18. Ačkoli žádný pozemský národ neuznal Ježíše jako „Božího služebníka“, proč se stal „služebníkem těch, kteří jsou obřezáni“?

¹⁸ Ježíš Kristus nemohl vykonávat žádnou náboženskou službu v jeruzalémském chrámě a nemohl tam tedy soutěžit s kněžími a Levity. Stejně ovšem nemohl vykonávat náboženské služby v žádném chrámu nežidovských národů, v Římě, v Athénách ani jinde. Měl se však stát „služebníkem těch, kteří jsou obřezáni“ v zájmu Boží pravdivosti. Jak to? Protože měl ‚potvrdit zaslíbení, která [Bůh] učinil jejich předkům‘, Hebrejcům, a nikoli pohanům. Například jejich ‚předek‘ Abrahám měl mnoho synů ze svých tří žen, ale Bůh si vybral Abrahámova jediného syna z jeho první manželky Sáry, totiž Izáka, a ten měl dostat abrahámovské zaslíbení. Izák měl zase dva syny, dvojčata, ale Bůh si vybral mladšího z dvojčat, Jákoba, který dostal později jméno Izrael. Tomu mělo být předáno abrahámovské zaslíbení ohledně „semene“, jehož prostřednictvím budou požehnány všechny národy země. Ze dvanácti Jákobových synů vzniklo během doby dvanáct izraelských kmenů, s nimiž jako s národem uzavřel Bůh národní smlouvu, jejímž prostředníkem byl prorok Mojžíš.

19. Proč se Ježíš nenarodil v kmeni Levi? Kdo jej přivítal na zemi, a kde?

¹⁹ Později, když se izraelský národ rozhodl, že chce mít lidského krále jako Jehovova viditelného zástupce, dal Jehova své královské zaslíbení králi Davidovi z kmene Juda. Zaslíbený Mesiáš neboli Kristus měl tedy přijít z Davidova rodu. Proto se Ježíš narodil v Davidově domovském městě Betlémě. Narodil se jako Davidův dědic, z judské panny Marie. Na zemi jej uvítali nebeští andělé. Boží Syn z nebes se musel tedy narodit jako Žid. Musely být potvrzeny neboli ospravedlněny neporušitelné sliby, které dal Bůh, jeho Otec. Bůh nepřipustil, aby byl považován za lháře.

20. Ačkoli se Ježíš stal jedním z „těch, kteří jsou obřezáni“, co čekalo lidi z nežidovských národů a proč?

²⁰ Ježíš velmi rád spolupracoval se svým nebeským Otcem. Proto se „skutečně stal služebníkem těch, kteří jsou obřezáni“. Byl obřezán jako jeden z nich. Tři a půl roku po Ježíšově smrti a vzkříšení byla obřezaným Židům ještě prokazována zvláštní přízeň. Uvítání do Jehovovy teokratické organizace ještě čekalo na neobřezané pohany neboli Nežidy. Tím měly být potvrzeny nezrušitelné sliby, které dal Jehova lidem.

„Radujte se, národy, s jeho lidem“

1. Proč Židé, kteří stále ještě zachovávají Mojžíšův zákon, nejsou „jeho lidem“, s nímž se mají národy ‚radovat‘?

KDO je „jeho lid“, s nímž se mají ‚radovat‘ všechny národy? (Řím. 15:10) Ukázalo se, že to není židovský lid. Přirození Židé, kteří se stále ještě snaží zachovávat Mojžíšův zákon, jsou od roku 70 n. l. nenáviděni a pronásledováni po celých 1 900 let. V tom roce došlo ke zničení starověkého Jeruzaléma římskými legiemi pod velením generála Tita. Je zvláštní, že ani sami přirození Židé se neradovali s „jeho lidem“, s Jehovovým lidem. V závěru inspirované písně, která byla zpívána v roce 1473 př. n. l., zpíval židovský prorok Mojžíš: „Radujte se, národy, s jeho lidem, protože pomstí krev svých služebníků a odplatí pomstou svým odpůrcům a skutečně přinese usmíření půdě svého lidu.“ — 5. Mojž. 32:43.

2. Kdy začali být Ježíšovi následovníci přenášeni ‚z moci tmy. . . do království Syna jeho lásky‘?

² Když Pavel asi v roce 56 n. l. citoval tato Mojžíšova slova a uplatnil je, bylo to již dlouho po Ježíšově smrti, vzkříšení a vystoupení do nebe, k čemuž došlo v roce 33. n. l. Od letnic onoho roku byli Jehovovým lidem, „jeho lidem“, oddaní, pokřtění, duchem zplození učedníci Ježíše Krista. O několik let později, asi v roce 60 až 61 n. l., napsal Pavel členům Jehovova „lidu“ v Kolosech: „[abyste] děkovali Otci, který vás učinil způsobilými k účasti na dědictví svatých ve světle. Osvobodil nás z moci tmy a přenesl nás do království Syna své lásky.“ (Kol. 1:12, 13) Toto přenesení začalo v židovský den letnic (6. sivana) roku 33 n. l., po Ježíšově návratu do nebe.

3. Čím se stali pro krále, když byli přeneseni do duchovního království Božího milovaného Syna?

³ Onoho dne vylil nebeský Otec prostřednictvím svého oslaveného královského Syna Ježíše Krista svého svatého ducha nejprve na učedníky v Jeruzalémě, jichž tam čekalo asi 120. Tak byli přeneseni z moci světské temnoty do duchovního království Božího milovaného Syna, Ježíše Krista, který byl „světlo světa“. (Jan 8:12) Toto duchovní království zřídil Jehova Bůh, a Ježíš Kristus, duchovní král, v něm slouží jako Jehovův ministr. Ve vykonávání této služby používá své duchem zplozené učedníky na zemi jako ‚vyslance, kteří zastupují Krista‘. (2. Kor. 5:20) Podle „Anglického revidovaného překladu“ jsou proto „vyslanci v zájmu Kristově“. Takoví „vyslanci“ konají skutečně službu, vládní službu.

4. a) Z koho se tedy skládá Boží „lid“, s nímž se mají ‚radovat‘ národy? b) Proč mají pohanské národy oslavovat Boha?

⁴ Právě s takovými vyslanci se mají ‚radovat‘ všechny národy, které se neskládají z duchovních izraelitů. Z čeho se mají radovat? Křesťanský vyslanec Pavel odpovídá, když píše sboru v Římě: „Kristus se v zájmu Boží pravdivosti skutečně stal služebníkem těch, kteří jsou obřezáni [přirozených Židů], aby potvrdil zaslíbení, která On učinil jejich předkům, a aby národy oslavovaly Boha pro jeho milosrdenství.“ (Řím. 15:8, 9a) Jaké milosrdenství prokázal Bůh pohanským „národům“?

5. a) Jak projevil Bůh „milosrdenství“ neobřezaným pohanům? b) Kdy a komu začalo být prokazováno toto „milosrdenství“? Kam byli připuštěni?

⁵ Tehdy v prvním století n. l. spočívalo Boží „milosrdenství“ v tom, že Jehova Bůh připustil, aby neobřezaní pohané (neboli lidé z národů) byli zahrnuti do „zaslíbení“, která dal předkům obřezaných Židů. Neobřezaných Nežidů se to začalo týkat v roce 36 n. l., když římský setník Kornélius se svou rodinou a přáteli v Césareji přijal službu apoštola Petra, byli pomazáni Božím svatým duchem a dali se pokřtít. (Skutky, kap. 10) Zda Kornélius se svou rodinou opustil Césareu a vrátil se do Itálie a zda se tam stali členy římského sboru, v němž do té doby byli pouze obřezaní židovští věřící a snad i židovští „proselyté“, to nevíme. (Sk. 2:1–10) Ale od té doby prokazoval Bůh „milosrdenství“ věřícím pokřtěným pohanům tím, že je přijímal do duchovního „království“ svého milovaného Syna, ačkoli nebyli obřezáni.

6. a) Čeho se na základě Božího „milosrdenství“ mohly národy v Pavlově době stát členy? b) Proč se tito příjemci Božího „milosrdenství“ nemohou účastnit služby světským vládám?

⁶ Tak byla projevena přízeň „národům“, jak obřezaným Samaritánům, obřezaným Egypťanům, tak i neobřezaným Nežidům, takže se mohli stát členy ‚Abrahámova semene‘, jehož prostřednictvím si budou muset žehnat všechny rodiny země. (1. Mojž. 12:3; 22:15–18; Gal. 3:3–29) Všichni, kteří jsou v dnešní době v duchovním království Syna Boží lásky a prokáží věrnost až do své smrti na zemi, budou vzkříšeni do nebeského království Božího. Budou vládnout s Kristem tisíc let k požehnání všem rodinám země. (Zjev. 20:4–6) Zatím, dokud jsou ještě v těle na zemi, konají službu jako „vyslanci, kteří zastupují Krista,“ a věnují se „službě slovu“ o Jehovově království prostřednictvím Kristovým. Chtějí-li jednat důsledně, nemohou se proto stát služebníky politických vlád tohoto světa, ovládaného ďáblem. — Sk. 6:4.

VEŘEJNÉ VYZNÁNÍ MEZI NÁRODY

7. Jaký postoj zaujímají tito „vyslanci“ ke konfliktům tohoto světa? Proč se dále radují a zvou jiné, aby se k nim v tom připojili?

⁷ „Vyslanci“ království zaujímají přísně neutrální postoj ke světským konfliktům. Vědí, že „časy pohanů“ neboli „ustanovené časy národů“ skončily začátkem podzimu roku 1914, během třetího měsíce 1. světové války. (Luk. 21:24; srovnej „KB“.) V té době uplynula lhůta, kdy mohly pohanské národy vykonávat nadvládu nad světem. Takové světské národy, včetně národů křesťanstva, tvrdošíjně odmítají uznat tuto skutečnost. Křesťanští svědkové Jehovovi na to upozorňují, a proto jim národy odporují a pronásledují je. Všechno toto pronásledování se děje přesně tak, jak to bylo předpověděno v biblických proroctvích. „Vyslanci“ Božího zřízeného království se přes to všechno radují. Zvou lidi ze všech národů, aby se radovali s nimi a aby se k nim připojili a spolu s nimi oznamovali království, které Bůh vložil na bedra Ježíše Krista.

8. a) Odkdy je na stranu Božího zřízeného království shromažďován „velký zástup“ ze všech národností? b) Co jasně rozpoznávají? Co by na základě milosrdenství rádi prožili?

⁸ Od jara roku 1935 (od května) začal se „velký zástup“ lidí ze všech národů radovat s Jehovovým pomazaným „lidem“, s dědici jeho nebeského království. Rozradostnění lidé, z nichž se skládá tento „velký zástup“ ze všech národností, mají upřímný zájem o to, aby se stali pozemskými poddanými Božího tisíciletého království pod Kristem. (Zjev. 7:9–17; 22:17) Jasně rozeznávají, že na konci časů pohanů v roce 1914 „království světa se stalo královstvím našeho Pána [Jehovy] a jeho Krista a bude vládnout jako král po celou věčnost“. (Zjev. 11:15) Váží si toho, že žijí v době přechodu od odsouzených politických vlád tohoto světa k tisíciletému království Božího Mesiáše neboli Krista. Velice rádi by přežili toto přechodné období a vstoupili do onoho pořádku na zemi pod Kristovým královstvím, aniž by museli zemřít. Tak by jim Jehova Bůh projevil veliké „milosrdenství“.

9. a) Na základě jakého pozvání jednali ti, z nichž se skládá mezinárodní „velký zástup“? Jak to symbolizovali? b) Protože se podobají ovcím, jak činili během tohoto závěru systému věcí dobro Kristovým duchovním „bratrům“?

⁹ Ano, neobyčejné „milosrdenství“ od Jehovy je již to, že „toto dobré poselství o království“ je „kázáno po celé obydlené zemi na svědectví všem národům“ a že se dostalo i k nim. (Mat. 24:14) Ti, kteří tvoří „velký zástup“, využili od jara roku 1935 Božího „milosrdenství“ a reagovali na pozvání, aby se oddali skrze Krista Jehovovi Bohu. Svou oddanost symbolizovali křtem ve vodě. Ježíšovo podobenství o ovcích a kozlech zaznamenané u Matouše 25:31–46 ukazuje, že tito lidé musí činit dobro jeho vyvoleným, jeho duchovním bratrům, a to během tohoto „závěru systému věcí“. (Mat. 24:3, 31) To také znamená, že pomáhají Kristovým duchovním „bratrům“ při kázání „tohoto dobrého poselství o království“ až do nadcházejícího „velkého soužení“, jaké dosud nikdy nebylo. (Mat. 24:14–22) Spolupracují s ostatkem ‚vyslanců, kteří zastupují Krista‘, a proto se dostávají do nového postavení.

10. Do jakého nového postavení vstoupil „velký zástup“? Jakou službu vykonávají spolu s „vyslanci, kteří zastupují Krista“?

¹⁰ „Velký zástup“ těch, kteří se podobají ovcím a jsou jako schválení shromážděni po Kristově pravici, slouží v postavení Kristových poslů ve svaté službě jeho království. Je jim uložena „služba“, aby sloužili zájmům královské vlády, „nebeského království“. Nádhernou službou, kterou vykonávají spolu s „vyslanci“ království, projevují svou vděčnost Jehovovi Bohu.

BYLO PŘEDPOVĚDĚNO, ŽE SE NÁRODY BUDOU RADOVAT

11. Kdo je ten, jehož jménu chtěl David podle svých slov hrát melodie? Jak jej David popisuje?

¹¹ Apoštol Pavel cituje slova žalmisty Davida, když říká, jak budou národy ‚oslavovat Boha pro jeho milosrdenství‘. Pavel dále říká: „Jak je psáno: ‚Proto tě budu mezi národy veřejně uznávat a tvému jménu budu hrát melodie.‘ “ (Žalm 18:49; 18:50, „KB“; 2. Sam. 22:50; Řím. 15:9b) Inspirovaný žalmista popsal, kdo je ten, jehož jménu bude hrát melodie. Dodal totiž závěrečná slova: „Ten, který činí velké skutky záchrany pro svého krále a projevuje milující laskavost svému pomazanému, Davidovi, a jeho semenu na neurčitý čas.“ — 2. Sam. 22:51.

12. a) Jak Ježíš jako člověk na zemi „veřejně uznával“ Jehovu mezi národy? b) Ve které provincii řekl vzkříšený Ježíš svým učedníkům, co mají dělat jako jeho „vyslanci“?

¹² Když byl větší David, totiž Ježíš Kristus, na zemi jako dokonalý člověk, nevzdával mnoho díků a chvály Jehovovi Bohu mezi pohanskými národy. Do jisté míry kázal království mezi Samaritány a syro–fénické ženě, jejíž dceru zbavil démona. Mnoho také kázal na místě, které je u Izaiáše 9:1 označeno jako „Galilea národů“. Když byl v Kafarnaum, blízko Galilejského jezera, učinil je hlavním stanem svého polního tažení, při němž kázal království. (Mat. 4:12–15) Právě v „Galileji národů“ řekl po svém vzkříšení z mrtvých svým učedníkům jako „vyslancům zastupujícím Krista“: „Jděte proto a čiňte učedníky z lidí všech národů, křtěte je ve jménu Otce i Syna i svatého ducha a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal.“ — Mat. 28:19, 20.

13. a) Kterého dne a jak byli učedníci čekající v Jeruzalémě pověřeni ke své vyslanecké službě? b) Kde začali veřejně „uznávat“ Jehovu mezi národy?

¹³ Několik dnů po tom, kdy vzkříšený Ježíš dal svým pokřtěným učedníkům toto pověření, přišel den letnic roku 33 n. l. Časně ráno onoho dne zprostředkoval oslavený Ježíš svatého ducha Jehovy Boha asi na 120 učedníků v Jeruzalémě. Když ten den kázali, přijalo zvěst o království asi 3 000 Židů a židovských proselytů a dali se pokřtít ve vodě. Potom se tito příjemci svatého ducha připojili k vyslancům, kteří zastupovali Krista, a pracovali společně s nimi. Když v Jeruzalémě vypuklo pronásledování, začali někteří ‚veřejně uznávat‘ Jehovu mezi Samaritány a ještě později mezi neobřezanými pohany římské národnosti a mezi jinými. Když lidé všech národností slyšeli, že Jehova je mezi nimi veřejně uznáván a chválen, mohli skrze Krista vzývat jeho jméno a milosrdně tak dojít záchrany.

14. Co dále citoval apoštol Pavel z 5. Mojžíšovy 32:43? Co tedy v tom směru museli dělat ti, kteří patřili k Jehovovu lidu?

¹⁴ Apoštol Pavel podporuje svůj výrok tím, že cituje další proroctví: „A znovu říká: ‚Radujte se, národy, s jeho lidem.‘ “ (Řím. 15:10; 5. Mojž. 32:43) Ale jak se mohou lidé ze všech národů radovat s Jehovovým „lidem“, pokud o něm neslyšeli? Proto ti, kteří patří k „jeho lidu“, jim museli kázat jeho mesiášské království. — Řím. 10:13–15.

15. Jak a kdo se musí řídit slovy, jež Pavel citoval ze Žalmu 117:1, aby národy mohly reagovat?

¹⁵ Apoštol Pavel poskytuje další důkazy z Písma, když cituje, co řekl Jehova prostřednictvím svého inspirovaného mluvčího: „A zase: ‚Chvalte Jehovu, vy všechny národy, a ať jej chválí všichni lidé.‘ “ (Řím. 15:11; Žalm 117:1) Ano, to se snadno řekne, ale jak to mohou všechny národy, lidé a kmeny dělat, pokud jim nepovíme o Jehovovi a nevysvětlíme jim, proč má být chválen? Proto se musí v mezinárodním měřítku kázat o jeho království pod Kristem. To je „služba“, která je určena pro ostatek dědiců království a pro „velký zástup“ jejich spolupracovníků. — Zjev. 7:9–17.

16. Jak mají být splněna slova o „kořenu Jesseho“, jež Pavel citoval z Izaiáše 11:10?

¹⁶ Apoštol Pavel cituje na podporu svého výkladu čtvrté svědectví: „A opět říká Izaiáš: ‚Bude kořen Jesseho a bude ten, který povstane, aby panoval nad národy; v něj národy vloží svou naději.‘ “ (Řím. 15:12; Iz. 11:10) Jesse z Betléma byl otec Davida, jehož jmenoval Bůh králem nad dvanácti izraelskými kmeny. David sám nemohl být „kořenem“ života pro svého tělesného Otce. Proto skutečný „kořen Jesseho“ musel být Ježíš Kristus, který se narodil v Betlémě a v královském kmeni Juda, který byl kmenem Jesseho. Ježíš se stane životodárným „kořenem“ pro svého pozemského předka Jesseho, když jej i jeho syna Davida vzkřísí z mrtvých během svého tisíciletého panství. — Zjev. 22:16.

17. Kdo je tedy „kořen Jesseho“, v nějž mají národy vložit naději?

¹⁷ David „panoval nad národy“, když si podrobil nežidovské národy které zůstaly v Zaslíbené zemi. Ale David je nyní již od roku 1037 př. n. l. mrtev a lidé z národů v něj nemohou vkládat naději. Naštěstí však mohou vkládat svou naději v nyní panujícího většího Davida, Ježíše Krista, který je „kořen a potomek Davidův“. (Zjev. 22:16) Ukáže se, že v něj, v protiobrazného Davida, nevkládali naději nadarmo a že se nemýlili.

18. Kdo ze všech národů již vložil svou naději v tohoto zaslíbeného vladaře? Nad kým již vládne?

¹⁸ Statisíce lidí, kteří tvoří „velký zástup“ vycházející ze všech národů, kmenů, lidí a jazyků, vkládají od roku 1935 svou naději v panovníka, který je nezklame. Dokazují to tím, že poslouchají jeho příkaz, aby kázali „toto dobré poselství o království po celé obydlené zemi na svědectví všem národům“. (Mat. 24:14) Naděje pro všechny lidi z národů, kteří zemřeli od chvíle, kdy do lidstva pronikl hřích přinášející smrt, závisí na nebeském králi, Ježíši Kristu, který nyní vládne. Od chvíle, kdy byl dosazen na trůn na konci časů pohanů v roce 1914, vládne již věřícím lidem ze všech národů, kteří v něj doufají. Bude však ještě vládnout nad daleko větším počtem lidí, až budou všichni vykoupení z lidstva vzkříšeni.

19. Mají tedy věřící ze všech národů důvod, aby s postupujícím časem oplývali nadějí a aby se radovali?

¹⁹ Mají proto lidé z národů důvod, aby se ‚radovali‘ s Jehovovým „lidem“, s duchovními izraelity? Ano, mají naprosto všechny důvody. Jak výstižně zde Pavel uzavírá své citáty z proroctví krásným dobrořečením. Říká totiž: „Ať vás Bůh, který dává naději, naplní vší radostí a pokojem tím, že věříte, abyste mocí svatého ducha měli hojnost naděje.“ (Řím. 15:13) Je nepopiratelné, že tato inspirovaná modlitba se plní na všech křesťanských svědcích Jehovových ve všech částech země. Splňování biblických proroctví ukazuje, že se blíží uskutečnění naší nádherné naděje. „Radujte se“!

Žalmy

Bezpečí Božích služebníků

ŽIVOT za dnešních okolností je velmi nejistý. Nehody, války, revoluce, nemoci a smrt mohou rychle způsobit drastické změny. Téměř přes noc může být někdo připraven o bezpečí, které předtím měl.

Jedna věc se však nemění. Nejvyšší Bůh je věčný, a proto může poskytnout svým služebníkům skutečné bezpečí. Inspirovaný žalmista prohlásil: „Ti, kteří důvěřují v Jehovu, jsou jako hora Sión, kterou není možno přimět k tomu, aby se potácela, ale zůstává až na neurčitý čas. Jeruzalém — jako jej hory obklopují, tak Jehova obklopuje svůj lid od nyní až na neurčitý čas.“ — Žalm 125:1, 2.

Jako jiné hory je doslovná hora Sión pevná, bezpečná. Ti, kteří plně důvěřují v Jehovu Boha, budou mít stejně pevný základ. Nejvyšší nikdy nedovolí, aby kolísali a padli tak, že by se již nemohli vzchopit. Jeho ochrana je s jeho lidem. Bůh jej obklopuje jako pahorky a hory obklopují Jeruzalém.

Jehova Bůh sice možná dovolí, aby jeho lid trpěl, ale nikdy nepřipustí, aby se situace stala beznadějnou. Žalmista vyjádřil přesvědčení: „Žezlo zlomyslnosti totiž nebude stále spočívat na osudu spravedlivých, aby spravedliví nevztáhli ruku k nějakému nesprávnému jednání.“ (Žalm 125:3) Zdánlivé vítězství zlých a jejich panství skončí. Utlačující vláda nebude trvat tak dlouho, až by se spravedliví lidé zlomili pod tlakem a v zoufalství by se snad uchýlili k nesprávným způsobům, jak dosáhnout úlevu, nebo by se dokonce obrátili ke stvořiteli zády a sami se stali zlými. — Srovnej Kazatel 7:7.

Proto můžeme vždy očekávat, že Jehova Bůh vyslyší modlitbu, kterou vyjádřil žalmista: „Prokaž dobro, ó Jehovo, dobrým, ano těm, kteří jsou přímí v srdci. Ty, kteří se odvracejí ke svým pokřiveným cestám, ty Jehova nechá odejít s těmi, kteří provádějí škodlivé věci. Nad Izraelem bude pokoj.“ — Žalm 125:4, 5.

Všichni, kteří setrvávají v bezúhonném způsobu jednání, budou mít užitek z hojných projevů Jehovovy dobroty. Ale ti, kteří odstupují od cesty, která má Boží schválení, zahynou se zlými. Pouze ti, kteří jsou opravdu Božími služebníky, budou se těšit z pokoje a bezpečí.

Když tedy musíme snášet velký tlak nebo těžkosti, nikdy bychom neměli ztrácet ze zřetele, že Jehova Bůh je jediným spolehlivým zdrojem našeho bezpečí. Nikdy nebudeme zklamáni, jestliže se na něj věrně spoléháme. I kdybychom měli zemřít, může obnovit náš život a poskytnout nám pokoj, který nikdy neskončí.