Jsou všichni „křesťané“ křesťany?

KOLIK je na světě křesťanů? Podle díla Atlas of Global Christianity jich v roce 2010 byly téměř 2,3 miliardy. Ve stejné publikaci se ale píše, že tito křesťané patří k více než 41 000 církví a skupin, z nichž každá má své vlastní nauky a pravidla chování. Je pochopitelné, že někteří lidé jsou z tohoto obrovského množství „křesťanských“ náboženství zmateni nebo přímo rozčarováni. Možná přemýšlejí, zda jsou všichni, kdo se prohlašují za křesťany, skutečně křesťané.

Podívejme se na to z jiného úhlu. Když někdo cestuje přes hranice, nestačí, aby uvedl, že je občanem určitého státu. Musí se prokázat nějakým osobním dokladem, například pasem. A podobné je to s pravými křesťany — nestačí, aby prohlašovali, že věří v Krista, ale musí to nějak prokázat. Jak?

Výraz „křesťan“ se začal používat někdy po roce 44 n. l. Biblický dějepisec Lukáš napsal: „V Antiochii to bylo poprvé, kdy učedníci byli božskou prozřetelností nazváni křesťané.“ (Skutky 11:26) Všimněte si, že ti, kdo byli nazváni křesťané, byli Kristovými učedníky. O kom se dá říct, že je učedníkem Ježíše Krista? Jeden slovník vysvětluje: „Následovat Ježíše jako učedník znamená bezvýhradně obětovat celý svůj život . . . na celý život.“ (The New International Dictionary of New Testament Theology) Pravým křesťanem je tedy ten, kdo se úplně a bezvýhradně řídí učením a pokyny Ježíše, zakladatele křesťanství.

Je možné najít takové lidi v tom množství věřících, kteří se dnes považují za křesťany? Co o rozpoznávacích znacích svých následovníků řekl sám Ježíš? Zveme vás, abyste se zamysleli nad tím, jak na tyto otázky odpovídá Bible. V dalších článcích prozkoumáme pět Ježíšových výroků, ze kterých vyplývá, čím by se jeho následovníci měli vyznačovat. Budeme se zabývat tím, jak se jeho slovy řídili křesťané v prvním století. A také se budeme snažit zjistit, kdo z těch, kteří se ke křesťanství hlásí dnes, odpovídá tomuto vzoru.

„Zůstanete v mém slovu“

„Jestliže zůstanete v mém slovu, jste skutečně moji učedníci a poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“ JAN 8:31, 32

Co tento výrok znamená: Ježíšovo „slovo“ představuje jeho učení. To však pocházelo z vyššího zdroje. „Sám Otec, který mě poslal, mi dal přikázání, co povědět a co mluvit,“ prohlásil Ježíš. (Jan 12:49) V modlitbě ke svému nebeskému Otci, Jehovovi Bohu, řekl: „Tvé slovo je pravda.“ A Boží Slovo často citoval při svém vyučování. (Jan 17:17; Matouš 4:4, 7, 10) Praví křesťané proto zůstávají v jeho slovu tím, že přijímají Boží Slovo, Bibli, jako pravdu a konečnou autoritu, pokud jde o to, čemu věří a jak žijí.

Jak se tím řídili první křesťané: Apoštol Pavel, který napsal mnoho biblických knih, měl k Božímu Slovu stejnou úctu jako Ježíš. Uznával, že „celé Písmo je inspirováno Bohem a je prospěšné“. (2. Timoteovi 3:16) Muži, kteří měli za úkol vyučovat spoluvěřící, se museli Božího Slova pevně držet. (Titovi 1:7, 9) První křesťané byli vybízeni, aby se nedali odvést od víry „prostřednictvím filozofie a prázdného podvodu podle lidské tradice, podle základních věcí světa, a ne podle Krista“. (Kolosanům 2:8)

Kdo tomuto vzoru odpovídá dnes? Ve vatikánské Věroučné konstituci o Božím zjevení, přijaté v roce 1965 a citované v Katechismu katolické církve, se píše: „Církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svatého.“ O posvátné tradici a Písmu je v tomto dokumentu uvedeno, že „se má obojí přijímat a ctít se stejnou láskou a vážností“. Časopis Maclean’s citoval jednu kazatelku z Toronta, která položila otázku: „Proč bychom se měli řídit nějakým ‚revolučním‘ hlasem z doby před dvěma tisíci lety? Máme své vlastní skvělé myšlenky, které jsou neustále oslabovány tím, že se musíme odvolávat na Ježíše a na Písmo.“

O svědcích Jehovových se v New Catholic Encyclopedia říká: „Pokládají Bibli za svůj jediný zdroj víry a pravidel chování.“ Nedávno jeden muž v Kanadě přerušil svědkyni Jehovovu, která se mu chtěla představit. „Vím, kdo jste,“ řekl a ukázal na její Bibli. „Poznal jsem to podle toho, co máte v ruce.“

„Nejsou částí světa“

„Svět je nenávidí, protože nejsou částí světa.“ JAN 17:14

Co tento výrok znamená: Ježíš nebyl částí světa v tom smyslu, že zůstával v sociálních a politických konfliktech své doby neutrální. „Kdyby mé království bylo částí tohoto světa,“ vysvětlil, „moji sloužící by byli bojovali, abych nebyl vydán Židům. Mé království však není z tohoto zdroje.“ (Jan 18:36) Své učedníky také nabádal, aby se vyhýbali postojům, mluvě a chování, které Boží Slovo odsuzuje. (Matouš 20:25–27)

Jak se tím řídili první křesťané: Podle spisovatele Jonathana Dymonda se první křesťané „odmítali účastnit [válek], a to bez ohledu na následky, kterými mohlo být ostouzení, uvěznění nebo smrt“. Byli rozhodnuti raději trpět než se vzdát svého neutrálního postoje. Odlišovali se i svou vysokou morálkou. Byla jim adresována tato slova: „Protože s nimi tím směrem dále neběžíte ke stejnému hlubokému bahnu prostopášnosti, jsou zmateni a stále o vás mluví utrhačně.“ (1. Petra 4:4) Historik Will Durant napsal, že „křesťanské obce svou zbožností a slušností znepokojovaly pohanský svět posedlý po rozkoších“.

Kdo tomuto vzoru odpovídá dnes? K otázce, zda by křesťané měli být neutrální, je v New Catholic Encyclopedia řečeno: „Odpírání vojenské služby z důvodu svědomí je morálně neobhajitelné.“ Článek ve švýcarském týdeníku Reformierte Presse uvedl, že podle zprávy vydané organizací pro lidská práva African Rights se na genocidě, ke které v roce 1994 došlo ve Rwandě, prokazatelně podílely všechny církve „s výjimkou svědků Jehovových“.

Během diskuse o nacistickém holocaustu si jeden středoškolský učitel posteskl, že „žádná skupina nebo organizace obyčejných občanů nevystoupila otevřeně proti té záplavě lží, krutostí a následných zvěrstev“. Svůj názor změnil poté, co si k tomu zjistil informace v Americkém památníku holocaustu. Dozvěděl se, že svědkové Jehovovi se nenechali zastrašit a neustoupili ze svých zásad navzdory tomu, že se s nimi zacházelo velmi drsně.

A jak je to s morálkou? „Většina mladých dospělých katolíků dnes nesouhlasí s učením církve v takových věcech, jako je soužití bez sňatku [a] předmanželský sex,“ poznamenává časopis U.S. Catholic. Cituje jednoho církevního diákona, který řekl: „Moje zkušenost je taková, že mnoho dvojic — odhadem hodně přes 50 procent —, které přicházejí, aby se nechaly oddat, už spolu v té době žije.“ The New Encyclopædia Britannica si všímá, že svědkové Jehovovi „se ve svém osobním životě důsledně drží vysokých mravních zásad“.

Mějte „mezi sebou lásku“

„Dávám vám nové přikázání, abyste milovali jeden druhého; právě jako jsem si já zamiloval vás, tak abyste i vy milovali jeden druhého. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ JAN 13:34, 35

Co tento výrok znamená: Kristus svým následovníkům řekl, aby se navzájem milovali tak, jako on miloval je. Jak je Ježíš miloval? Jeho láska překonávala tehdy běžné předsudky vůči lidem z jiného národa i vůči ženám. (Jan 4:7–10) Podněcovala ho, aby neúnavně pomáhal druhým a obětoval tomu svůj čas, energii a osobní pohodlí. (Marek 6:30–34) Nakonec dal Kristus svou lásku najevo tím největším možným způsobem. „Já jsem ten znamenitý pastýř,“ řekl. „Znamenitý pastýř se vzdává své duše ve prospěch ovcí.“ (Jan 10:11)

Jak se tím řídili první křesťané: V prvním století si křesťané mezi sebou říkali „bratře“ a „sestro“. (Filemonovi 1, 2) Ve sboru byli vítáni lidé ze všech národů, protože křesťané věřili, že „není . . . rozdíl mezi Židem a Řekem, neboť nade všemi je týž Pán“. (Římanům 10:11, 12) Po Letnicích roku 33 n. l. učedníci v Jeruzalémě „prodávali svá vlastnictví a majetky a rozdělovali výtěžek všem, právě jak kdo potřeboval“. Proč to dělali? Chtěli umožnit nově pokřtěným spoluvěřícím, aby zůstali v Jeruzalémě a „dále se věnovali učení od apoštolů“. (Skutky 2:41–45) Co je k takovému jednání podnítilo? Ani ne dvě století po smrti apoštolů citoval Tertullianus, co o křesťanech někteří lidé říkali: „Hle, jak se navzájem milují . . . a jeden za druhého jsou připraveni zemřít.“ (Apologeticum, přeložil Josef Novák)

Kdo tomuto vzoru odpovídá dnes? Kniha Úpadek a pád římské říšea si všímá, že ti, kdo se prohlašovali za křesťany, se během staletí „dopouštěli k sobě navzájem větších ukrutností, než kdy sami zakusili od hněvu nevěřících“. Z nedávné studie provedené ve Spojených státech vyplynulo, že mnoho věřících lidí — z nichž většina se označila za křesťany — je zatíženo rasovými předsudky. Členové církve v jedné zemi často nemají žádný vztah k těm, kdo k této církvi patří v jiné zemi, a nejsou proto schopní či ochotní spoluvěřícím v případě potřeby pomáhat.

Poté co byla v roce 2004 Florida zasažena během dvou měsíců sérií čtyř hurikánů, předseda floridského Výboru záchranných operací kontroloval, zda se humanitární pomoc dodaná prostřednictvím tohoto výboru řádně rozděluje. Řekl, že žádná jiná skupina není tak dobře zorganizovaná jako svědkové Jehovovi, a slíbil, že jim poskytne všechno, co budou potřebovat. O několik let dříve, v roce 1997, přijela skupina humanitárních pracovníků z řad svědků Jehovových do Konžské demokratické republiky, aby pomohli tamějším křesťanským bratrům a dalším lidem, kteří byli v nouzi. Přivezli s sebou zásoby léků, potravin a oblečení. Svědkové z Evropy tehdy darovali věci v ceně jednoho milionu dolarů.

[Poznámka pod čarou]

„Dal jsem jim tvé jméno na vědomí“

„Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. . . . Dal jsem jim tvé jméno na vědomí a dám je na vědomí.“ JAN 17:6, 26

Co tento výrok znamená: Ježíš dával Boží jméno na vědomí tím, že ho používal při svém vyučování. Když četl z Písma, což dělal často, jistě Boží vlastní jméno vyslovoval. (Lukáš 4:16–21) Učil své následovníky, aby se modlili: „Otče, ať je posvěceno tvé jméno.“ (Lukáš 11:2)

Jak se tím řídili první křesťané: Apoštol Petr mluvil se staršími muži v Jeruzalémě o tom, že Bůh vybral z národů „lid pro své jméno“. (Skutky 15:14) Apoštolové a další učedníci kázali, že „každý, kdo vzývá Jehovovo jméno, bude zachráněn“. (Skutky 2:21; Římanům 10:13) Boží jméno také používali ve svých spisech. Když se Tosefta, sbírka židovských zákonů dokončená kolem roku 300 n. l., zmiňuje o tom, že odpůrci pálili křesťanské spisy, říká: „Před ohněm nezachraňují knihy evangelistů a knihy minim [což je pravděpodobně označení pro židovské křesťany]. Ale nechají je shořet tam, kde jsou, . . . je a zmínky o Božím jménu, které jsou v nich.“

Kdo tomuto vzoru odpovídá dnes? V předmluvě k biblickému překladu Revised Standard Version, schválenému Národní radou církví Kristových ve Spojených státech, je řečeno: „Používání jakéhokoli vlastního jména pro jednoho a jediného Boha — jako kdyby existovali jiní bohové, od kterých bylo nutné ho odlišit — bylo v judaismu ukončeno již před vznikem křesťanství a pro obecnou víru křesťanské církve je naprosto nevhodné.“ Proto je v tomto překladu Boží jméno nahrazováno titulem „LORD“ neboli „PÁN“. Překladatelé českého Ekumenického překladu ve vysvětlivkách zase uvádějí: „V navázání na starou českou tradici nahrazujeme [Boží jméno] slovem Hospodin.“ A Vatikán před několika lety nařídil katolickým biskupům: „V písních a modlitbách nemá být Boží jméno v podobě tetragrammata JHWHa používáno ani vyslovováno.“

Kdo dnes používá a oznamuje Boží vlastní jméno? Když bylo Sergejovi z Kyrgyzstánu asi 15 let, viděl film, který se zmiňoval o tom, že Boží jméno je Jehova. Následujících deset let o tomto jménu neslyšel. Později, když už žil ve Spojených státech, ho doma navštívily dvě svědkyně Jehovovy a ukázaly mu Boží jméno v Bibli. Sergej byl nadšený, že našel skupinu, která jméno Jehova používá. Je zajímavé, že Webster’s Third New International Dictionary uvádí pod heslem „Jehova Bůh“ tuto definici: „Nejvyšší božstvo, které uznávají svědkové Jehovovi, a jediné božstvo, které uctívají.“

[Poznámka pod čarou]

„Tato dobrá zpráva o království se bude kázat“

„Tato dobrá zpráva o království se bude kázat po celé obydlené zemi na svědectví všem národům; a potom přijde konec.“ MATOUŠ 24:14

Co tento výrok znamená: Lukáš ve svém evangeliu zaznamenal, že Ježíš „cestoval od města k městu a od vesnice k vesnici, kázal a oznamoval dobrou zprávu o Božím království“. (Lukáš 8:1) Sám Ježíš řekl: „Musím oznamovat dobrou zprávu o Božím království také jiným městům, protože k tomu jsem byl vyslán.“ (Lukáš 4:43) Pověřoval své učedníky, aby dobrou zprávu kázali v okolních městečkách a vesnicích, a později jim dal pokyn: „Budete mi svědky . . . do nejvzdálenější části země.“ (Skutky 1:8; Lukáš 10:1)

Jak se tím řídili první křesťané: Ježíšovi učedníci neotáleli a začali podle jeho příkazu jednat. „Každý den bez přestání dále vyučovali v chrámu a dům od domu a oznamovali dobrou zprávu o Kristu.“ (Skutky 5:42) Kázání se nevěnovala jen nějaká elitní skupina. Historik August Neander poznamenal: „Celsus, první pisatel útočící proti křesťanství, se posmívá skutečnosti, že horlivými kazateli evangelia byli soukeníci, ševci, koželuzi, ti nejnevzdělanější a nejneotesanější z lidstva.“ Profesor Jean Bernardi ve své knize Les premiers siècles de l’Église (První staletí církve) napsal: „[Křesťané] měli vycházet na veřejnost a mluvit všude a s každým. Na silnicích i ve městech, na náměstích i v domácnostech. Ať byli vítáni, či nikoli. . . . [Cestovali] až na samotný kraj světa.“

Kdo tomuto vzoru odpovídá dnes? „To, že se církev s vážností nevěnuje kázání a vyučování, je jeden z důvodů, proč dnes panuje všeobecný nezájem o duchovní věci,“ napsal anglikánský duchovní David Watson. Teolog José Luis Pérez Guadalupe se ve své knize ¿Por qué se van los Católicos? (Proč katolíci odcházejí z církve?) zabýval činností evangelikálních křesťanů, adventistů a dalších skupin a povšiml si, že „nechodí dům od domu“. O svědcích Jehovových však napsal: „Chodí systematicky dům od domu.“

V právnickém sborníku Cato Supreme Court Review, 2001–2002 lze najít zajímavý a realistický postřeh Jonathana Turleyho: „Když se zmíníte o svědcích Jehovových, většina lidí si hned vybaví kazatele, kteří nás doma navštěvují v době, kdy se nám to nehodí. Chodit dům od domu a obracet druhé na víru není pro svědky Jehovovy jen způsob, jak svou víru šířit, ale je to významný projev jejich náboženského přesvědčení.“

[Rámeček na straně 9]

K jakému závěru jste dospěli?

Když vezmete v úvahu biblická měřítka, o kterých pojednává tato série článků, kdo jsou dnes podle vás praví křesťané? Existují sice desetitisíce skupin a církví, které to o sobě prohlašují, ale mějte na paměti, co řekl Ježíš svým následovníkům: „Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘, vstoupí do nebeského království, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích.“ (Matouš 7:21) Pokud zjistíte, kteří věřící činí vůli našeho nebeského Otce a prokazují se tak jako praví křesťané, a pokud se k nim připojíte, získáte možnost žít věčně pod vládou Božího Království. Co kdybyste svědky Jehovovy, kteří vám dali tento časopis, požádali o více informací o této vládě a o dobrých věcech, které přinese? (Lukáš 4:43)