Počátky královské moci v Izraeli — Dvě knihy Samuelovy
„NEČETLI jste, co udělal David, když měl hlad on i ti, kdo byli s ním? Jak vešel do domu Božího, vzal posvátné chleby, jedl je a dal i těm, kteří ho provázeli? A to byly chleby, které nesmí jíst nikdo, jen kněží.“ (Luk. 6:3, 4, „EP“) Těmito slovy umlčel Ježíš některé farizey, kteří obviňovali jeho učedníky, že porušili sabat, protože otrhali několik klasů a jedli je během sabatu.
Ukázal tím také něco jiného. Historická zpráva o Davidovi a „svatém chlebu“ je zaznamenána v 1. knize Samuelově. (1. Sam. 21:1–6, „EP“) Ježíš se na ni odvolával, aby vyvrátil námitku, a to ukazuje, že tuto knihu důvěrně znal. I nám to naznačuje, že uděláme dobře, když se s ní seznámíme. Spolu se svou družkou, Druhou Samuelovou, obsahuje informace, které byly hodnotné pro Ježíše, a mají hodnotu i pro nás dnes. — Řím. 15:4.
Co jsou dvě knihy Samuelovy? Jsou to historické knihy z Hebrejských písem, které popisují obrat v dějinách Božího lidu. Dříve vládla Izraelitům řada soudců. Tyto dvě knihy popisují konec tohoto období a počátek královské moci nad Izraelity. Knihy jsou naplněny vzrušujícími událostmi a okouzlujícími lidmi. Setkáváme se i se Samuelem, posledním ze soudců, a s prvními dvěma králi Saulem a Davidem. Také se setkáváme s množstvím nezapomenutelných osobností: smutnou postavou Eliho, moudrou a taktní Abigail, statečným, ale laskavým Jonatou, a také s bratry Abišajem a Joabem, silnými pro Jehovu, ale krutými ve své osobní krevní mstě. (Žid. 11:32) Tyto dvě knihy vyučují zásadám, které jsou stále důležité, a popisují události, jež měly dlouhodobé účinky na Boží lid a ve skutečnosti na celé lidstvo.
Král, který selhal
Prvním, Jehovou pomazaným králem nad Izraelem byl Saul. Začal dobře, ale později zklamal, protože neprojevil správnou důvěru v Jehovu, když stál před hrozícím útokem Filištínů. Proto mu Samuel oznámil, že jeho syn nezdědí království. Samuel řekl, že „Jehova si jistě vyhledá muže příjemného svému srdci a Jehova jej určí jako vůdce nad svým lidem“. (1. Sam. 13:13, 14) Saul však byl dále králem po zbytek svého života.
Později dostal první král příkaz, aby vedl trestnou válku proti Amalechitům. Saul nesplnil zcela Jehovovo nařízení, a tak upadl v další nemilost. Samuel byl pobídnut, aby řekl: „Má Jehova tolik potěšení ze zápalných obětí a obětních darů jako z poslušnosti hlasu Jehovova? Hle, poslouchat je lepší než oběť, věnovat pozornost, než tuk beranů.“ (1. Sam. 15:22) Tato zásada je stále životně důležitá pro ty, kteří slouží Jehovovi ve vedoucích postaveních. Protože Saul nebyl poslušný, pokračoval prorok Samuel: „Protože jsi zavrhl slovo Jehovovo, zavrhne podle toho i on tebe, abys nebyl králem.“ (1. Sam. 15:23) Později Saul projevil, jak dalece se odchýlil od čistého uctívání, když se radil se spiritistkou. — 1. Sam. 28:8–25.
Úspěšný král
Po králi Saulovi nastoupil na trůn David, Jesseho syn. David se lišil od Saula. Ve svém mládí projevil důvěru v Jehovu, když skolil filištínského obra Goliáše. Když potom musel uprchnout, aby si zachránil život před Saulovou žárlivostí, přece jen stále poslouchal Jehovu ve všem. David mohl nejednou zabít Saula. Neučinil to, ale čekal, až Jehova určí čas a ustanoví ho králem. V této obtížné době mu dal kněz Abimelech k jídlu chléb předložení a o této události se zmínil Ježíš farizeům.
Časem Saul zemřel a David začíná vládnout. Nejprve ho však přijal pouze jeho vlastní kmen Juda. Ostatní kmeny šly dále za Saulovým synem Izbozetem, který byl dosud naživu. David však svému sokovi nedal najevo žádnou pomstychtivost. Když byl Izbozet nakonec úkladně zavražděn, odsoudil David úkladného vraha. A když byl zavražděn Izbozetův vojevůdce Abner, David nařídil veřejné truchlení. (2. Sam. 3:31–34; 4:9–12) Takovou pokoru, trpělivost, shovívavost a spolehnutí na Jehovu potřebují Jehovovi služebníci v kterémkoli věku.
„Syn Davidův“
Když se David konečně stal králem nad sjednoceným národem, jedna z jeho prvních myšlenek byla vybudovat domov pro truhlu smlouvy, symbol Jehovovy přítomnosti v Izraeli. Jehova k tomu nesvolil, ale uznal Davidovu vynikající věrnost a uzavřel s ním pozoruhodnou smlouvu: „Tvůj dům a tvé království budou zajisté pevné před tebou na neurčitý čas; i tvůj trůn bude pevně založen na neurčitý čas.“ — 2. Sam. 7:16.
David se tak stal článkem dlouhé, nepřerušené rodové linie, která vedla od Adama přes Abrahama, Izáka, Jákoba a Judu až k zaslíbenému Mesiáši. (1. Mojž. 3:15; 22:18; 26:4; 49:10) Až by Mesiáš konečně přišel, měl být Davidovým potomkem. To byl Ježíš, ať ze strany svého pěstouna, nebo ze strany své matky. (Mat. 1:1–16; Luk. 3:23–28) V evangeliích je často nazýván „Syn Davidův“. — Mar. 10:47, 48.
Jako oficiální „Syn Davidův“ byl Ježíš Davidovým dědicem. Co zdědil? Anděl Gabriel řekl Marii: „Ten [Ježíš] bude velký a bude nazýván Syn Nejvyššího. A Jehova Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. A bude vládnout jako král nad Jákobovým domem navždy a jeho království nebude mít konec.“ (Luk. 1:32, 33) David znovu sjednotil všechen Boží lid do jednoho království, jak to popisuje 2. Samuelova. Tak Ježíš zdědil panství nad celým Izraelem.
Povšimni si také další skutečnosti o Davidovi, jak o ní podává zprávu První Samuelova: „A David byl syn tohoto Efratity z Betléma v Judě, jehož jméno bylo Jesse.“ (1. Sam. 17:2) Tato výpověď není pouze zajímavou poznámkou pod čarou. Také Mesiáš, „Syn Davidův“, se narodil v Betlémě: „A ty, Betléme Efrato, příliš maličký, aby ses dostal mezi judské tisíce, z tebe ke mně vyjde ten, který se má stát panovníkem v Izraeli, jehož původ je od raných časů, ode dnů neurčitého času.“ (Mich. 5:2) Ježíš samozřejmě splnil tento požadavek na mesiášství. — Mat. 2:1, 4, 6.
Činy, které změnily dějiny
Mnohé z Davidových hrdinských činů měly trvalé účinky. Například David vyrostl pouze několik kilometrů od Jeruzaléma. Když byl chlapec, bylo město v rukách Jebuzitů, a David často obdivoval jeho téměř nedobytnou polohu na příkrém skalním převisu známém jako hora Sion. A jako král měl takové postavení, že mohl udělat víc než ho pouze obdivovat. Druhá Samuelova názorně líčí, jak navzdory popichování jebuzitských obyvatelů „David přistoupil k dobytí pevností Sionu, což je Davidovo Město“. (2. Sam. 5:7) Tak se Jeruzalém přesunul do středu dění ve světové historii, kde je — tu a tam — od té doby stále.
Město se stalo Davidovým královským hlavním městem a po staletí zůstalo hlavním městem Božích pomazaných králů. V prvním století zde kázal „Syn Davidův“, Ježíš. Do Jeruzaléma přijel Ježíš na oslu, aby se představil jako král Židů. (Mat. 21:1–11, 42 až 22:13; Jan 7:14) A za jeruzalémskými bránami obětoval svůj život za lidstvo, pak byl vzkříšen a vstoupil do nebes, kde trpělivě čekal — jako David před ním —, až mu Jehova řekne, že má začít vládnout jako král. — Žalm 110:1; Sk. 2:23, 24, 32, 33; Žid. 13:12.
Davidovo panování v Jeruzalémě nám též připomíná, že Ježíš nyní také panuje v Jeruzalémě, v ‚nebeském Jeruzalémě‘. (Žid. 12:22) A umístění tohoto nebeského Jeruzaléma v nebi je nazváno „hora Sion“, což nám připomíná skalnatý převis, kde bylo původní město. — Zjev. 14:1.
Ke konci svého panování provedl David nezákonné sečtení národa. Za trest postihl Jehova národ ranou a anděl, který nesl ránu, se nakonec zastavil u mlatu, jenž patřil jebuzitskému majiteli půdy, který se jmenoval Arauna. David od Arauny tu zem koupil a vystavěl na ní oltář pro Jehovu. (2. Sam. 24:17–25) I tento čin měl trvalé následky. Tento úsek země se stal místem Šalomounova chrámu a později místem znovu vystavěného chrámu. Zde bylo po staletí světové středisko pravého uctívání. Sám Ježíš kázal v Herodově chrámu, který byl také postaven na místě, kde byl kdysi mlat Jebuzity Arauny. — Jan 7:14.
Ano, dvě knihy Samuelovy nám představují skutečný lid a vysvětlují důležité zásady. Ukazují, proč první izraelský král zklamal a proč druhý král Izraelitů byl i přes některé tragické chyby vynikající úspěšnou osobou. Přenáší nás přes důležitý kritický obrat v dějinách, počátky lidského královského panství nad Božím lidem. Sledujeme, jak se Jeruzalém stává hlavním městem královské moci, a všimneme si, jak bylo zakoupeno místo, které se stalo na několik staletí střediskem pravého uctívání. A poznáváme důležitý klíč, který pomáhá určit příchod Mesiáše. Musel to být „Syn Davidův“.
[Rámeček na straně 31]
„CHOVAL SE JAKO PROROK“
Co chce Bible naznačit tím, když říká: „Boží duch přišel na [Saula], ano na něho, a chodil a choval se jako prorok“? — 1. Sam. 19:23.
Když Jehovovi proroci roznášeli Boží poselství, mluvili pod vlivem svatého ducha, který je „naplnil silou“ a nepochybně je vedl k tomu, aby mluvili živě a s pocitem, že jsou opravdu neobyčejní. (Mich. 3:8; Jer. 20:9) Jejich chování se druhým pravděpodobně jevilo jako podivné — možná dokonce nesmyslné. Jednou však bylo potvrzeno, že mluví od Jehovy, a tak lidé, kteří se báli Boha, brali jejich poselství vážně. — Srovnej 2. Královskou 9:1–13.
Při této příležitosti začal tedy Saul jednat neobvyklým způsobem, který přihlížejícím připomínal vzrušení proroka, který roznáší poselství od Jehovy. Zatímco tak jednal, vysvlékl se ze šatů a celou noc ležel nahý. (1. Sam. 19:23, 24) To snad mohlo naznačovat, že je pouhý člověk bez královské síly a autority, když se postaví proti předsevzetím Jehovy Boha. Při dřívější příležitosti, kdy se král Saul „choval jako prorok“, se snažil zabít Davida kopím. — 1. Sam. 18:10, 11.
[Rámeček na straně 32]
„NĚJAKÝ ŠPATNÝ DUCH OD JEHOVY“
„A Jehovův duch, ten odešel od Saula, a nějaký špatný duch od Jehovy ho děsil.“ (1. Sam. 16:14) Víš, co to znamená?
Není nutné rozumět tomu tak, že Jehova doslova poslal zlého ducha, aby děsil Saula. Spíše ovládl Saula špatný duch neboli vnitřní puzení, aby jednal nesprávně, když od něho Jehova odejmul svého svatého ducha. (Srovnej Matouše 12:43–45.) Proč je Jehova považován za zdroj tohoto špatného ducha? Protože umožnil, aby Saula ovládly nesprávné popudy neboli hnutí mysli, když mu odňal svého svatého ducha. Tento „špatný duch“ odejmul Saulovi pokoj mysli a při této příležitosti způsobil, aby Saul jednal nesmyslně.