Snažil ses už napravovat chyby?

„HLE, jak je dobré a příjemné, přebývají-li bratři spolu v jednotě! Je to jako rosa Hermonu, která sestupuje na hory sionské.“ (Žalm 133:1, 3) Je opravdu příjemné vidět členy rodiny nebo křesťanského sboru, jak spolu přebývají v láskyplné jednotě a spolupracují v souladu. Není však vždycky snadné udržet takový stav vzhledem k tomu, jaká je lidská přirozenost. Někdy to vyžaduje skutečné úsilí.

Jako příklad nám poslouží vyprávění ze života: Mezi hudebníky, kteří pravidelně hráli v desetičlenném orchestru, byl humorný Skot hrající na violu a vážný Němec, který hrál na violoncello. Jejich opačné temperamenty vedly k občasným srážkám a nakonec mezi nimi vznikla přehrada. Cellista nějaký čas krčil nad záležitostí rameny a říkal si: ‚Ježíš přece učil, že když tě bratr urazil, máš jít za ním. A tak, jestli jsem ho urazil, ať za mnou přijde.‘ Ale pak jednoho dne četl Bibli a přišel na Ježíšova slova: „Protož obětoval-li bys dar svůj na oltář, a tu by ses rozpomenul, že bratr tvůj má něco proti tobě: nechejž tu daru svého před oltářem a odejdi; prvé smiř se s bratrem svým a potom obětuj dar svůj.“ — Mat. 5:23, 24, „KB“.

Tato slova cellistou otřásla. Už nemohl dál nechávat břímě usmíření na bratru, hráči na violu, ale sám byl povinen učinit první krok. Šel tedy rovnou za svým uraženým bratrem — ale při jaké práci ho zastihl? Právě psal stížnost presidentovi jejich organizace, kde vypočítával, co má proti cellistovi! Nastala otevřená výměna názorů a usmíření, jejichž výsledkem byly trvale dobré vztahy. Jak byl cellista rád, že ráno narazil na onen text a že podle něho ihned jednal!

POVINNOST SNAŽIT SE O NÁPRAVU CHYB

Protože jsme všichni nedokonalí, nutně vznikají nesrovnalosti. Možná, že ty jsi neurazil druhého, ale on tebe. Otázkou zůstává, co v té věci uděláš. Pokusíš se chybu napravit?

Přestal jsi mluvit s tím, kdo tě urazil, nebo jsi vůči němu chladný? Ležíš v noci, nespíš a přemítáš, jak nelaskavý byl k tobě bratr? Snad se divíš, proč se nesnaží přijít za tebou a omluvit se za křivdu, kterou ti učinil. Je-li tomu tak, ubližuješ si možná sám víc, než ti ublížil on. Tvůj bližní si třeba ani neuvědomuje, jak velmi tě urazil. Pravda, mohl si uvědomit, že to, co řekl nebo udělal, nebylo laskavé, jak by mělo být, ale třeba vůbec netuší, jaký účinek to má na tvůj život.

Proč bys měl připouštět takové napjaté vztahy, pro něž ztrácíš radost? Vzpomeň si, že pro Boží služebníky ‚radost Jehovova je jejich pevnost‘. (Neh. 8:10) Jestliže jsi věc přednesl Bohu v modlitbě a snažil ses odpustit a zapomenout, ale nedokázal jsi to, nebo se ti zdá, že máš stále důvod k trpkosti, pak musíš jít za bratrem a pokusit se o nápravu chyby. Boží slovo říká, že se musíš ujmout iniciativy. „Jdi za ním a ukaž mu jeho chybu. . . Když tě vyslechne, získal jsi zpět svého bratra.“ (Mat. 18:15–17, „Americký překlad“) I když by se tak mělo jednat zejména ve vážných záležitostech, je to všeobecná zásada, jíž se křesťané řídí i v méně závažných věcech.

CO NÁM POMŮŽE UČINIT PRVNÍ KROK

Dá se říci, že v zásadě je to otázka výměny myšlenek. Mezi vámi dvěma se narušila výměna myšlenek a je nutné znovu ji obnovit. Když se mezi dvěma křesťany poruší vztahy, měl by být jeden nebo druhý ochoten vynaložit úsilí.

Nebude snad snadné, aby ses ujal iniciativy. Co ti v tom pomůže? Jednou věcí je pokora. Proč právě pokora? Protože často to bývá hrdost, která nás zdržuje, abychom obnovili porušenou výměnu myšlenek. Je třeba pokory, abys šel za tím, kdo tě urazil, a snažil se mu vysvětlit, kde projevil nedostatek a jak ti ublížil. Mnoho pohněvaných milenců se nikdy nesmířilo, protože ten, komu bylo ublíženo, byl příliš hrdý, než aby to řekl.

Jiná věc, která ti pomůže, je snaha vžít se do postavení druhého, což je definováno jako „prostřednictvím představivosti plně vstoupit do pocitů nebo pohnutek druhého“. Jinými slovy, pokusit se být v jeho kůži. Ano, představ si sebe na jeho místě. Co když jsi někomu ublížil a plně sis to neuvědomil? Nechtěl bys, aby tě na to upozornil?

Prostinký příklad: Předpokládejme, že sis vypůjčil určitou částku peněz, třeba desetikorunu, protože jsi ji právě neměl u sebe. Ale pak jsi na to zapomněl a nikdy jsi ji nevrátil. Neocenil bys, kdyby se ti druhý o věci taktně zmínil? Jistě! Ježíš řekl, že ublížíme-li někomu, jsme mu vlastně dlužni. Když ti tedy někdo ukřivdil, neměl bys jít za ním, nemyslit si hned to nejhorší, a doufat, že věc vysvětlí? Nejspíš bude velice rád, žes to udělal.

Napravovat chyby ti pomůže především nesobecká láska založená na zásadách. Nechceš se přece dívat, jak tvůj bratr začíná být sobecký, bezohledný a jde cestou, která může způsobit jemu i druhým ještě více nepříjemností! (3. Mojž. 19:17) Starost o jeho duchovní blaho ti pomůže vyjít mu vstříc a snažit se mu pomoci. Jak popisuje apoštol, nesobecká láska je shovívavá, nehledá své vlastní zájmy, nevypočítává bezpráví, neraduje se z nespravedlnosti, ale z pravdy. Snáší, věří, doufá a vytrvává, a navíc nikdy neselhává. Taková láska tě přivede k tomu, aby ses snažil o nápravu chyb. — 1. Kor. 13:4–8.

JAK TO PROVÉST

Úspěch tvého úsilí může záviset na tom, jak to provedeš. Je velmi důležité přiblížit se v duchu lásky; nedokazuj, že druhý je v neprávu a ty v právu, ale usiluj o usmíření. Písmo říká, že ho máš ‚získat‘. Rozhodně buď klidný a ovládej se. A počkej, až tě opustí citové vzrušení. Jinak můžeš přikládat vinu jen sobě, jestliže se dočkáš negativní, přecitlivělé odpovědi. Ano, je třeba ovládat své city, být klidný.

A je také třeba projevovat takt. Poučme se od proroka Nátana, který přišel králi Davidovi taktně vysvětlit, jak se dívá Jehova Bůh na jeho hřích s Betsabé. Začal příkladem, na který se David mohl dívat objektivně. Kdyby byl Nátan ukvapeně vybuchl, jak hanebný je Davidův hřích v Božích očích, buď by dostal samospravedlivou odpověď nebo by mu bylo řečeno, ať se stará sám o sebe, nebo by mu snad dokonce pohrozil! — 2. Sam. 12:1–5.

Můžeš se poučit i od královny Ester. Dobře se připravila, než přednesla svou závažnou prosbu manželovi, králi Asverovi. (Ester 5:3–8; 7:1–10) Pravda, nejsi v její situaci; není ohrožen život tvůj ani život tvého národa. Ale zásada je stejná, totiž: pokud ti velmi záleží na výsledku, a to by mělo, ujisti se, že vyřizuješ svou záležitost tím nejpříznivějším způsobem.

Ještě jeden příběh ze života: Jistý dirigent měl v orchestru velice nadanou a nesmírně věrnou klavíristku, ale naneštěstí byla velmi přecitlivělá a měla prudkou povahu. Když byla kritizována, měla sklon „vybuchnout“. Kdykoli jí proto potřeboval přednést nějakou budující kritiku, nejdříve si s ní lehce povídal o nejrůznějších věcech a pak, když byli oba v přátelském a klidném rozpoložení, taktně a laskavě přešel k věci, na kterou ji potřeboval upozornit.

Ale co když tvůj bratr neuposlechne? Co potom? Pak se musíš rozhodnout, nakolik je to věc zásadní a nakolik můžeš nechat ‚lásku, aby přikryla množství hříchů‘. Je-li to skutečně vážná věc, měl bys pokračovat podle dalších Ježíšových rad a vzít s sebou dva svědky. Ale nejčastěji to nebývá nutné. — Mat. 18:16; 1. Petra 4:8.

Stejně to platí, když je to obráceně a ty máš důvod věřit, že jsi urazil druhého, jako v případě cellisty, který urazil hráče na violu. V tomto případě platí předchozí rady ještě důrazněji. Představ si, že ti někdo ukřivdil. Neulevilo by se ti, kdyby přišel za tebou a tak tě zbavil nutnosti jít za ním a věci si vyříkat?

V takové situaci ti pomůže zejména citlivé svědomí. Znamená to, abys měl pronikavý cit pro to, co je správné a nesprávné, a touhu činit to, co je správné. Když jsme ublížili druhému, jsme mu něco dlužni a měli bychom chtít poctivě splatit svůj dluh tím, že si s ním věc ujasníme. — Mat. 6:12.

Může se však stát, že tvé úsilí selže. „Neochotný bratr je nepoddajnější než pevnost,“ říká přísloví. (Přísl. 18:19, „Nová anglická bible“) Možná, že špatně posoudil své pohnutky, a proto nemůžeš udělat nic, aby změnil své smýšlení. Je-li tomu tak, bude záležet na závažnosti věci, zda chceš v záležitosti podniknout další kroky, například s pomocí některého staršího v křesťanském sboru.

Měli bychom se tedy snažit napravovat chyby, jestliže vznikne mezi námi a jiným křesťanem nějaké nedorozumění. Nemají snad křesťané dost práce s tím, aby obstáli v zápase se zkaženým světem, s ďábelskými úklady a s vlastními zděděnými slabostmi, než aby se přeli jeden s druhým? Když vznikne hořkost a situaci nezlepší modlitba ani snaha odpustit a zapomenout, musíme prostě něco podniknout. Pokud jsi ty urazil někoho druhého, uplatni Matouše 5:23, 24. Pokud druhý urazil tebe, a je to vážná urážka, uplatni Matouše 18:15–17. Budeš-li tak jednat, vykonáš, co je v tvých silách, aby byl i nadále příjemný pohled na bratry, kteří přebývají v lásce, pokoji a jednotě. Prokážeš také, že jsi Kristovým učedníkem. — Jan 13:34, 35.