Levitikus — výzva ke svatému uctívání Jehovy

JEHOVOVI ctitelé musí být svatí. To opakovaně objasňuje biblická kniha Levitikus. Čteme v ní například: „Já jsem Jehova, váš Bůh; a vy se posvětíte a prokážete se jako svatí, protože já jsem svatý.“ — 3. Mojž. 11:44; 19:2; 20:7, 26.

Levitikus napsal prorok Mojžíš na Sinaji, zřejmě v roce 1512 př. n. l. Nezahrnuje delší dobu než měsíc — od postavení stánku v prvním dnu prvního měsíce ve druhém roce od propuštění Izraelitů z egyptského zajetí až do chvíle, kdy Jehova vydal Mojžíšovi příkaz „první den druhého měsíce ve druhém roce po jejich vyjití z egyptské země“. (4. Mojž. 1:1–3, „EP“; 2. Mojž. 40:17) Obsah knihy zobrazuje život tábora, a tak poukazuje na jeho uspořádání v pustině. — 3. Mojž. 4:21; 10:4, 5; 14:8; 17:1–5.

Svědkové Jehovovi dnes nejsou pod Zákonem, který dal Bůh prostřednictvím Mojžíše, protože smrt Ježíše Krista odstranila Zákon. (Řím. 6:14; Ef. 2:11–16) Mají tedy předpisy, které nacházíme v Levitiku, pro křesťany nějaký užitek? A jestliže ano, v jakém smyslu? Co se můžeme z této knihy dozvědět o našem uctívání Jehovy?

OBSAH ZDŮRAZŇUJE SVATOST

Kapitoly 1 až 7 pojednávají o obětních darech a o obětech. Dobrovolná zápalná oběť byla předkládána Bohu jako celek, právě tak jako Ježíš Kristus dal cele sám sebe. Část z dobrovolné oběti společenství byla předkládána Bohu na oltář, zatímco její druhou část snědl kněz a třetí část snědl ten, kdo obětoval. Stejně tak je slavnost na památku Kristovy smrti pro pomazané křesťany společenským jídlem. — 3. Mojž. 1:1–17; 3:1–17; 7:11–36; 1. Kor. 10:16–22.

Oběti za hřích a oběti za vinu byly stanovené Zákonem. První byly určeny ke smíření hříchů, jichž se člověk dopustil chybou nebo neúmyslně, zatímco druhé měly uspokojit Boha za porušené právo anebo obnovit určitá práva kajícího provinilce. (3. Mojž. 4:1–35; 5:1 až 6:7; 6:24–30; 7:1–7) Je pozoruhodné, že Izraelité byli vícekrát upozorňováni, aby nejedli krev. (3. Mojž. 3:17; 7:26, 27) Také byly předkládány obilné oběti bez krve jako uznání Jehovovy štědrosti. (3. Mojž. 2:1–16; 6:14–23; 7:9, 10) Křesťané dnes uvažují o těchto věcech se značným zájmem, protože oběti, které přikazovala smlouva Zákona, poukazovaly všechny na Ježíše Krista a jeho oběť nebo na užitek, který z nich vyplývá. — Žid. 8:3–6; 9:9–14; 10:5–10.

Dále jsou uvedeny předpisy pro kněze. Pod Božím vedením řídil Mojžíš obřad, v němž byl Áron uveden do úřadu velekněze a jeho čtyři synové do úřadu nižších kněží. Pak začalo působit kněžství. — 3. Mojž. 8:1 až 10:20.

Dále jsou uvedeny zákony, které se týkaly čistých a nečistých věcí. Předpisy o čistých a nečistých zvířatech k jídlu chránily Izraelity před nákazami, které škodí organismu, a utvrzovaly přehradu mezi Izraelity a lidmi z okolních národů. Další předpisy hovořily o nečistotě mrtvých těl, o očišťování žen po porodu, o postupech při malomocenství a o nečistotě při výtocích z mužských i ženských pohlavních orgánů. Uvažování o takových zákonech by nám mělo vštípit nutnost udržovat svoji svatost jako Jehovovi ctitelé. — 3. Mojž. 11:1 až 15:33.

Nejdůležitější oběti za hřích byly přinášeny jednou ročně v Den smíření. K těmto obětem patřilo obětování býka za kněze a za zbytek kmene Lévi. Jeden kozel byl obětován za izraelské nekněžské kmeny. Živý kozel byl vyhnán do pustiny, když nad ním byly vyznávány nejprve hříchy lidu. Oba kozlové byli považováni za jednu oběť za hřích (3. Mojž. 16:5), což naznačilo, že společně tvořili jeden symbol. Podle toho Kristus nebyl pouze obětován, ale také odnesl hříchy těch, za něž zemřel jako oběť. — 3. Mojž. 16:1–34.

Dále jsou uvedeny předpisy o jedení masa a o obětech. Zvlášť pozoruhodný byl božský zákaz jíst krev. Pro ty, kteří uctívají Jehovu ve svatosti, zůstává v platnosti, aby se zdržovali od krve. — 3. Mojž. 17:1–16; Sk. 15:28, 29.

Další soudcovská rozhodnutí se týkají krvesmilstva, pohlavních zvráceností a různých odporných zvyklostí včetně modlářství, spiritismu, pomluv atd., a měla by nám připomínat, že je potřebná svatost při uctívání Jehovy. V souladu s tím se kněží museli zachovávat svatí. Kromě jiných byly uvedeny předpisy o sňatku kněží, o kněžské nečistotě a o jedení svatých věcí. — 3. Mojž. 18:1 až 22:33.

Potom byly připomenuty tři roční slavnosti — pasach v časném jaru, letnice v pozdním jaru a svátek chýší neboli sklizně na podzim. Dále jsou uvedeny předpisy o zneužívání Jehovova svatého jména, zachovávání sabatů (týdenního, měsíčního a sabatu každý sedmý rok) a jubilejního roku, o jednání s chudými Izraelity a o zacházení s otroky. — 3. Mojž. 23:1 až 25:55.

Požehnání, která vyplývají z poslušnosti Boha, jsou dále postavena do protikladu ke zlořečením, která přicházejí následkem neposlušnosti. Jsou zde také předpisy o obětech při slavnostních slibech a jejich ohodnocení, o prvorozených zvířatech a o odevzdávání desátého dílu ze všeho jako ‚něčeho svatého Jehovovi‘. Tyto předpisy uzavírají „přikázání, která dal Jehova Mojžíšovi jako příkazy izraelským synům na hoře Sinaj“. — 3. Mojž. 26:1 až 27:34.

Až budeš číst Levitikus, nepochybně na tebe zapůsobí důrazem, který klade na čisté uctívání Jehovy. Narazíš však možná i na nějaké problémy. Proto tě snad budou zajímat následující otázky a odpovědi.

SVATÉ OBĚTI A KNĚŽSKÁ SLUŽBA

• 2:11 — Proč nebyly Jehovovi přijatelné oběti medu?

Med zde zřejmě neznamenal včelí med, ale ovocný sirup. Jinak by nemohl být zahrnut do „prvního ovoce“. (3. Mojž. 2:12; 2. Par. 31:5) Protože ovocný med mohl kvasit, byl nepřijatelný jako oběť na oltáři.

• 3:17 — Proč bylo zakázané jíst tuk?

Tuk byl považován za nejlepší nebo nejbohatší část, jak to naznačuje takový obrazný výraz jako „tuk země“. (1. Mojž. 45:18, „EP“) Zákaz jíst tuk tedy Izraelitům zřejmě zdůrazňoval, že nejlepší části patří Jehovovi. I když křesťané nejsou pod omezením Zákona, má tento zákaz připomínat Jehovovým dnešním služebníkům, že by měli neustále dávat Jehovovi to nejlepší. — Přísl. 3:9, 10; Kol. 3:23, 24.

• 10:1, 2 — Co asi spadalo do tohoto hříchu?

Když si Nadab a Abiu dovolili toto nevhodné jednání, byli možná pod vlivem alkoholu. Je to pravděpodobné, protože brzy nato zakázal Jehova kněžím pít víno a opojný nápoj, jestliže slouží u svatostánku. Ovšem skutečný důvod smrti Nadaba a Abiu byl v tom, že obětovali „nezákonný oheň, který jim [Jehova] nepředepsal“. (3. Mojž. 10:1–11) Tato událost ukazuje, že dnešní Jehovovi odpovědní služebníci musí vyhovovat božským požadavkům a že nemohou správně vykonávat Bohem dané povinnosti, jsou-li pod vlivem alkoholu

SVATÉ UCTÍVÁNÍ VYŽADUJE ČISTOTU

• 11:40 — Jak může být tento předpis v souladu s 5. Mojžíšovou 14:21, která říká: „Nesmíte jíst žádnou zdechlinu“ („EP“)?

Ve skutečnosti mezi těmito dvěma texty není žádný nesoulad. 5. Mojžíšova 14:21 zakazuje jíst nějaké zvíře, které zdechlo nebo bylo nalezeno mrtvé. 3. Mojžíšova 11:40 přesně vymezuje, co se požadovalo, jestliže Izraelita porušil tento zákaz. Podobně Zákon zakazoval takové skutky jako krádež, ale někteří lidé přece kradli. Tresty, které byly uloženy provinilcům, jen zdůraznily závažnost zákazů v Zákoně.

• 12:2, 5 — Proč porod „znečišťoval“ ženu?

Rozmnožovací orgány byly vytvořeny tak, aby předávaly dokonalý lidský život. Zděděnými účinky hříchu se však předává potomkům nedokonalý a hříšný život. Stanovená období ‚nečistoty‘, která byla spojena s porodem, menstruací a výtokem semene, připomínala tuto dědičnou hříšnost. (3. Mojž. 15:16–24; Žalm 51:5; 51:7, „KB“; Řím. 5:12) To platilo zejména o porodu, protože ve spojení s ním byla vyžadována oběť za hřích. Je nepochybně zajímavé, že Jehova v tomto případě dovolil, aby chudý člověk obětoval ptáky místo dražší ovce. (3. Mojž. 12:8) Takové očišťovací předpisy měly pomáhat Izraelitům, aby si uvědomili, že je potřebná výkupní oběť, která přikryje hříšnost lidstva a obnoví lidskou dokonalost. Nemohly to však splnit zvířecí oběti, které předkládali. Zákon je proto měl vést ke Kristu a pomáhat jim, aby ocenili tu skutečnost, že pouze jeho oběť může přinést pravé odpuštění a konečné obnovení lidské dokonalosti. — Gal. 3:24; Žid. 9:13, 14; 10:3, 4.

SVATOST JE NUTNÉ UDRŽOVAT

• 16:29 — Co znamenalo ‚trápení duše‘?

Nejpravděpodobněji se zde ‚trápením duše‘ myslil půst. V Den smíření byla kromě jiného obětována zvířata za hříchy Levitů a ostatního národa. Když velekněz vyznal hříchy, které spáchal lid v předchozím roce, nad živým kozlem, vyhnal kozla, aby odnesl hříchy lidu do pustiny. Vzhledem k průběhu Dne smíření byl tedy půst v tu dobu zřejmě spojen s uznáním hříchů. — 3. Mojž. 16:5–10, 15, 20–22.

• 20:9 — Proč byl předepsán trest smrti pro toho, kdo ‚svolává zlo‘ na své rodiče?

Ten, kdo proklínal své rodiče a chtěl, aby je postihlo nějaké hrozné neštěstí, měl nenávistný, vražedný sklon. I když nepoužil zbraň, aby je zabil, v srdci toužil po jejich smrti. Takový zlý duch směřuje v Jehovových očích k vraždě, a proto Zákon předepisoval stejný trest pro ty, kteří spílali svým rodičům, jako pro ty, kteří je skutečně vraždili. To by mělo podněcovat křesťany, aby svým spoluvěřícím projevovali lásku a ne zášť. — 1. Jana 3:14, 15.

• 25:35–37 — Je špatné žádat na bratrovi úroky?

Jestliže bratr půjčuje druhému peníze k obchodním účelům, může očekávat, že od něho obdrží zpět základní obnos, a také může žádat úroky. Ten, kdo si vypůjčuje, používá peníze k tomu, aby pro něj pracovaly a vydělávaly, a ten, kdo mu je půjčuje, se může oprávněně podílet na výtěžku z těchto peněz tím, že žádá vhodný úrok. (Srovnej Matouše 25:27.) Zákon však zakazoval vyžadovat úroky z půjček, které pomáhaly člověku od chudoby. Ten, kdo půjčoval, mohl očekávat, že dostane zpátky základní obnos, ale bylo pokládáno za špatné, aby těžil z tížívé situace nuzného souseda. — 2. Mojž. 22:25.

• 26:26 — Co znamenalo, že ‚deset žen peče chleba v jedné peci‘?

Běžně potřebovala každá žena zvláštní pec na všechno, co musela péci. Tato slova však poukazovala na takový nedostatek potravy, že jedna pec měla stačit na všechno, co by peklo deset žen. To byl jeden z předpověděných následků za to, že Izraelité ‚chodili v odporu‘ k Jehovovi a přestali zachovávat svatost v jeho službě. — 3. Mojž. 26:23–25.

JAK MŮŽE LEVITIKUS PŮSOBIT NA NAŠE UCTÍVÁNÍ

Dnešní svědkové Jehovovi nežijí pod Zákonem. (Gal. 3:23–25) Protože však to, co je řečeno ve 3. Mojžíšově, nám dává přehled o Jehovově názoru na různé věci, může tato kniha působit na naše uctívání. Povšimni si některých věcí, které potvrzují pravdivost toho.

Svrchovaný Pán Jehova si zasluhuje svaté uctívání. Netrpí soupeření, je svatý a vyžaduje svatost těch, kteří mu prokazují svatou službu. (3. Mojž. 11:45; 19:2) Toto měřítko se také vztahuje na křesťanské uctívání, jak to objasnil apoštol Petr, když napsal: „Jako poslušné děti se přestaňte utvářet podle žádostí, které jste měli dříve ve své nevědomosti, ale ve shodě s tím svatým, který vás povolal, staňte se i vy sami svatými ve svém celém chování, protože je psáno: ‚Máte být svatí, protože já jsem svatý.‘ “ — 1. Petra 1:14–16.

Jehovovo jméno musí zůstat svaté. Svědkové Jehovovi se neodvažují uvádět pohanu na božské jméno, právě tak jako staří Izraelité se museli před tím chránit. (3. Mojž. 22:32; 24:10–16, 23) Jako se Izraelité oddělovali neboli zasvěcovali pro Jehovovu svatou službu, tak i my musíme chválit Boží jméno a modlit se za jeho posvěcení. — Žalm 7:17; 7:18, „KB“; Mat. 6:9.

Jehova vyžaduje, abychom bojovali proti hříchu. Odpuštění hříchu vyžaduje nejen smírčí oběť, ale také hřích vyznat, činit pokání a co nejvíce se zlepšovat. A jestliže víme, že se jiný člen sboru dopustil závažného hříchu, ale nevyznal ho, měli bychom na to upozornit jmenované starší. (Srovnej 3. Mojžíšovu 4:2; 5:1, 5, 6.) Pro určité hříchy ovšem není odpuštění. (3. Mojž. 20:2, 10; Žid. 6:4–6; 10:26–29) Bojujeme-li však proti hříchu a jestliže se vždy snažíme jednat tak, jako jedná náš nebeský Otec, a jestliže na sebe vztahujeme výkupní oběť Ježíše Krista, pak si můžeme zachovat správné postavení před svatým Bohem Jehovou. — 1. Jana 2:1, 2.

Levitikus by měl tedy zřejmě ovlivnit uctívání nás jako Jehovových křesťanských svědků. Měl by nám připomínat, že náš Bůh vyžaduje svatost od svých služebníků. Proto musíme zachovávat jeho jméno svaté a stále bojovat proti hříchu. Kromě toho by nás tato biblická kniha měla přimět, abychom dávali Nejvyššímu to nejlepší a vždycky zachovávali čistotu a svatost ve svaté službě, a to ke chvále našeho Boha, Jehovy.