„Chci“

DO JISTÉHO galilejského města již dolehla zvěst, že Ježíš Kristus vyléčil nemocné a vyhnal démony. Tam k němu také přišel člověk těžce postižený malomocenstvím.

Malomocný padl na tvář a začal Ježíše na kolenou snažně prosit: „Kdybys jen chtěl, můžeš mě očistit.“ Biblická zpráva říká, že Ježíš „byl pohnut lítostí, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: ‚Chci. Buď očištěn.‘ Malomocenství z něj okamžitě zmizelo a byl očištěn.“ — Mar. 1:40–42; Luk. 5:12, 13.

Byl to člověk postižený malomocenstvím — odpornou nemocí oné doby. Lidé se děsili této obávané nákazy a obvykle si malomocné ošklivili. Co ale udělal Ježíš? Vztáhl ruku a malomocného se dotkl. Nebál se. Spíše měl s tím člověkem soucit.

Ježíš měl mnoho práce, ale nikdy nebyl lhostejný k citům, potřebám a okolnostem jednotlivců. Cenných příkladů, kdy Ježíš projevil osobní zájem o druhé, je mnoho. Tato Ježíšova vlastnost nám Ježíše činí drahým, utěšuje nás, posiluje nás. To, jak soucítí i dnes s lidmi, kteří potřebují pomoc, nelze vyjádřit výmluvněji než tím, co řekl tehdy malomocnému: „Chci.“

Ježíš v tom přesně zrcadlil osobnost svého Otce, Jehovy Boha. Ten jako Bůh věčnosti a dokonalosti nikdy nic nepostrádal. Přesto se rozhodl, že se o svou lásku a moudrost podělí s jinými. Stvořil tedy v nebi a na zemi vědomý, inteligentní život se schopností lásky. O své tvory se nestará velkoryse jen jako o celek, ale velmi se o nás zajímá i osobně. Naslouchá modlitbám každého z nás a zkoumá naše srdce. — Řím. 8:26, 27.

Tím, že se nesobecky zajímají o druhé, dosvědčují Ježíšovi opravdoví následovníci, že jsou napodobiteli Jehovy Boha. Uskutečňují Boží vůli, a to někdy i nevědomky.

‚CHCI TAM OPĚT VYKONAT NÁVŠTĚVU‘

Ježíš přikázal svým učedníkům, aby kázali dobré poselství o Božím království. (Mat. 24:14; 28:19, 20; Sk. 1:8) Svědkové Jehovovi berou toto pověření velmi vážně, a proto přicházejí ke každým dveřím a dychtí podělit se o biblické poselství s těmi, kteří chtějí naslouchat.

Nejúspěšnějšími evangelisty jsou ti, kteří mají ve svém obvodu upřímný osobní zájem o druhé. Takový osobní zájem přirozeně způsobí, že zvěstovatelé „dobrého poselství“ lidem naslouchají, aby se o nich co nejvíce dozvěděli. Dobrý lékař nepředepíše pacientovi lék, dokud pacienta pečlivě neprohlédne. Stejně tak je-li křesťanovo srdce plné touhy pomáhat lidem, bude chtít je poznat. Jen tehdy bude svědek Jehovův schopen účinně pomáhat jednotlivcům.

Nejlepší přípravou svědků ke kazatelské práci není proto ani tak naučit se zpaměti nějaký proslov, ale připravit své srdce. Jestliže naše srdce projevuje upřímný zájem o lidi, s nimiž se setkáváme, nebudou nám nikdy scházet slova. Budeme říkat a dělat věci, které lidem duchovně pomohou.

Osobní zájem o druhé v naší službě způsobí, že o osobách, s nimiž jsme se setkali, budeme přemýšlet i potom, když odejdeme od jejich dveří. Způsobí, že je budeme chtít opět navštívit.

Jedna svědkyně Jehovova v Connecticutu (Spojené státy) vyprávěla své matce zkušenost, jak se jednoho dne v kazatelské službě dům od domu setkala s mladou paní: „Podívala se na mne velikýma modrýma očima a řekla: ‚Nevěřím v Boha.‘ Ale já cítím, že tam něco je, mami, a chci ji opět navštívit.“

Svědkyně tam šla znovu. Bylo zahájeno biblické studium. Za šest měsíců se mladá paní začala podílet na kázání dům od domu a brzy nato byla pokřtěna jako křesťanka. Dnes je tato bývalá ateistka manželkou cestujícího dozorce svědků Jehovových.

Protože napodobujeme Jehovu a Ježíše Krista tím, že se osobně zajímáme o druhé, jsou lidé přitahováni k nám i k pravdě Božího slova, které učíme.

‚PEČOVAT NAVZÁJEM O SEBE STEJNÝM ZPŮSOBEM‘

To, co k sobě váže Ježíšovy učedníky v křesťanském sboru, je láskyplný vzájemný zájem. (Jan 13:35; Gal. 6:10) Apoštol přirovnal křesťanský sbor k lidskému tělu, když popisoval vzájemnou závislost a zájem mezi jeho členy. Napsal:

„Oko nemůže říci ruce: ‚Nepotřebuji tě‘; nebo zase hlava nemůže říci nohám: ‚Nepotřebuji vás.‘ . . . aby v těle nebylo rozdělení, ale aby jeho údy o sebe stejným způsobem navzájem pečovaly.“ — 1. Kor. 12:14–25.

Řecký výraz „pečovat o sebe stejným způsobem navzájem“ znamená doslova ‚mít jeden o druhého úzkostlivou starost‘. („Meziřádkový překlad Království“) To zdůrazňuje intenzitu osobního zájmu, který by měl mít každý člen sboru o druhého. Pavel pro to dává srozumitelný argument slovy: „A trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny ostatní údy; nebo je-li oslaven jeden úd, radují se s ním všechny ostatní údy.“ — 1. Kor. 12:26.

Když se osobně zajímáme o druhé, vyzdvihujeme u nich to, co je dobré. Vidíme v nich schopnosti konat dobro a podporujeme je.

Bible nám říká, že Barnabáš se osobně zajímal o Jana Marka jako o misionářského společníka. Barnabáš viděl v Markovi schopnost konat dobré bez ohledu na nesnáz, kterou Marek způsobil jemu a Pavlovi během jejich první misionářské cesty. Proto Markovi pomáhal natolik, že ten duchovně vyspěl a stal se výborným Božím služebníkem. (Sk. 13:5, 13; 15:36–39; 2. Tim. 4:9–11) Markovi nakonec požehnal Bůh vynikající předností, když ho inspiroval k napsání biblické knihy, která nese jeho jméno.

Podobně projevil ve Spojených státech jeden křesťanský starší osobní zájem o dospívajícího chlapce ve sboru. Zval mladíka, aby mu pomáhal při stavbě sálu království, kde se měl shromažďovat sbor. Cestou domů se zastavovali na občerstvení a rozmlouvali spolu. Chlapec dospěl a slouží dnes jako krajský dozorce. Dosud však vzpomíná na osobní zájem tohoto staršího jako na jeden z klíčových podnětů svého duchovního vývoje.

Jako opravdoví křesťané můžeme pociťovat další radost a životní naplnění, když se budeme osobně zajímat o druhé — o osoby, s nimiž se dělíme o biblické poselství, o naše duchovní bratry a sestry ve sboru, o mladé, staré, nemocné, vdovy, sirotky a členy svých vlastních rodin. Tak můžeme naplnit jejich život štěstím.

Zároveň máme důvěru, že i Bůh nás odmění mnoha způsoby. Jak nás ujistil Ježíš: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ (Sk. 20:35) Ať tedy všichni upřímní milovníci Boha napodobují nebeského Otce v projevech osobního zájmu o druhé. Ježíš nám dal příklad, když malomocnému řekl: „Chci.“