prosbou spolu s díkuvzdáním; a Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení, bude střežit vaše srdce a vaše myšlenkové síly prostřednictvím Krista Ježíše.“ — Fil. 4:6, 7.

Máme-li vytrvat v soužení, musíme se ‚radovat v naději‘ a musíme být ‚stálí v modlitbě‘. (Řím. 12:12) A budeme šťastní i ve zkouškách, uvědomíme-li si, že Jehova Bůh se nepokouší hledat chyby a ‚nezapomíná na naši práci a na lásku, kterou projevujeme k jeho jménu‘. — Žid. 6:10.

Naději podněcují také Pavlova slova: „Toužíme. . . po tom, aby každý z vás projevoval tutéž přičinlivost, abyste tak měli plnou jistotu naděje až do konce, abyste nezlenivěli, ale abyste byli napodobiteli těch, kteří skrze víru a trpělivost zdědí zaslíbení.“ (Žid. 6:11, 12) To je posilující ujištění, že Bůh je na naší straně. Kéž nám pomůže, abychom naději na království učinili svou silou k vytrvalosti.

Křest — křesťanský požadavek

KŘEST je částí křesťanství již od jeho počátku. Co křest znamená? Je důležité, aby byli lidé křtěni? Uvažujme o některých základních poučeních ohledně křtu a jeho významu z hlediska svaté Bible.

Písmo ukazuje, že správným způsobem křtu je úplné ponoření. Slovo „křtít“ je přeloženo z řeckého slova baptízein, což znamená „ponořit, potopit“. Je-li někdo ponořen do vody, je přechodně ukryt před zrakem druhých a potom je vyzdvižen z vody.

První biblická zmínka o křtu se vztahuje na činnost Jana Křtitele. V roce 29 n. l. Bůh pověřil Jana, aby křtil. Písmo říká, že Jan „šel po celé krajině kolem Jordánu a kázal křest jako symbol pokání k odpuštění hříchů“. — Luk. 3:1–3.

Ponoření pod vodu a vyvstání z vody symbolizovalo, že člověk upřímně činil pokání neboli pociťoval lítost za to, že hřešil proti Božímu zákonu, který byl dán skrze Mojžíše. Takovému způsobu jednání tak říkajíc umíral a byl oživen k obnovenému úsilí zachovávat tento Zákon. Protože mojžíšovský Zákon měl sloužit jako ‚vychovatel vedoucí ke Kristu‘, byl Janův křest důležitým krokem, jímž byli Izraelité připravováni na setkání se zaslíbeným Mesiášem. — Luk. 1:16, 17; 3:4–6; Gal. 3:24.

Ježíš sám se podrobil křtu, který vykonal Jan. Tehdy sestoupil na Ježíše Boží svatý duch a pomazal jej jako zaslíbeného Mesiáše. (Mar. 1:9–11) Ačkoli Ježíš nebyl hříšník, který by potřeboval pokání, nastoupil v té době novou životní cestu. (1. Petra 2:22) Od té doby měl činit zvláštní „vůli“ svého Otce a k tomu patřilo, že měl obětovat svůj život jako vykupující oběť za hříchy lidstva. — Žalm 40:6–8; 40:7–9, „KB“; Žid. 10:5–10.

Ježíš nenařídil Janu Křtitelovi, aby již nekřtil. Ve skutečnosti čteme, že na začátku své služby ‚Ježíš činil a křtil více učedníků než Jan — ačkoli Ježíš sám ve skutečnosti nekřtil, ale jeho učedníci‘. (Jan 4:1, 2) Tyto křty, jež řídil Ježíš, byly symbolem pokání podobně jako křest Janův.

ZMĚNA VÝZNAMU

Po Ježíšově smrti, vzkříšení a vstupu do nebe skončil mojžíšovský Zákon. (Řím. 10:4; Ef. 2:15) Přestal tím být nutný křest? Nikoli, ale pro Židy to nyní znamenalo, že předstupují před Jehovu Boha na základě smiřující oběti Ježíše jako Mesiáše. Ale těsně před tím, než