Půjčování peněz a křesťanská láska

PŘED časem vážně onemocněla dcera jednoho rolníka. Velmi nutně potřebovala léčbu, ale rolník byl chudý a nemohl si dovolit vzít ji k lékaři. Ve městě, kde žili — jako ve většině měst té země — byl peněžník, který půjčoval peníze podle zásady „šest ku pěti“. Půjčíš si pět dolarů a příští měsíc splatíš šest. Tento peněžník pohotově poskytl rolníkovi potřebnou částku, ale za měsíc musel rolník samozřejmě začít platit úroky.

Jak by ses díval na takové jednání? Bylo by slušné, aby křesťan za takových okolností půjčoval peníze na úrok?

Apoštol Jan řekl svým spolukřesťanům, ze by neměli ‚zavírat dveře svého něžného soucitu‘ před svými nuznými bratry. (1. Jana 3:17) A zákon, který dal Bůh Izraelitům, výslovně říkal: „Nezatvrdíš své srdce ani nebudeš lakotný vůči svému chudému bratru. Měl bys mu totiž štědře otevřít svou ruku a rozhodně mu půjčit na zástavu tolik, kolik potřebuje, čeho se mu nedostává.“ — 5. Mojž. 15:7, 8.

Peněžník tedy udělal dobře, že peníze na léčbu nemocné dívky poskytl. Bylo jí poskytnuto přinejmenším ošetření, které potřebovala. Ale zákon daný Izraeli měl ještě jiný rys. Říkal: „Kdybys měl půjčit peníze mému lidu, sklíčenému vedle sebe, nesmíš se pro něho stát podobný lichváři. Nesmíš mu uložit úrok.“ (2. Mojž. 22:25) Proč si Židé nesměli vzájemně půjčovat na úrok?

Vzpomeň si, že původně byla většina Židů rolníky, ne obchodníky. Jestliže rolník obdělávající zděděné území žádal o půjčku, bylo to nejspíše proto, že na něho přišla nouze. Zákon pokládal za zaručené, že ten, kdo si půjčuje, je „sklíčený“. Možná, že měl nehodu, neurodilo se mu nebo z nějakého důvodu potřeboval peníze, aby vystačil do příští žně. Vyžadovat úrok za takových okolností by znamenalo těžit z neštěstí svého bratra. To by nebylo projevem lásky, a Izraelitům bylo přikázáno: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ — 3. Mojž. 19:18.

Křesťané dnes sice nejsou pod tím starověkým zákonem, ale pořád jsou povinni milovat se navzájem. Ježíš řekl: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ (Mat. 22:39) Ani křesťan by tedy neměl chtít těžit z neštěstí svého bratra tím, že by požadoval úrok, když se jeho bratr ocitne v nouzi a žádá o půjčku.

Ve skutečnosti si křesťané v časech těžkostí pomáhají více než jen půjčkami. Dávají dary. V prvním století byli Pavel a Barnabáš pověřeni, aby odnesli dary křesťanů v Malé Asii jejich bratrům v Judeji, kteří trpěli pro hladomor. (Sk. 11:29, 30) Podobně i dnes, kdykoli se stane nějaké neštěstí, křesťané posílají dary, aby přispěli svým bratrům.

Ve stejném duchu vybízel Ježíš: „Neodvracej se od toho, kdo si chce od tebe vypůjčit bez úroků.“ (Mat. 5:42) Křesťan tedy pohlíží na dočasné obtíže svého bratra jako na příležitost projevit mu lásku. Měl by pomáhat tolik, kolik je schopen, ba dokonce dávat dary nebo půjčovat bez úroků. Kdyby byl onen peněžník uplatňoval křesťanské zásady, byl by se na to díval také tak.

SPLÁCENÍ

Ten, kdo si půjčuje, není bez závazků. Pavel nabádal křesťany: „Nebuďte nikomu dlužni ani jedinou věc kromě toho, abyste se navzájem milovali.“ (Řím. 13:8) Ten, kdo si půjčuje, by si měl proto uvědomovat svůj závazek a splatit dluh co nejdříve. Neměl by uvažovat, že ten, kdo mu půjčil peníze, je bohatší, a proto není zapotřebí splácet. A stejně tak by neměl očekávat od spolukřesťana, třeba lékaře nebo právníka, že mu prokáže nějakou osobní službu bez náhrady.

Ježíš řekl: „Prostě ať vaše slovo Ano znamená ano, vaše Ne ne.“ (Mat. 5:37) Jinými slovy: křesťan by měl držet slovo. Půjčí-li si peníze a slíbí je splatit, nebo se zadluží nějakým jiným způsobem, měl by udělat, co může, aby dluh zaplatil. Je výrazem moudrosti, jestliže je vyhotoven záznam o výšce zapůjčeného obnosu, o tom, jak bude splacen atd. To dlužníkovi pomůže při splácení a zamezí to na obou stranách nedorozumění.

PŮJČOVÁNÍ NA ÚROK

Je vždycky projevem nelásky, když se žádá úrok? Nemusí to tak nutně být. Stojí za povšimnutí, že Židé sice neměli žádat úrok od druhých Izraelitů, ale u cizinců to bylo jinak. „Cizince můžeš přimět, aby platil úrok,“ říkal zákon. (5. Mojž. 23:20) Proč ten rozdíl? Protože cizinec v Izraeli byl nejspíše obchodník a půjčka měla pravděpodobné sloužit obchodním účelům. Bylo tedy jen rozumné, aby ten, kdo půjčuje peníze, měl podíl na vzniklém zisku, a toho mohl dosáhnout, požádal-li o úrok.

Ježíš neměl námitky proti zásadě půjčování peněz na úrok. To naznačil v jednom ze svých podobenství. Vyprávěl o muži vznešeného rodu, který na čas odešel a nechal svým otrokům peníze. Když se vrátil, žádal o vyúčtování a zjistil, že většina otroků peníze investovala a měla z toho zisk. Ti byli pochváleni. Jeden otrok však peníze neinvestoval; nemohl tedy prokázat žádný zisk. Nedal peníze dokonce ani do banky — to znamená nepůjčil je bance pro obchodní použití —, a proto nemohl vybrat úroky. Tento otrok byl pánem pokárán. — Luk. 19:11–24.

A co dnes? Dvě křesťanky měly obchodní ujednání. Jedna půjčovala druhé každý den obnos odpovídající 20 dolarům. Dlužnice pak nakoupila potraviny a prodávala je na trhu. Večer mívala asi 25 dolarů, ze kterých dávala 21 dolarů zpátky věřitelce a sama si nechávala 4 dolary. V té zemi nejsou čtyři dolary neobvyklou mzdou za denní práci.

V jiné části světa vedl jeden křesťan rodinný podnik. Protože technika pokročila, věděl, že podnik brzy zastará. Byla však příležitost přejít na jiné pole působnosti. Jediný problém byl, že potřeboval víc peněz. Půjčil si tedy od jiného křesťana a slíbil, že každý měsíc bude platit z půjčky jistý úrok.

Bylo některé z těchto ujednání v rozporu s duchem Božího zákona pro Izraelity, že nemají od sebe navzájem žádat úrok? Vůbec ne! Není-li osoba v bezprostřední nouzi, ale přeje si získat půjčku — snad z obchodních důvodů — není důvod, proč by věřitel nemohl žádat o úrok. Jak velký? To bude záležet mimo jiné na druhu půjčky, na tom, na čem se obě strany dohodnou, a na zákonu té země. V prvním ujednání, o němž jsme se právě zmínili, se může zdát pětiprocentní úrok za den značně vysoký. Dlužnice však ve skutečnosti měla zisk 25 procent a s radostí se o jeho část dělila s věřitelkou.

Ovšem nastanou-li později problémy, nezdá se rozumné, aby si dlužník stěžoval, že úroková míra je příliš vysoká, jestliže s ní původně svobodně a dobrovolně souhlasil. I zde je moudré mít podmínky půjčky zapsány, aby se předešlo pozdějším nedorozuměním.

PŘÍLEŽITOST PROJEVIT LÁSKU

Když takové transakce proběhnou hladce, mohou být všem prospěšné. Žijeme však v nejistém světě a věci často nevycházejí. Co by se například stalo, kdyby žena, která si denně půjčovala 20 dolarů, byla okradena? Nebo předpokládejme, že by při obchodním ujednání mezi oběma muži nový podnik neprosperoval tak, jak doufal ten, který si půjčil, a on by nemohl splácet slíbený úrok?

Bible nedává žádná pravidla pro řešení takových problémů, ale stále platí závazek: „Budeš milovat svého bližního jako sám sebe.“ (Mat. 22:39) Jestliže obě strany uvedou upřímný zájem o druhého do rovnováhy s duchem praktické moudrosti, jestliže se podívají na situaci realisticky a přijmou rozumná doporučení, pak se věci dají obvykle velmi dobře vyřešit.

Apoštol Pavel rozhodně nedoporučoval, aby křesťané stavěli své bratry před soud z finančních důvodů. Řekl: „Skutečně to tedy znamená pro vás úplnou porážku, že máte mezi sebou soudní pře. Proč si spíš nedáte ukřivdit? Proč se spíš nedáte podvést?“ — 1. Kor. 6:7.

Křesťanský dlužník není ‚chtivý nečestného zisku‘ a měl by skutečně chtít splatit svůj dluh. (1. Tim. 3:8) Bible nám říká, že „ničemný si půjčuje a nesplácí“. (Žalm 37:21) I když snad nastaly neočekávané těžkosti, přece nechce být zařazen mezi ‚ničemné‘. Měl by si přát být člověkem, který ‚není nikomu nic dlužen‘ kromě lásky. (Řím. 13:8) Měl by tedy jednat čestně a nehledat právnické kličky, aby unikl svým závazkům.

Ten, kdo půjčuje, musí být na druhé straně realistický ve svém očekávání. Uvědomuje si, že poskytovat půjčky znamená jisté riziko. Neměl by tedy na dlužníka vyvíjet nesnesitelný tlak. Možná, že peníze na zaplacení prostě nejsou. Mnozí křesťané za takových okolností ukázali, že ‚nejsou milovníky peněz‘, když prodloužili lhůtu splatnosti nebo přijali rozumné vyrovnání. (1. Tim. 3:3) Někteří dluh zcela prominuli.

Zmínka o problémech, které mohou vyvstat při půjčování peněz, vyvolává další otázku: „Je to opravdu nutné?“ Bible nezavrhuje vypůjčování peněz, když je to nutné. Ale často to nutné není. Mnohdy je „žádost očí“ silnější než možnosti peněženky a lidé si půjčují na nákup přepychového zboží, které ve skutečnosti nepotřebují. (1. Jana 2:16) Nakonec se účet zaplatit musí. Bible tedy přímočaře varuje: „Kdo si vypůjčuje, je služebníkem toho, kdo poskytuje půjčku.“ — Přísl. 22:7.

Když však musí dojít k půjčkám mezi křesťany, často to poskytuje příležitost prokázat křesťanské vlastnosti. Například čestná touha splnit své závazky, hluboce zakořeněný zájem o blaho druhých a varování se lásky k penězům pomohou zajistit, že zapůjčení peněz proběhne s křesťanskou láskou. Tak bude uposlechnuto biblického příkazu: „Ať se všechny vaše záležitosti dějí v lásce.“ — 1. Kor. 16:14.