Dále bychom si mohli uvést příklad řeckého slova pro útroby nebo střeva, splagchna. V doslovném smyslu se ho užívá ve Skutcích 1:18, kde čteme o Jidášovi: „Právě ten si koupil pole za mzdu za nespravedlnost, a když spadl po hlavě, hlučně uprostřed praskl a všechna jeho střeva se vyvalila.“ Ačkoli se však toto slovo vyskytuje v Křesťanských řeckých písmech jedenáctkrát, vztahuje se pouze v tomto případě na doslovné útroby. U Lukáše 1:78 se překládá slovem „něžný“ a ve 2. Korinťanům 6:12; 7:15; Filipanům 2:1; Kolosanům 3:12 a Filemonovi 7 jako „něžná náklonnost“. Odpovídající hebrejské slovo rachamim je v 1. Mojžíšově 43:30 a 1. Královské 3:26 přeloženo v „Kralické bibli“ jako „střeva“, ačkoli se ve skutečnosti vztahuje na „vnitřní city“ a tak je také překládáno v „Překladu nového světa“.

Stejně je tomu s hebrejským a řeckým slovem, které je v našich Biblích překládáno jako „srdce“. Je poměrně málo případů, kdy se mluví o doslovném srdci, například ve 2. Mojžíšově 28:30 a v Žalmu 45:5; 45:6, „KB“. To neznamená, že neexistuje žádné spojení mezi tělesným a obrazným srdcem. Takové spojení existuje. Například citové napětí může působit zhoubně na doslovné srdce, může vést k onemocnění a dokonce i ke smrti. Ale je zřejmě nutno činit rozdíl mezi srdcem jako orgánem a mezi srdcem obrazným. Jak to říká W. E. Vine, „srdce se užívá obrazně pro skryté pohnutky osobního života“. — „Výkladový slovník slov Nového zákona“, svazek II, strany 206–207, angl.

Ze všeho předcházejícího je zřejmé, že pisatelé Bible užívali hebrejská a řecká slova pro „srdce“ k označení celé řady citových a morálních vlastností, které vytvářejí vnitřní osobu. Boží slovo nám poskytuje výstrahu a ukazuje, jak je důležité, abychom dávali pozor na svá přání, na své tužby a pohnutky, a tím nám pomáhá, abychom Bohu sloužili „nerozděleným srdcem“. Vyzbrojuje nás ke každému dobrému dílu. (1. Par. 28:9; 2. Tim. 3:17) V tom směru obsahuje Boží slovo mnoho dobrých rad.

Křesťanské dědictví

Ježíš Kristus je jako Davidův syn dědicem Davidova trůnu. (Iz. 9:7; Luk. 1:32) Jako Boží Syn dědí na základě smlouvy, kterou s ním Jehova uzavřel, nebeské království. (Žalm 110:4; Luk. 22:28–30) Dědí tedy národy, aby rozdrtil všechny své odpůrce a aby vládl navždy. — Žalm 2:6–9.

Pomazaným členům křesťanského sboru bylo řečeno, že mají nebeské dědictví. Jako Ježíšovi „bratři“ se podílejí na jeho dědictví. (Ef. 1:14; Kol. 1:12; 1. Petra 1:4, 5) Toto dědictví zahrnuje i Zemi. — Mat. 5:5.

Bůh osvobodil izraelský lid z Egypta, a proto se stal jeho vlastnictvím neboli jeho „dědictvím“. (5. Mojž. 32:9; Žalm 33:12; 74:2; Mich. 7:14) Byl to předobraz „národa“ duchovního izraele, jejž Bůh považuje za své „dědictví“, protože ho vykoupil krví svého jednozplozeného Syna Ježíše Krista, a proto mu patří. — 1. Petra 2:9; 5:2, 3; Sk. 20:28.

Ježíš poukázal na to, že lidé, kteří se pro jeho jméno a pro dobré poselství chtějí vzdát něčeho, co je jim milé a drahé, „zdědí věčný život“. — Mat. 19:29; Mar. 10:29, 30.