toho, kdo jej krmí. Všeobecně se má zato, že je to zmínka o Davidově osobním rádci Achitofelovi, jehož rady si král cenil, jako by to bylo přímo slovo od Jehovy. (2. Sam. 15:12; 16:23) Achitofel se stal zrádcem a připojil se k Absolonovi v útoku proti králi. (2. Sam. 15:31; 16:15)a Žádný z těchto mužů, kteří osnovali plány proti Davidovi, nebyl tudíž „šťastný“ a nejednal „ohleduplně s nepatrným“, jak říká počátek tohoto žalmu.

Žalmista pokračuje: „Ale ty Jehovo mi prokaž přízeň a dej mi povstat, abych jim to mohl oplatit.“ — Žalm 41:10; 41:11, „KB“.

Zesláblý král nyní oslovuje Boha. Jelikož Davidovi druzi tvrdili, že „již nevstane“ (Verš 8; 9, „KB“), žalmista žádal, aby Bůh ‚způsobil, aby povstal‘, to jest, pomohl mu opět ke zdraví a síle. Žádost ‚oplatit to‘ nepřátelům nebyla myšlena v duchu osobní msty. Král jako nejvyšší úředník národa spíše poznal, že zrádní spiklenci by měli být pro dobro všech potrestáni odpovídajícím zákonným postupem. — Viz 5. Mojž. 19:15–21.

Dále vyjadřuje David důvěru, že Bůh vyslyší jeho modlitbu: „Podle toho přece poznám, že jsi ve mně našel zalíbení, protože můj nepřítel nade mnou vítězně nevykřikuje. Mne však jsi pro mou ryzost podepřel a postavil mne před svým obličejem na neurčitý čas.“ — Žalm 41:11,12; 41:12, 13, „KB“.

Že Bůh měl zalíbení v žalmistovi, bylo zřejmé „podle toho“, totiž ze skutečnosti, že mu Bůh dal vnitřní ujištění, že jeho nepřátelé nebudou nad ním ‚vítězně vykřikovat‘ jako triumfující bojovníci ve válce. Za nemoci dovedl Bůh Davida k pevnému přesvědčení, že získá podporu ‚pro svou ryzost‘. Žalmista tím nepopírá svou vlastní hříšnost a nespravedlivé skutky, ale tvrdí pouze, že vcelku vedl život vyznačující se věrnou oddaností Bohu. Místo aby podlehl předčasné smrti, předpokládal žalmista, že bude stát ještě po dlouhý čas („na neurčitý čas“) ‚před Božím obličejem‘, to znamená v přátelském vztahu ke stvořiteli a jako příjemce jeho ochrany.

Poslední verš tohoto žalmu říká: „Buď požehnaný Jehova. Bůh Izraele, od neurčitého času až do neurčitého času. Amen a amen.“ (Žalm 41:13; 41:14, „KB“) Tím končí první z pěti knih Žalmů a poslední verš je doxologií neboli slovním obratem připisujícím chválu Jehovovi Bohu. Je shodný s doxologií, kterou končí všechny ostatní čtyři knihy, totiž se žalmem 72, 89, 106 a 150.

‚Prostor jeho síly‘

Žalmista prohlašuje: „Chvalořečte Jah, lidé! Chvalořečte Bohu v jeho svatyni. Chvalořečte mu v prostoru jeho síly.“ (Žalm 150:1) ‚Svatyně‘ je zřejmě Boží bydliště, nebe. Protože je výraz ‚svatyně‘ použitý souběžně s označením „prostor“, prostorem je patrně míněna neviditelná duchovní oblast. Tam v nebi je Boží síla nebo moc zřetelně pozorována. Proto je nebe „prostor jeho síly“. My, obyvatelé Země, bychom tedy měli chválit Jehovu, toho, který trůní ve „svatyni“, ‚v prostoru své síly‘.