Křest — křesťanský požadavek

KŘEST je částí křesťanství již od jeho počátku. Co křest znamená? Je důležité, aby byli lidé křtěni? Uvažujme o některých základních poučeních ohledně křtu a jeho významu z hlediska svaté Bible.

Písmo ukazuje, že správným způsobem křtu je úplné ponoření. Slovo „křtít“ je přeloženo z řeckého slova baptízein, což znamená „ponořit, potopit“. Je-li někdo ponořen do vody, je přechodně ukryt před zrakem druhých a potom je vyzdvižen z vody.

První biblická zmínka o křtu se vztahuje na činnost Jana Křtitele. V roce 29 n. l. Bůh pověřil Jana, aby křtil. Písmo říká, že Jan „šel po celé krajině kolem Jordánu a kázal křest jako symbol pokání k odpuštění hříchů“. — Luk. 3:1–3.

Ponoření pod vodu a vyvstání z vody symbolizovalo, že člověk upřímně činil pokání neboli pociťoval lítost za to, že hřešil proti Božímu zákonu, který byl dán skrze Mojžíše. Takovému způsobu jednání tak říkajíc umíral a byl oživen k obnovenému úsilí zachovávat tento Zákon. Protože mojžíšovský Zákon měl sloužit jako ‚vychovatel vedoucí ke Kristu‘, byl Janův křest důležitým krokem, jímž byli Izraelité připravováni na setkání se zaslíbeným Mesiášem. — Luk. 1:16, 17; 3:4–6; Gal. 3:24.

Ježíš sám se podrobil křtu, který vykonal Jan. Tehdy sestoupil na Ježíše Boží svatý duch a pomazal jej jako zaslíbeného Mesiáše. (Mar. 1:9–11) Ačkoli Ježíš nebyl hříšník, který by potřeboval pokání, nastoupil v té době novou životní cestu. (1. Petra 2:22) Od té doby měl činit zvláštní „vůli“ svého Otce a k tomu patřilo, že měl obětovat svůj život jako vykupující oběť za hříchy lidstva. — Žalm 40:6–8; 40:7–9, „KB“; Žid. 10:5–10.

Ježíš nenařídil Janu Křtitelovi, aby již nekřtil. Ve skutečnosti čteme, že na začátku své služby ‚Ježíš činil a křtil více učedníků než Jan — ačkoli Ježíš sám ve skutečnosti nekřtil, ale jeho učedníci‘. (Jan 4:1, 2) Tyto křty, jež řídil Ježíš, byly symbolem pokání podobně jako křest Janův.

ZMĚNA VÝZNAMU

Po Ježíšově smrti, vzkříšení a vstupu do nebe skončil mojžíšovský Zákon. (Řím. 10:4; Ef. 2:15) Přestal tím být nutný křest? Nikoli, ale pro Židy to nyní znamenalo, že předstupují před Jehovu Boha na základě smiřující oběti Ježíše jako Mesiáše. Ale těsně před tím, než Ježíš vystoupil do nebe, dal svým učedníkům pověření: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i svatého ducha a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ — Mat. 28:19, 20.

Všiml sis, že křest se nyní měl týkat nejen Židů, ale také „lidí všech národů“? Za svého pozemského života Ježíš předpověděl, že Boží zvláštní přízeň vůči Židům skončí. (Mat. 8:11, 12; 21:43) To se stalo v roce 36 n. l. , když Bůh vedl apoštola Petra, aby vstoupil do domu Nežida Kornélia a aby jemu a jeho domácnosti oznámil křesťanské poselství. Když tito pohané přijali pravdu o Ježíši Kristu, dostali zázračný dar svatého ducha a byli pokřtěni. — Sk. 10:1–48.

Bůh již nejednal s národem lidí, kteří mu byli zvláštním způsobem oddáni od narození, a proto se od té doby stal křest vhodným symbolem upřímné oddanosti Bohu. Ponoření pod vodu naznačovalo, že člověk umírá způsobu života, při němž se soustřeďoval sám na sebe. Vynoření z vody symbolizovalo oživení, při němž člověk klade na první místo Boží zjevenou vůli. (Srovnej Matouš 6:33; Filipenským 1:10.) Ježíš poukázal na tento požadavek, když řekl: „Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe a vezme svůj mučednický kůl a neustále mne následuje.“ — Mat. 16:24.

Jaká myšlenka je vyjádřena tím, že křest má být „ve jménu Otce i Syna i svatého ducha“? (Mat. 28:19) Tomu lépe porozumíme, budeme-li uvažovat o Ježíšových slovech zaznamenaných u Matouše 10:41: „Kdo přijímá proroka ve jménu proroka, odplatu proroka vezme; a kdož přijímá spravedlivého ve jménu spravedlivého, odplatu spravedlivého vezme.“ („KB“) To znamená přijmout proroka nebo spravedlivého s uznáním, čím je. Uchazeči o křesťanský křest musí uznat Otce, Syna i svatého ducha za to, čím jsou: Otce za nejvyššího svrchovaného vládce, Syna za vykupitele a krále a svatého ducha za Boží účinnou sílu, jež pomáhá lidem činit Boží vůli. — Žalm 83:18; 83:19, „KB“; Mat. 20:28; Zjev. 19:16; Jan 14:16, 17.

JAK JE DŮLEŽITÝ?

Jak je důležité, aby se lidé podrobili křesťanskému křtu? Povšimni si rady, kterou dal apoštol Petr o letnicích roku 33 n. l. Židům, na nichž spočívala společná odpovědnost za hřích, že byl Mesiáš neboli Kristus přibit na mučednický kůl, a kteří potřebovali být od tohoto hříchu očištěni: „Čiňte pokání a ať je každý z vás pokřtěn ve jménu Ježíše Krista k odpuštění svých hříchů, a obdržíte volný dar svatého ducha.“ (Sk. 2:38) Podle Písma lidé, kteří chtějí získat odpuštění hříchů skrze Ježíše Krista, musí činit pokání a být pokřtěni.

Znamená to, že voda křtu smývá hříchy? Takový závěr by byl nesprávný. Když se Petr zmínil o potopě v Noemově době, dal křtu hlubší význam: „To, co tomu odpovídá, vás také nyní zachraňuje, totiž křest (ne odstranění tělesné špíny, ale žádost k Bohu o dobré svědomí) skrze vzkříšení Ježíše Krista.“ — 1. Petra 3:21.

Jak tedy vznášíme k Bohu žádost o toto dobré svědomí? Tím, že činíme to, co činil Noe, a oddáváme se Bohu dříve, než projdeme vodou. Stejně jako Noe se oddáváme Jehovovi Bohu, abychom činili jeho vůli, a od té doby to skutečně děláme. Tak získáme dobré svědomí, protože máme dobré svědomí, když víme, že činíme Boží vůli. Tak je naše oddanost Bohu skutečně „žádost k Bohu o dobré svědomí“. Dobré svědomí nevyplývá z toho, že konáme skutky, jimiž bychom se cítili spravedliví ve vlastních očích, ale z konání skutků podle Boží vůle tak, jak předepisuje Bůh. Svým krokem oddanosti vyjadřujeme, že to budeme činit.

Oddáváme-li se Bohu skrze Krista, znamená to tedy „žádost k Bohu o dobré svědomí“. Sami o sobě ve svém nedokonalém a hříšném stavu nejsme Bohu přijatelní. Protože činíme pokání ze svých hříchů, obracíme se a oddáváme se Bohu, uplatňuje tedy na nás Jehova očišťující krev Kristovy smiřující oběti a tím nás zprošťuje odsouzení následkem hříchu a umožňuje nám, abychom před ním měli dobré svědomí. Jestliže tedy poslušně projdeme vodou křtu, symbolizujeme tím, že se oddáváme Jehovovi Bohu skrze Ježíše Krista.

Znamená to, že po křtu již člověk neuznává, že je hříšný? Rozhodně ne. Dokonce i Pavel, pokřtěný křesťan a apoštol Ježíše Krista, naříkal: „Svou myslí jsem tedy já sám otrokem Božího zákona, ale svým tělem zákona hříchu.“ (Řím. 7:25) Ale Bohu oddaní, pokřtění křesťané mohou mít dobré svědomí, protože vědí, že hodnota Ježíšovy oběti, která usmiřuje hřích, smazává minulé hříchy a také ty, jichž se snad den ze dne dopouštějí následkem lidské nedokonalosti. (1. Jana 2:1, 2) Křesťané proto nemusí mít pocit, že na nich těžce spočívá vědomí viny za jejich dřívější způsob života a zděděný hříšný stav.

POUZE ZAČÁTEK

Měli by lidé považovat svůj křest za důkaz, že toho konečně „dosáhli“ a že jsou všichni připraveni přijmout věčný život? To by bylo nemoudré, protože Bible líčí křest pouze jako začátek svaté služby Bohu, jíž se člověk oddává. Vzpomeň si, že se Ježíš dal pokřtít na začátku své mesiášské služby. Také pro jeho apoštoly a jiné učedníky v rané době to byl pouze předběžný krok. Povšiml sis výroku apoštola Petra, že křest „vás také nyní zachraňuje“? (1. Petra 3:21) V komentáři od G. F. C. Fronmüllera se říká: „Přítomný čas [řeckého slova pro „zachraňuje“] je použit proto, že zachraňování teprve začalo, ale není ještě skončeno.“ — Mat. 10:22; Řím. 13:11; Fil. 2:12; Zjev. 2:10.

Z dalších slov apoštola Pavla poznáváme, že k záchraně je třeba více než jen křest: „Neboť jestliže veřejně prohlašuješ ono slovo ve svých vlastních ústech, že Ježíš je Pán, a věříš ve svém srdci, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn. Neboť srdcem se věří ke spravedlnosti, ale ústy se činí veřejné prohlášení k záchraně.“ (Řím. 10:9, 10) Z toho je patrné, že kromě víry a křtu je požadavkem pro záchranu „veřejné prohlášení“ o tom, že Ježíš Kristus je Pánem a že jej Bůh vzkřísil z mrtvých.

V době křtu se činí takové veřejné prohlášení, ale to neznamená že potom již není nutné dále prohlašovat svou naději před druhými. Naopak, Bible ukazuje, že takové prohlášení musíme dále činit při sborových shromážděních, před vládními nebo soudními úřady, které snad vyžadují, abychom jim vysvětlili svou křesťanskou naději, a když veřejně oznamujeme „dobré poselství“ o Božím království. — Žid. 10:23; 1. Petra 3:15; Mat. 24:14.

Je zřejmé, že pro všechny, kteří si přejí získat před Bohem schválené postavení, je požadavkem křesťanský křest. Vzhledem k tomu, co křest symbolizuje, nemá se brát na lehkou váhu. Nikdo jej nemá podstoupit bez pečlivé předcházející přípravy. Uvažuješ o tom, že bys chtěl být pokřtěn? Jestliže ano, vážně přemýšlej, co křest znamená. Buď rozhodnut navždy žít v souladu s oddaností Bohu, kterou křest znázorňuje.