Zachovat čistotu, když přinášíme dary
„Přiznejte Jehovovi slávu, která patří jeho jménu; přineste dar a vejděte do jeho nádvoří. Sklánějte se před Jehovou ve svaté ozdobě.“ — Žalm 96:8, 9.
1, 2. Proč musí být Boží lid čistý? Jak to bylo vštípeno Izraelitům?
JEHOVA je svatý a čistý, a to vyžaduje, aby také jeho lid zůstal čistý. (1. Petra 1:14–16) Izraelitům vštípila tuto skutečnost hluboko do mysli ustanovení mojžíšovského Zákona. Měli zůstat odděleni od nemravných a ponižujících zvyků okolních národů. Také měli dát pozor, aby se pokud možno nedotýkali nějakého mrtvého těla ani ničeho jiného, co by je znečistilo, a aby nejedli nečistá zvířata. — 3. Mojž. 11:4–8, 10–20, 24, 25; 18:3–24.
2 Když byli Izraelité na vojenské výpravě, platil pro ně příkaz, aby zachovávali čistotu ve svém táboře. Zákon říkal: „Tvůj tábor se má prokázat jako svatý, aby v tobě [Jehova] neviděl nic neslušného a aby jistě neodmítl tě doprovázet.“ (5. Mojž. 23:14) Kdyby se některý Izraelita skutečně nějak znečistil, musel ‚vyprat své součásti oděvu a byl nečistý až do večera‘. (3. Mojž. 11:40) Ani vyprání nestačilo. Teprve když v novém dnu nastal západ slunce, což byl u Hebrejců způsob počítání dnů, mohl mít takový člověk opět správné postavení před Jehovou. V době, kdy Izrael putoval pustinou a v táboře byly milióny lidí, nebylo dodržování tohoto božského měřítka čistoty ničím malým.
3. Jakou odpovědnost mělo árónské kněžstvo vzhledem k čistotě?
3 Jestliže chtěl Izraelita přinést přijatelnou oběť, musel být v obřadním smyslu čistý. (3. Mojž. 15:31) Povinností kněží bylo podporovat Boží měřítko čistoty. Sami měli zůstávat čistí. Měli pomáhat i ostatním Izraelitům, aby byli v přijatelném stavu a mohli přinášet oběti, které by měly božské schválení. — Mal. 2:7.
4. Jak se Jehova Bůh díval na oběti od Izraelitů, kteří neodpovídali jeho požadavkům?
4 Když Izraelité nedbali božských požadavků ohledně správného chování, jejich oběti byly nejen bezúčelné, ale ve skutečnosti byly Jehovovi Bohu odporné. Písmo nám říká: „Oběť zlých je Jehovovi něčím odporným, ale modlitba přímých je mu rozkoší.“ (Přísl. 15:8) „Ten, kdo poráží býka, je jako ten, kdo sráží nějakého muže. Kdo obětuje ovci, je jako ten, kdo láme vaz nějakému psu. Kdo přináší nějaký dar — krev prasete! Kdo předkládá pamětní kadidlo, je jako ten, kdo vyslovuje požehnání zlověstnými slovy. Jsou to také ti, kteří si vybrali své vlastní cesty, a dokonce jejich duše má potěšení v jejich ohavných věcech.“ — Iz. 66:3.
5. Proč bychom dnes měli mít zájem, jaké máme postavení před Bohem?
5 Spravedlivé zásady vložené do Božího zákona daného Izraeli se nezměnily. Platí ve všech dobách, ve všech situacích a za všech podmínek. Proto křesťanští svědkové Jehovovi chtějí dnes střízlivě uvažovat o svém postavení před Bohem. Každý si může položit otázku: Snažím se zůstat čistý ve svých myšlenkách, mravně, tělesně i v duchovním směru? Přispívám osobně k čistotě křesťanského sboru, která působí, že sbor je nápadným protikladem zlé a nečisté generace? Projevuji věrnost Jehovovým cestám tím, jak se starám o svůj domov a jiné věci, včetně svého těla? Jak jich používám? Platí to o mém celém způsobu života? Kdybychom na tyto otázky mohli odpovědět kladně, dokazovalo by to, že se snažíme dbát inspirovaného napomenutí, že se máme chránit „od každého poskvrnění těla a ducha“. — 2. Kor. 7:1.
Z JINÝCH USTANOVENÍ ZÁKONA SE POUČUJEME O PŘIJATELNÉ OBĚTI
6. Co říkal Zákon o oleji pomazání?
6 Mojžíšovský Zákon obsahoval výhradu vzhledem k oleji pomazání, a z toho je také patrné, jak je důležité podporovat Boží měřítko svatosti. Když Mojžíš dostal zvláštní předpis na přípravu oleje pomazání, dostal také přísná pravidla ohledně používání této látky. Čteme: „To má být pro mne nadále jako svatý olej pomazání po všechny vaše generace. Nemá být vtírán do těla lidí, a pokud jde o jeho složení, nesmíš vyrobit nic jemu podobného. Je něčím svatým. Má být pro vás něčím svatým i nadále. Každý, kdo vyrobí nějakou mast, která je mu podobná, a kdo něco z ní vloží na cizince, bude odříznut od svého lidu.“ (2. Mojž. 30:31–33) Nerespektování svatého účelu oleje pomazání bylo vrcholným přestupkem.
7. Jaké životně důležité poučení můžeme vyvodit z božských příkazů ohledně oleje pomazání?
7 Z toho získáváme životně důležitá poučení. Bible ukazuje, že tento olej představoval Jehovova svatého ducha. (Srovnej Zachariáše 4:2–6.) Velký král a kněz Ježíš Kristus nebyl pomazán olejem pomazání, ale svatým duchem. (Mat. 3:16, 17; Luk. 4:18; Žid. 1:8, 9) Chceme tedy mít nejvyšší úctu k Božímu duchu a ze všech sil se snažit, abychom se řídili jeho vedením. K tomu patří, že si máme zachovat dobré svědomí, abychom neznevažovali neboli ‚nezarmucovali ducha‘. (Ef. 4:30) Jehova Bůh buduje křesťanský sbor působením svatého ducha, a proto musíme dávat pozor, abychom zásluhu za dosažené výsledky nepřisuzovali lidem. (1. Kor. 3:5, 6) Naše pevná víra v inspirovaná proroctví také potvrzuje, že máme správný postoj k duchu, který je za tato proroctví odpovědný. (2. Petra 1:21) Ukazují naše slova a činy, že očekáváme „nová nebesa a novou zemi“ a že chceme, aby se co největší počet lidí dověděl o této nádherné naději? — 2. Petra 3:13, 14.
8. Co předpisoval Zákon ohledně kadidla?
8 Podobně jako v případě oleje pomazání dával Boží zákon Izraeli také zvláštní pokyny ohledně kadidla. Bible vypočítává přísady a způsob přípravy kadidla a potom říká: „Má to být pro vás nanejvýše svaté. A kadidlo, které vyrobíte v tomto složení, nesmíte vyrobit sami pro sebe. Má totiž být pro vás nadále něčím svatým Jehovovi. Kdokoli vyrobí něco tomu podobného, aby se těšil z jeho vůně, bude odříznut od svého lidu.“ (2. Mojž. 30:34–38) Tak bylo přísně zakázáno, aby se svatého kadidla používalo znesvěcujícím způsobem. Co se z toho můžeme naučit?
9. a) Co se učíme ze Žalmu 141:2 a ze Zjevení 5:8 o významu kadidla? b) Jak můžeme dát najevo, že si vážíme přednosti modlitby?
9 Kadidlo bylo znázorněním přijatelných obětí, které předkládali Boží věrní služebníci. Tato pravda je vyjádřena v Žalmu 141:2: „Ať je má modlitba připravena jako kadidlo před tebou, pozdvihování mých dlaní jako večerní obilná oběť.“ Také v knize Zjevení (5:8) čteme, že „kadidlo znamená modlitby svatých“. Jak je důležité, abychom si co nejvíc vážili přednosti modlitby! Takové ocenění můžeme projevit tím, že se modlíme pravidelně a vyjadřujeme žádosti odpovídající Boží vůli. (1. Jana 3:21, 22; 5:14, 15) Sobecké modlitby pronášené z nesprávných pohnutek by mohly být srovnány se zneužitím kadidla a náš nebeský Otec by je nevyslyšel příznivě. — Jak. 4:3.
10. Jakou radu nám dává Písmo v otázce, kdo může zastupovat sbor v modlitbě?
10 Protože modlitba je tak důležitou součástí pravého uctívání, měli by muži, zastupující sbor v modlitbě, dávat dobrý příklad. Apoštol Pavel dal Timoteovi inspirovanou radu: „Přeji si, . . . aby se muži na každém místě modlili a pozvedali oddané ruce, bez hněvu a svárlivých rozhovorů.“ (1. Tim. 2:8) Pokud jsou takoví muži neposkvrnění skutky nevěrnosti vůči Bohu a lidem a nemají žádné pocity zlé vůle, mohou správně zastupovat sbor. V souladu s vážností modlitby bychom se měli snažit bránit své mysli, aby neodbočovala, když jiní prosí Jehovu Boha za nás.
11, 12. a) Co je slavnostní slib? b) Jak vážným přestupkem bylo podle Zákona nesplnění slavnostního slibu?
11 S uspořádáním ohledně přinášení obětí bylo těsně spojeno ustanovení Zákona o slavnostních slibech. Izraelité dostali příkaz: „Předložíte Jehovovi ohnivou oběť, zápalný obětní dar nebo oběť, abyste splnili nějaký zvláštní slavnostní slib.“ (4. Mojž. 15:3) Mnohé slavnostní sliby byly činěny jako naléhavá prosba k Bohu o jeho přízeň a pomoc. Ten, který skládal slib, se dobrovolně zavazoval, že vykoná něco zvláštního nebo že se zdrží nějaké činnosti, které by se jinak mohl právem věnovat, pokud by Nejvyšší jeho žádost vyslyšel.
12 Slavnostní slib měl ve skutečnosti význam přísahy. Nejednat podle slavnostního slibu byla velmi vážná věc, jak je patrné z prohlášení Zákona: „Složíš-li Jehovovi, svému Bohu, slavnostní slib, nesmíš být pomalý v jeho splnění, protože Jehova, tvůj Bůh, bude jej zcela jistě od tebe vyžadovat, a skutečně by se to stalo tvým hříchem. Jestliže však opomeneš složit slavnostní slib, nestane se to tvým hříchem.“ — 5. Mojž. 23:21, 22.
13. Co by podle Božího zákona o slavnostních slibech mělo platit vzhledem k slovu, které dáváme jako křesťané?
13 Z toho se můžeme poučit o zásadě, že od nás náš nebeský Otec očekává čestnost a přímost ve všech ohledech života. Měli bychom mít stejné přání jako žalmista David: „Ať se výroky mých úst a uvažování mého srdce stanou tobě příjemnými, Jehovo, má skálo a můj vykupiteli.“ (Žalm 19:14; 19 15, „KB“) Jestli to tak je, budeme dbát napomenutí učedníka Jakuba: „Ať vaše Ano znamená ano, vaše NE ne, abyste nepropadli soudu.“ (Jak. 5:12) Ano, naše slovo by mělo mít platnost podepsaného dokumentu. Ostatní by měli mít důvěru, že naše slovo je spolehlivé a důvěryhodné. Jehova očekává, že jeho služebníci budou ‚mluvit každý. . . pravdu se svým bližním‘, a proto ten, kdo by nejednal pravdivě a čestně, sotva by mohl očekávat, že Nejvyšší bude příznivě posuzovat jeho dary.
14, 15. a) Co stanovil Zákon ohledně svátečních období? b) Mají tato sváteční období svůj protějšek v dnešních křesťanských sjezdech? Co o tom ukazuje 1. Korintským 5:7, 8?
14 Učiníme dobře, budeme-li uvažovat o předpisech Zákona ve spojitosti ještě s jinou oblastí křesťanské činnosti. Jehova uložil svému izraelskému lidu, aby každoročně zachovával tři sváteční období. Vyžadovalo se, aby se jich účastnil každý Izraelita mužského pohlaví. (5. Mojž. 16:16) Znamenalo to, že mnozí museli daleko cestovat a snášet nepohodlí, protože byli mimo domov. V dnešní době se můžeme účastnit ročně dvou nebo tří sjezdů a k tomu může být někdy zapotřebí určité oběti. Vynakládáme nutné úsilí, abychom se mohli sjezdů účastnit, protože chceme užít společenství se svými bratry a štědrého opatření duchovního pokrmu?
15 Jde ovšem o víc, než abychom jen oceňovali sjezdy Božího lidu. Proč? Protože nejsme omezeni jen na zachovávání zvláštních dnů a svátečních období, jako byli Izraelité. (Kol. 2:16, 17) Apoštol Pavel napsal: „Odstraňte staré kvasnice, abyste byli novým těstem, jako že jste nezkvašení, neboť Kristus, náš pasach, byl vskutku obětován. Slavme tedy svátek ne se starými kvasnicemi ani s kvasnicemi škodlivosti a špatnosti, ale s nekvašenými chleby upřímnosti a pravdy.“ (1. Kor. 5:7, 8) Ježíš Kristus, jako skutečný Beránek pasach, byl obětován jen jednou. Proto je možno celý náš křesťanský životní běh srovnat se slavnostním obdobím nekvašených chlebů. Jsme ochotni odstranit to, co je hříšné, abychom zachovali osobní čistotu i čistotu sboru? Má-li být naše služba Bohu přijatelná, je nezbytně nutné, abychom každodenně zachovávali Boží spravedlivé požadavky.
JEHOVA MÁ O NÁS HLUBOKÝ ZÁJEM
16. a) Prostřednictvím koho dal Jehova přísné napomenutí v pátém století př. n. l.? b) Jaký vládní stav panoval v té době?
16 Jestliže nás Jehova vybízí, abychom přinášeli své oběti, není to k jeho užitku, ale spíše k našemu věčnému blahu. Učiníme proto dobře, povšimneme-li si jeho laskavého varování v souvislosti s tím, kdy budou naše dary přijatelné. V pátém století př. n. l. dal o tom Jehova Bůh přísné napomenutí prostřednictvím svého proroka Malachiáše těm, kteří tvrdili, že jej uctívají. V té době vládla perská světová velmoc. Oblasti, které byly kdysi spravovány malými královstvími, byly pod provinciální správou a místodržitelé zastupovali perského monarchu. Aby si místodržitelé mohli zachovat panství nad svou říší a shromažďovat daně do říšského pokladu, dostali tito úředníci moc nad životem a smrtí občanů v jednotlivých provinciích. Vzhledem k tomu, že místodržitel měl velkou moc, obyvatelé zpravidla platili daně, a dokonce mu přinášeli i zvláštní dary. Nechtěli vyvolat jeho nelibost a ohrozit tak svůj život.
17. Jak špatně v Malachiášově době jednali Izraelité i jejich kněží, pokud jde o přinášení přijatelných darů Jehovovi?
17 Známe-li toto historické pozadí, můžeme porozumět, jak vhodná byla Jehovova slova skrze Malachiáše. Nejvyšší Izraelity káral. Prostřednictvím Malachiáše poukázal na to, jak hříšně lid jedná, jestliže přináší jako oběti slepá, chromá a nemocná zvířata a jestliže kněží takové poskvrněné oběti přijímají. Potom následuje výzva: „Přines to [svůj obětní dar], prosím, ke svému místodržiteli. Najde v tobě rozkoš nebo přijme tě laskavě?“ (Mal. 1:7, 8) Izraelité nepotřebovali velkou představivost k tomu, aby si uvědomili, jak nežádoucí účinek má takové jednání u lidského místodržitele. Jak by tedy mohli doufat, že získají schválení velkého krále Jehovy? Prostě v to nemohli doufat. Bylo v jejich nejlepším zájmu, aby jednali podle Malachiášova povzbuzení: „Nyní, prosím, obměkči Boží tvář, aby nám prokázal přízeň.“ (Mal. 1:9) Božské schválení mohli získat zpět jedině tehdy, kdyby žili podle Jehovových požadavků.
18. Jak by se křesťané mohli provinit nesprávným jednáním, podobně jako Izraelité v době Malachiášově?
18 Dnes se musíme přesvědčit, že máme užitek z poučných příkladů zapsaných ve Svatém písmu. (Řím. 15:4) Nemůžeme si dovolit předstírat, že přinášíme štědré dary, a přitom ve skutečnosti sledovat své sobecké zájmy, jako tomu bylo u Ananiáše a Zafiry. (Sk. 5:1–11) Nebylo by správné, abychom své energie, svého jmění a schopností užívali natolik pro své potěšení, že by prakticky nezbylo nic, čím bychom mohli hmotně a duchovně pomáhat jiným. Bylo by to, jako kdybychom řekli Jehovovi: „Zde ti dávám, co mi zbylo.“ Nebylo by to urážlivé? Mohli bychom skutečně očekávat, že bude pohlížet na takovou nedostatečnou službu příznivě? Je tak jasné, že s našimi oběťmi Jehovovi je spjat náš celý způsob života, každodenní život, naše postoje i pohnutky! Musíme zachovávat čistotu ve všech ohledech.
19. Co nám pomůže zjistit, zda přinášíme to nejlepší, co máme?
19 Jako u Izraelitů, kéž i v našem případě ‚dar z ruky každého. . . odpovídá požehnání, které. . . dal Jehova‘. (5. Mojž. 16:17) S oceněním počítejme požehnání, která nám udělil náš nebeský Otec, a žádné z nich nepřehlédněme. Potom můžeme každý jednotlivě rozhodnout, zda splácíme Jehovovi v míře odpovídající darům, které nám dal on. Jak je to podivuhodné, že on zná naše schopnosti a přece nepředpisuje jednotlivě každému z nás, co mu musíme splácet! Dovoluje nám, abychom vyjádřili své ocenění ze srdce. A nechceme mu dávat to, co si zaslouží? Totiž to nejlepší co máme? Něco menšího by nebylo dosti dobré. To nejlepší tedy dávejme tomu, který nám dal všechno!