba brát v úvahu, co říkají světské zákony?

¹⁷ Určitě jste si všimli, že tento článek uvádí mnoho myšlenek, které souvisejí s právními hledisky manželství. Ačkoli se některé body možná netýkají země, v níž žijete, všichni bychom si měli být vědomi toho, jak důležité je, aby při svatbách svědků Jehovových byla patrná úcta k místním zákonům, tedy k požadavkům césara. (Lukáš 20:25) Pavel nás vybízí: „Dávejte všem, co jim patří: daň tomu, kdo vyžaduje daň; tribut tomu, kdo vyžaduje tribut; . . . čest tomu, kdo vyžaduje takovou čest.“ (Římanům 13:7) Ano, je správné, aby křesťané už od svatebního dne projevovali úctu k uspořádání, které je v současné době z Boží vůle v platnosti.

18. Která událost může ke svatbě patřit a kde k ní můžeme najít dobré rady?

¹⁸ Ke křesťanské svatbě často patří i společenské setkání — svatební hostina. Vzpomeňte si, že i Ježíš se takové hostiny zúčastnil. Když se křesťané rozhodnou takové setkání uspořádat, které biblické rady jim pomohou, aby i tato událost přinášela čest Bohu a vrhala příznivé světlo na novomanžele i křesťanský sbor? Tímto námětem se bude zabývat následující článek.e

Projevujte víru v každé oblasti svého života

„Víra, jestliže nemá skutky, je sama o sobě mrtvá.“ (JAKUB 2:17)

1. Proč první křesťané věnovali pozornost jak víře, tak skutkům?

O PRVNÍCH křesťanech se dá obecně říci, že svou víru projevovali tím, jak žili. Učedník Jakub všechny křesťany nabádal: „Staňte se však činiteli slova, a ne pouze posluchači.“ Dále uvedl: „Jako je tělo bez ducha mrtvé, tak je i víra bez skutků mrtvá.“ (Jakub 1:22; 2:26) Asi 35 let po tom, co Jakub zapsal tato slova, mnoho křesťanů dále svou víru prokazovalo odpovídajícími skutky. Smutné však je, že někteří to nedělali. Ježíš například pochválil sbor ve Smyrně, ale mnoha členům sboru v Sardech naopak řekl: „Znám tvé skutky; máš jméno, že jsi živý, ale jsi mrtvý.“ (Zjevení 2:8–11; 3:1)

2. Které otázky by si v souvislosti se svou vírou měli křesťané položit?

² Křesťany v Sardech, a vlastně všechny, kdo jeho slova měli později číst, Ježíš následně povzbudil, aby projevovali takovou lásku ke křesťanské pravdě, jakou měli na začátku, a aby byli duchovně bdělí. (Zjevení 3:2, 3) Každý z nás se tedy může zeptat sám sebe: ‚Jak je to s mými skutky? Je z nich jasně patrné, že dělám vše, co je v mých silách, abych projevoval víru v každé oblasti svého života? Je tomu tak i tehdy, když se nejedná o záležitosti, které se přímo týkají kazatelské služby nebo sborových shromáždění?‘ (Lukáš 16:10) Mohli bychom mluvit o mnoha stránkách našeho života, ale zaměřme se jen na jednu — na společenská setkání, včetně těch, která se často konají u příležitosti křesťanských svateb.

Malá společenská setkání

3. Co Bible říká o společenských setkáních?

³ Většina z nás si váží toho, když jsme pozváni na setkání šťastných křesťanů. Jehova je ‚šťastný Bůh‘ a přeje si, aby šťastní byli i jeho služebníci. (1. Timoteovi 1:11) Inspiroval Šalomouna, aby do Bible zapsal tuto skutečnost: „Dobrořečil jsem radování, protože lidstvo nemá nic lepšího pod sluncem než jíst a pít a radovat se, a že to by je mělo doprovázet v jejich tvrdé práci za dnů jejich života.“ (Kazatel 3:1, 4, 13; 8:15) Příležitost k takovému radování se může naskytnout tehdy, když se rodina sejde ke společnému jídlu nebo když praví Boží ctitelé uspořádají malé společenské setkání. (Job 1:4, 5, 18; Lukáš 10:38–42; 14:12–14)

4. Na co by měl pamatovat ten, kdo organizuje nějaké společenské setkání?

⁴ Jestliže organizujete takové setkání a nesete za ně odpovědnost, měli byste je dobře promyslet. To platí i tehdy, když zvete na jídlo a přátelský rozhovor jen několik spoluvěřících. (Římanům 12:13) Jistě je vaším přáním, aby se ‚všechno dělo slušně a uspořádaně‘ a abyste se při tom řídili ‚moudrostí shora‘. (1. Korinťanům 14:40; Jakub 3:17) Apoštol Pavel napsal: „Ať tedy jíte, nebo pijete, nebo děláte cokoli jiného, všechno dělejte k Boží slávě. Nestaňte se příčinami ke klopýtání.“ (1. Korinťanům 10:31, 32) Co patří k věcem, které si zaslouží zvýšenou pozornost? Je dobré se o to zajímat, protože když je budete mít na paměti už od začátku, může to přispět k tomu, že ze všeho, co budete dělat vy i vaši hosté, bude patrná víra. (Římanům 12:2)

Jak bude setkání probíhat?

5. Proč by měl hostitel dobře zvážit, zda bude podávat alkohol, a na co by měl dávat pozor v případě hudby?

⁵ Mnozí hostitelé stojí před otázkou, zda podávat alkoholické nápoje. Příjemná atmosféra se však dá vytvořit i bez alkoholu. Vzpomeňte si, že když chtěl Ježíš nasytit velký zástup lidí, kteří za ním přišli, dal jim chléb a ryby. Zpráva neříká nic o tom, že by zázračně opatřil i víno, ačkoli víme, že by to pro něj nebyl problém. (Matouš 14:14–21) Pokud se nicméně rozhodnete, že se alkohol podávat bude, dbejte na to, aby ho nebylo příliš a aby byly k dispozici i jiné oblíbené nápoje pro ty hosty, kteří alkohol nechtějí. (1. Timoteovi 3:2, 3, 8; 5:23; 1. Petra 4:3) Rozhodně však v hostech nevyvolávejte dojem, že se od nich pití alkoholu očekává. Pamatujte na to, že alkohol může uštknout „právě jako had“. (Přísloví 23:29–32) A co hudba a zpěv? Pokud bude součástí vašeho setkání i hudba, určitě dbejte na pečlivý výběr písní a vezměte přitom v úvahu jak jejich rytmus, tak i texty. (Kolosanům 3:8; Jakub 1:21) Mnozí křesťané zjistili, že k příjemné atmosféře přispívají Melodie Království nebo i zpěv našich písní. (Efezanům 5:19, 20) Samozřejmě myslete i na to, aby hudba nebyla tak hlasitá, že by bránila konverzaci nebo rušila sousedy. (Matouš 7:12)

6. Jak může hostitel dávat najevo živou víru v souvislosti s konverzací i jinými stránkami společenského setkání?

⁶ Při společenských setkáních křesťané mluví o nejrůznějších námětech, předčítají si nebo vyprávějí zajímavé zážitky. Pokud se stane, že se řeč stočí nežádoucím směrem, hostitel se může do hovoru taktně vložit a změnit námět. Měl by také dávat pozor, aby konverzaci neovládl jen jeden člověk. Pokud si hostitel něčeho takového všimne, může věc uvážlivě napravit — například vyzvat mladší hosty, aby něco vyprávěli, nebo nadhodit námět, ke kterému se bude moci vyjádřit více přítomných. Za takovou konverzaci budou vděční mladí i ti dříve narození. Pokud jste organizátory nějakého společenského setkání a řídíte věci moudře a taktně, ‚vaše rozumnost se stane známou‘ všem přítomným. (Filipanům 4:5) Hosté uvidí, že máte živou víru, která se projevuje ve všech oblastech vašeho života.

Svatby a svatební hostiny

7. Proč si plánování svatby i společenských akcí, které s ní souvisejí, zasluhuje pečlivou pozornost?

⁷ Zvláštní příležitostí k radování je křesťanská svatba. Boží služebníci ve starověku, včetně Ježíše a jeho učedníků, se takových radostných událostí ochotně účastnili a nechyběli ani na svatebních hostinách. (1. Mojžíšova 29:21, 22; Jan 2:1, 2) V současnosti se ale ukazuje, že má-li se při svatbě projevit dobrý úsudek a křesťanská vyrovnanost, je zapotřebí vynaložit zvláštní úsilí při plánování společenských akcí, které se svatbou souvisejí. Svatba a vše, co se jí týká, patří k životu, a je to tedy pro křesťany příležitost, aby i v této oblasti projevovali svou víru.

8, 9. Jak se při mnoha svatbách projevuje to, co čteme v 1. Jana 2:16, 17?

⁸ Mnozí lidé, kteří Boží měřítka neznají a ani se o ně nezajímají, považují svatbu za příležitost zacházet do extrémů nebo přinejmenším za událost, kdy jsou extrémy povoleny. V jistém evropském časopise jedna novomanželka takto popsala svou „královskou“ svatbu: ‚Jeli jsme v nádherném kočáře taženém čtyřspřežím, za námi jelo dvanáct drožek a potom velký kočár s kapelou. Pak jsme měli vynikající hostinu a hrála skvělá hudba. Bylo to úchvatné! Ten den jsem byla královnou, přesně jak jsem si přála.‘

⁹ Zvyky se sice místo od místa liší, ale výše uvedená slova jen potvrzují to, co napsal apoštol Jan: „Všechno ve světě — touha těla a touha očí a okázalé vystavování prostředků, které má někdo k životu — nepochází od Otce, ale pochází ze světa.“ Umíte si představit duchovně smýšlející křesťanské snoubence, kteří touží po „královské“ svatbě s hostinou v pohádkovém stylu? Jistě ne. V jejich názoru na svatbu by se naopak mělo projevovat vědomí, že „ten, kdo činí Boží vůli, zůstává navždy“. (1. Jana 2:16, 17)

10. (a) Proč se křesťanská svatba neobejde bez dobrého plánování? (b) Jak postupovat při výběru svatebních hostů?

¹⁰ Křesťanští snoubenci by měli být realističtí i rozumní a Bible jim v tom může pomoci. Svatební den je sice významný, ale je to teprve začátek společného života dvou křesťanů, kteří mají vyhlídku na to, že budou žít věčně. Uspořádat velkou svatební hostinu není jejich povinností. Pokud se nicméně rozhodnou, že se u příležitosti jejich svatby bude konat nějaké společenské setkání, jistě zváží nejen náklady, ale i to, jak bude takové setkání probíhat. (Lukáš 14:28) V křesťanském manželství je hlavou muž, jak to říká Bible. (1. Korinťanům 11:3; Efezanům 5:22, 23) Prvořadou odpovědnost za svatební hostinu proto nese ženich. Pochopitelně přitom projeví své nastávající manželce lásku tím, že se s ní poradí, například o tom, koho chtějí pozvat nebo kolik hostů si mohou dovolit. Asi nebude možné či praktické, aby na hostinu přišli všichni přátelé a příbuzní, a proto bude potřeba projevit rozumnost v tom, koho pozvat a koho ne. Snoubenci by se měli spolehnout na to, že spoluvěřící, kteří nebyli pozváni, projeví pochopení a neurazí se. (Kazatel 7:9)

„Vedoucí hostiny“

11. Jakou úlohu má při svatbě „vedoucí hostiny“?

¹¹ Pokud se snoubenci rozhodnou uspořádat u příležitosti svatby i společenské setkání, co mohou udělat pro to, aby mělo důstojný průběh? Již po několik desetiletí svědkové Jehovovi s úspěchem využívají moudré opatření, o němž je zmínka v souvislosti s hostinou v Káně, které se Ježíš zúčastnil. Zpráva říká, že tam byl „vedoucí hostiny“, bezpochyby zodpovědný Jehovův ctitel. (Jan 2:9, 10) Podobně i dnes si moudrý ženich vybere pro tuto důležitou úlohu duchovně zralého křesťanského bratra. Vedoucí hostiny se ujistí o tom, jaká jsou ženichova přání, a bude podle toho postupovat při organizaci všech potřebných věcí před hostinou i v jejím průběhu.

12. Jaké rozhodnutí týkající se alkoholických nápojů musí ženich udělat a na co by měl v této souvislosti pamatovat?

¹² V souladu s tím, co se píše v 5. odstavci, se někteří snoubenci dohodli, že na jejich svatební hostině se nebude podávat alkohol. Nechtějí totiž, aby radostná atmosféra a úspěšný průběh svatebního dne byly zmařeny tím, že by někdo pil přespříliš. (Římanům 13:13; 1. Korinťanům 5:11) Pokud se ženich a nevěsta nicméně rozhodnou, že alkohol bude k dispozici, ženich by měl dohlédnout na to, aby se podával v omezeném množství. Na svatbě v Káně bylo víno, a také Ježíš při té příležitosti opatřil víno vynikající kvality. Je zajímavé, co vedoucí hostiny řekl ženichovi: „Každý jiný člověk nejdříve předloží znamenité víno, a když jsou lidé opojeni, to podřadnější. Ty jsi zachoval znamenité víno až dosud.“ (Jan 2:10) Ježíš svým činem rozhodně nepřispěl k tomu, aby se lidé opíjeli, protože opilství považoval za nesprávné. (Lukáš 12:45, 46) Když vedoucí hostiny vyjadřoval překvapení nad kvalitou vína, z jeho slov jasně vyplynulo, že při jiných svatbách byl svědkem toho, jak se někteří hosté opili. (Skutky 2:15; 1. Tesaloničanům 5:7) Ženich i důvěryhodný křesťan pověřený úlohou vedoucího hostiny by proto měli dohlédnout na to, aby se všichni přítomní řídili tímto jasným pokynem: „Neopíjejte [se] vínem, v němž je prostopášnost.“ (Efezanům 5:18; Přísloví 20:1; Ozeáš 4:11)

13. Pokud snoubenci chtějí, aby k svatební hostině patřila i hudba, na co by měli pamatovat a proč?

¹³ Pokud bude ke svatební hostině patřit i hudba, je potřeba dbát na to, aby nebyla tak hlasitá, že by bránila konverzaci. To samozřejmě platí v případě všech společenských setkání. Jeden křesťanský starší poznamenal: „S postupujícím večerem je hovor stále živější, případně se začíná i tančit, a někdy se stává, že hudba hraje stále hlasitěji. Nejprve tvořila pouze kulisu, ale postupně nabírá na síle, takže brání konverzaci. Svatební hostina by měla být příležitostí k příjemným rozhovorům. Bylo by smutné, kdyby to bylo zmařeno hlasitou hudbou.“ I v této věci je zapotřebí zodpovědný přístup ze strany ženicha a vedoucího hostiny. Rozhodnutí o druhu a hlasitosti hudby je jejich záležitost a oni by to neměli svěřit do rukou hudebníků, ať už se jedná o najaté profesionály či nikoli. Pavel napsal: „Ať děláte cokoli slovem nebo skutkem, všechno dělejte ve jménu Pána Ježíše.“ (Kolosanům 3:17) Jaký dojem zanechá hudba ve svatebních hostech? Budou vzpomínat na to, že i volbou hudby novomanželé dali najevo, že všechno dělají v Ježíšově jménu? Pokud ano, je to dobře.

14. Jaké vzpomínky by křesťané měli mít na svatbu, které se zúčastnili?

¹⁴ Ano, na dobře připravenou svatbu budou hezké vzpomínky. Adam a Edyta, kteří jsou svoji už 30 let, se o jedné svatbě vyjádřili takto: „Panovala tam skutečná křesťanská atmosféra. Zpívaly se písně, které chválily Jehovu, ale byla tam i jiná příjemná zábava. Tanec a hudba nebyly to nejdůležitější. Všechno bylo příjemné, povzbuzující a v souladu s biblickými zásadami.“ Je zřejmé, že nevěsta a ženich mohou udělat hodně pro to, aby svou víru projevili skutky.

Svatební dary

15. Na které biblické rady je možné pamatovat, když dáváme nebo přijímáme svatební dary?

¹⁵ V mnoha zemích je zvykem, že přátelé a příbuzní dávají novomanželům dary. Pokud se pro něco takového rozhodnete, na co byste měli pamatovat? Vzpomeňte si například, co apoštol Jan řekl o ‚okázalém vystavování prostředků, které má někdo k životu‘. Takovou okázalost Jan nespojil s křesťany, kteří svou víru dávají najevo svými skutky, ale se ‚světem, který pomíjí‘. (1. Jana 2:16, 17) Když tedy vezmeme v úvahu Janova inspirovaná slova, měli by snad novomanželé zveřejňovat, kdo jim jednotlivé dary věnoval? Křesťané z Makedonie a Achaie poslali příspěvek bratrům v Jeruzalémě, ale nic nenaznačuje, že by jména dárců byla zveřejněna. (Římanům 15:26) Mnozí křesťané, kteří dávají svatební dar, netouží po tom, aby se stali středem pozornosti, ale naopak si přejí zůstat v anonymitě. V této souvislosti se také můžete zamyslet nad Ježíšovými radami, které jsou zapsané v Matoušovi 6:1–4.

16. Co mohou novomanželé udělat, aby nezraňovali city druhých?

¹⁶ Veřejně oznamovat, kdo je dárcem, by mohlo ‚vyvolávat soutěživost‘ v tom, který dar je lepší nebo dražší. Moudří křesťanští novomanželé proto nebudou veřejně oznamovat jména jednotlivých dárců. Kdyby to udělali, mohli by tím navíc zahanbit ty, kdo si možná nemohli dovolit věnovat svatební dar. (Galaťanům 5:26; 6:10) Není samozřejmě nic špatného na tom, když nevěsta a ženich vědí, od koho určitý dar mají. To se mohou dozvědět například z vhodného blahopřání, které dárce připojí k daru, ale které se nebude veřejně číst. Když tedy svatební dary kupujeme, dáváme nebo přijímáme, všichni máme příležitost ukázat, že i v této osobní záležitosti jsou naše činy ovlivňovány vírou.a

17. Jaký cíl by křesťané měli mít v souvislosti se svou vírou a skutky?

¹⁷ Projevovat víru jistě znamená víc než jen žít v souladu s mravními měřítky, chodit na křesťanská shromáždění a do kazatelské služby. Kéž všichni máme živou víru, která ovlivňuje vše, co děláme. Ano, svou víru můžeme projevovat ‚plně provedenými skutky‘, včetně těch, které souvisejí s oblastmi života, o nichž jsme mluvili v tomto článku. (Zjevení 3:2)

18. Jak se může pravdivost slov z Jana 13:17 projevit při křesťanských svatbách a společenských setkáních?

¹⁸ Když Ježíš svým věrným apoštolům pokorně umyl nohy a dal jim tím vynikající příklad, řekl: „Jestliže to víte, jste šťastní, děláte-li to.“ (Jan 13:4–17) Tam, kde žijeme, možná není nutné či běžné umývat druhým nohy, například když k nám přijdou na návštěvu. Jak jsme si ale v tomto článku ukázali, jsou i jiné oblasti života, v nichž můžeme projevovat svou víru láskyplnými a ohleduplnými skutky. Týká se to i společenských setkání a křesťanských svateb. Měli bychom se o to snažit, ať jsme na své vlastní svatbě, na svatbě někoho jiného nebo se účastníme radostné svatební hostiny mezi křesťany, kteří svou víru chtějí dávat najevo svými skutky.

[Poznámka pod čarou]

Jak bys odpověděl?

Jak můžeš projevit svou víru,

• když organizuješ společenské setkání?

• když připravuješ svatbu nebo svatební hostinu?

• když dáváš nebo přijímáš svatební dary?

[Obrázek na straně 24]

I když zvete jen několik málo lidí, řiďte se ‚moudrostí shora‘

Bude vaše svatba radostnou a důstojnou událostí?

„DEN, kdy jsem se oženil, patří k těm nejdůležitějším a nejradostnějším dnům mého života,“ řekl Gordon, který je ženatý už skoro 60 let. Proč má svatební den pro pravé křesťany tak hluboký význam? V ten den totiž dávají posvátný slib těm, které tolik milují — svému partnerovi a Jehovovi Bohu. (Matouš 22:37; Efezanům 5:22–29) Ano, dvojice, která se chystá vstoupit do manželství, si jistě chce den svatby vychutnat, ale chce také vzdát čest Původci manželství. (1. Mojžíšova 2:18–24; Matouš 19:5, 6)

Jak může ženich přispět k tomu, aby tato radostná událost proběhla důstojně? Jak může nevěsta projevit úctu svému manželovi a Jehovovi? Jak mohou k radostné atmosféře přispět svatební hosté? Abychom si tyto otázky zodpověděli, zamyslíme se nad konkrétními biblickými zásadami, které napomohou tomu, aby svatbu nenarušovaly některé problémy.

Kdo je odpovědný za průběh svatby?

V mnoha zemích zákon umožňuje, aby oddávajícím úředníkem byl služebník z řad svědků Jehovových. I tam, kde zákon vyžaduje, aby proběhl občanský sňatek, si snoubenci možná budou přát, aby zazněl také proslov založený na Bibli. V něm řečník obvykle nabádá ženicha, aby přemýšlel o úloze hlavy rodiny, kterou mu Bůh svěřuje. (1. Korinťanům 11:3) V souladu s tím právě ženich nese prvořadou odpovědnost za to, co se v den svatby děje. Vše, co souvisí s průběhem samotného obřadu i případného společenského setkání se samozřejmě plánuje většinou dlouho dopředu. Proč to všechno může být pro ženicha náročné?

Jedním důvodem je, že příbuzní z obou rodin se někdy snaží mít při plánování hlavní slovo. Rodolfo, který už oddal mnoho párů, říká: „Ženich je občas pod obrovským tlakem příbuzných, zvlášť když mu pomáhají pokrýt výdaje za svatbu. Někdy se dost kategoricky vyjadřují k tomu, co se má při svatebním obřadu i při hostině dít. To může podkopat úlohu, kterou ženichovi určuje Bible, totiž úlohu člověka, který je za celou událost odpovědný.“

Max, který oddává už více než 35 let, říká: „Všiml jsem si, že nevěsty mají čím dál častěji rozhodující slovo v tom, jak bude svatba i svatební hostina probíhat, zatímco ženich zůstává v pozadí.“ David, který už také oddal mnoho dvojic, připojuje podobnou myšlenku: „Stává se, že ženich není zvyklý jednat samostatně a přípravu svatby nechává z velké části na druhých.“ Co tedy ženichovi pomůže, aby se dobře ujal své odpovědnosti?

Dobrá komunikace přispívá k radosti

Má-li ženich splnit svou odpovědnost a úspěšně zvládnout přípravy na svatbu, musí dobře komunikovat. Bible výstižně říká: „Kde není důvěrný hovor, tam se maří plány.“ (Přísloví 15:22) Pokud ženich přípravy na svatbu probírá s nevěstou, členy rodiny a dalšími lidmi, kteří mu mohou dobře poradit na základě biblických zásad, může předejít mnoha problémům.

Je opravdu důležité, aby si snoubenci nejdřív ze všeho promluvili o svých plánech a možnostech. Proč? Podívejme se, co nám k tomu řeknou Ivan a jeho žena Delwyn, kteří už jsou mnoho let šťastně svoji, i když pocházejí z kulturně odlišného prostředí. Ivan vzpomíná na to, jak plánovali svatbu: „Měl jsem jasnou představu o tom, jak bude moje svatba vypadat. Těšil jsem se na hostinu, kde budou všichni moji přátelé, na svatební dort a na bílé svatební šaty, které na sobě bude mít moje nevěsta. Delwyn naopak chtěla malou, skromnou svatbu a žádný svatební dort. A dokonce uvažovala o tom, že si nevezme klasické svatební šaty.“

Jak si tito snoubenci poradili s tím, že měli o svatbě odlišné představy? Laskavě a upřímně spolu rozmlouvali. (Přísloví 12:18) Ivan dodává: „Prostudovali jsme si články, ve kterých byly na téma svatby rozebrány biblické zásady, například články ve Strážné věži z 1. ledna 1985.a Díky nim jsme měli více před očima duchovní rozměr této události. Vyšli jsme z rozdílného prostředí, takže jsme museli oba v některých oblastech slevit ze svých přání a sejít se někde uprostřed.“

Aret a Penny na to šli podobně. Aret vzpomíná: „Probírali jsme spolu, jaké máme každý o svatbě představy, a nakonec jsme se dokázali na všem shodnout. Modlili jsme se k Jehovovi, aby naší svatbě požehnal. Radil jsem se také s rodiči a s duchovně zralými manželskými páry ze sboru. Jejich podněty nám hodně pomohly. Výsledkem byla překrásná svatba.“

Dbejme na důstojné oblečení a dobrý osobní vzhled

Je logické, že nevěsta i ženich chtějí na svatbě dobře vypadat. (Žalm 45:8–15) Sehnat vhodný oděv je může stát mnoho času a úsilí a nemusí to být ani levná záležitost. Kterými biblickými zásadami se mohou nechat vést, když si vybírají důstojné a zároveň slušivé oblečení?

Zamysleme se nad tím, jak by měla být oblečená nevěsta. Různí lidé mají různý vkus a v jednotlivých zemích mohou být odlišné zvyky, ale biblické zásady platí všude. Ženy jsou v Božím slově vybídnuty, aby se „zdobily dobře upravenými šaty se skromností a zdravou myslí“. A to platí pro všechny příležitosti, tedy i pro den svatby. Pravda je taková, že svatbu si můžeme plně vychutnat i tehdy, když na sobě nebudeme mít ‚velmi drahé odění‘. (1. Timoteovi 2:9; 1. Petra 3:3, 4) Když tyto rady uplatníme, jistě to povede k naší spokojenosti.

David, o němž už byla zmínka, poznamenává: „Většina snoubenců se snaží o to, aby vše proběhlo v rámci biblických zásad, a za to si zaslouží pochvalu. Zažil jsem ale i svatby, na nichž měla nevěsta a družičky neslušné šaty, které byly průhledné nebo měly hluboký výstřih.“ Jeden zkušený křesťanský starší si s ženichem a nevěstou vždy předem promluví a pomáhá jim, aby si i v otázce oblečení zachovali duchovní náhled. Jak to dělá? Zeptá se jich, zda oblečení, které si chtějí vzít na svatbu, vyhovuje stejným zásadám, které platí i pro oblečení do sálu Království. Je pravda, že do sálu Království možná nosíme jiný typ oblečení a na svatbu se asi oblékáme podle místních zvyklostí, ale svatební oděv by měl odpovídat vysokým měřítkům slušnosti, jimiž se řídí křesťané. Někteří lidé ve světě považují mravní měřítka z Božího slova za příliš omezující. Praví křesťané však světu ani v tomto ohledu nedovolují, aby je vtlačil do své formy. (Římanům 12:2; 1. Petra 4:4)

„Za to hlavní jsme nepovažovali oblečení ani hostinu,“ říká Penny. „Tou nejdůležitější částí dne byl pro Areta i pro mě samotný obřad, tedy ta duchovní stránka věci. V paměti mi neutkvělo ani tak to, co jsem měla na sobě nebo co jsem jedla, ale hlavně to, že jsem byla s přáteli a byla jsem šťastná, protože jsem se vdávala za milovaného muže.“ Na to by měly pamatovat všechny dvojice, když plánují svatbu.

Sál Království — důstojné místo pro svatební obřad

Mnoho snoubenců z řad křesťanů si přeje mít svatbu v sále Království, pokud je nějaký k dispozici. Proč mají takové přání? Jeden pár vysvětluje, co je k tomu vedlo: „Uvědomovali jsme si, že manželství je Jehovovo posvátné uspořádání. I díky tomu, že jsme se vzali v sále Království, tedy v místě, kde uctíváme Boha, jsme měli už od začátku dobře na paměti, že Jehova musí být součástí našeho manželství. Další výhodou toho, že jsme měli svatební obřad v sále Království, a ne někde jinde, bylo, že naši nevěřící příbuzní viděli, jak důležité pro nás je uctívání Jehovy.“

Jestliže sboroví starší, kteří jsou za sál Království zodpovědní, schválí, že se v něm může svatba konat, snoubenci by je měli s předstihem informovat o úpravách, které by si snad v sále přáli udělat. Ženich a nevěsta mohou projevit ohled pozvaným například tím, že se rozhodně neopozdí a svatba začne v ohlášený čas. Jistě se také postarají o to, aby vše proběhlo důstojně.b (1. Korinťanům 14:40) Tak se totiž vyvarují toho, že by se na svatbě vyskytly projevy, které by byly za hranicí dobrého vkusu a které bývají běžné na světských svatbách. (1. Jana 2:15, 16)

I svatební hosté mohou dát najevo, že se na manželství dívají stejně jako Jehova. Nebudou například počítat s tím, že svatba překoná jiné křesťanské svatby, jako by se snad soutěžilo v tom, která z nich je okázalejší. Duchovně zralí křesťané si také uvědomují, že přijít do sálu Království na biblický proslov je důležitější a užitečnější než přijít na případnou svatební hostinu nebo jiné setkání po obřadu. Pokud mohou být vzhledem k času nebo okolnostem jen na jedné části svatby, přijdou raději do sálu na obřad. Jeden starší, který se jmenuje William, říká: „Když svatební hosté bez zřejmého důvodu nepřijdou do sálu Království, ale později se objeví na hostině, je vidět, že úplně nechápou, jak posvátnou událostí svatba je. Když přijdeme na obřad do sálu Království, přestože nejsme pozváni na hostinu, podpoříme tím ženicha a nevěstu a také vydáme výborné svědectví jejich nevěřícím příbuzným.“

Ať radost neskončí ve svatební den

Obchodní svět udělal ze svateb velký byznys. Jak uvedla jedna nedávná zpráva, svatba ve Spojených státech průměrně „stojí 22 000 dolarů, což je polovina průměrného [ročního] příjmu domácnosti v USA“. Pod vlivem obchodní propagandy se mnozí snoubenci nebo jejich rodiny těžce zadlužují kvůli jednomu dni a pak dluh splácejí po léta. Je to rozumný způsob, jak začít manželství? Ti, kdo neznají biblické zásady nebo se o ně nezajímají, snad touží po okázalosti, ale u pravých křesťanů je tomu docela jinak.

Mnozí křesťané se rozhodli uspořádat svatbu, která velikostí i náklady odpovídá tomu, co si mohou dovolit, a mají na mysli především duchovní rozměr této události. Tak využívají svůj čas i prostředky způsobem, který je v souladu s tím, že se zasvětili Bohu. (Matouš 6:33) Podívejme se, jak na svou svatbu vzpomínají Lloyd a Alexandra, kteří se celých 17 let svého společného života věnují celodobé službě. Lloyd říká: „Možná že naše svatba byla celkem skromná, ale mně a Alexandře se moc líbila. Nechtěli jsme, aby se z naší svatby stalo finanční břemeno, které nás pak bude zatěžovat. Přáli jsme si, aby to byla oslava Jehovova uspořádání, které je pro muže a ženu velkým zdrojem štěstí.“

Alexandra se připojuje: „Než jsme se vzali, byla jsem v průkopnické službě, a nechtěla jsem se vzdát této výsady jen proto, abych mohla mít okázalou svatbu. Den naší svatby byl pro nás jistě výjimečný, ale pořád to byl jen první den našeho společného života. Dali jsme na radu, abychom se nesoustřeďovali tolik na to, jak uzavřeme manželství, ale hlavně se snažili řídit Jehovovým vedením, až budeme v manželství. A Jehova nám za to rozhodně požehnal.“c

Ano, svatba je opravdu výjimečnou událostí. Postoje a činy, kterými se bude ten den vyznačovat, se pak mohou promítat i do let, kdy budete spolu. Spoléhejte se proto na Jehovovo vedení. (Přísloví 3:5, 6) Myslete především na duchovní stránku celé události. Buďte jeden druhému oporou a plňte každý z vás úlohu, kterou vám Bůh svěřil. Tak můžete dát svému manželství kvalitní základ a s Jehovovým požehnáním se do vašeho svazku přenese radost ze svatebního dne. (Přísloví 18:22)