POKOJ A RADOST Z POMOCI DRUHÝM

16. Jaké jsou některé z nejcennějších dobrodiní, které má nyní křesťan pro svůj vztah k Bohu?

¹⁶ Mezi největšími přítomnými přednostmi důvěrného vztahu k Bohu jsou pokoj mysli a osvobození od strachu z věcí, které přicházejí na svět i na nás. Křesťan, který zažil Boží milující péči a ochranu vůči těm, kteří jsou s Bohem v důvěrném vztahu, má pevnou naději, že přijde něco lepšího. Podle Božího slibu vyhlíží po nových nebesích a nové zemi, kde má přebývat spravedlnost. (2. Petra 3:13) Má naději, že kdyby měl zemřít, zažije vzkříšení do spravedlivého systému věcí. (Sk. 24:15) Denně dostává důkazy toho, co apoštol Pavel napsal z vlastní zkušenosti: „Boží pokoj, který převyšuje všechno myšlení [všechno krásné, co si křesťan může představit], bude střežit vaše srdce a vaše myšlenkové síly prostřednictvím Krista Ježíše.“ — Fil. 4:7.

17. Jakou další radost může mít křesťan pro důvěrný vztah k Bohu?

¹⁷ Křesťan, který se těší z tohoto výborného vztahu, může pomáhat druhým, aby se tomu naučili. Není větší radost než pomáhat druhým, aby poznali Boží pravdu a byli přitrženi do dobrého vztahu k Bohu a jeho Synovi. Proto svědkové Jehovovi navštěvují domy lidí po celé zemi a oznamují jim „dobré poselství“, a potom znovu přicházejí, aby s nimi vedli biblická studia. Když jsou noví přivedeni do společenství s křesťanským sborem, zakusí také oni radost, že důvěrně znají Otce a toho, kterého poslal, Ježíše Krista. Pro ně všechny „to znamená věčný život.“ — Jan 17:3.

Jako lékaři, kteří neplní své povinnosti

Ve dnech proroka Jeremiáše byli obyvatelé Jeruzaléma a Judeje mravně zpustlí. Kněží a falešní proroci ještě přispívali ke špatným poměrům. Jehova řekl prostřednictvím Jeremiáše: „Vždyť od nejmenšího z nich až po největšího z nich každý pro sebe dosahuje nepoctivého zisku; a od proroka až po kněze každý jedná falešně. A pokoušejí se uzdravovat zhroucení mého lidu lehkovážně a říkají: ‚Je mír! Je mír!‘, když žádný mír není.“ — Jer. 6:13, 14.

Všichni, od nejmenšího až do největšího, byli úplatní. Mysleli jen na své vlastní zájmy, ne na zájmy druhých. Při všem, co dělali, usilovali o zisk. Kněží a proroci, kteří měli poučovat národ, byli nepoctiví. Podobali se lékařům, kteří neprovádějí důkladné vyšetření a potom předepisují falešné léky, protože nepřipisovali „zhroucení“ Izraelitů žádný význam. Tvrdili, že je všechno v pořádku, že panuje mír, zatímco byl národ v morálním ohledu skutečně velice nemocný. Pokoušeli se tedy ‚uzdravovat lehkovážně zhroucení Izraelitů‘.