Jak řídíš svůj život?

„Šťastní jsou ti, kteří jsou bezúhonní na své cestě, ti, kteří chodí v zákoně Jehovově.“ — ŽALM 119:1.

1. Co je ve světle dějin důležité pro štěstí?

‚CO je třeba ke šťastnému životu?‘ Mnozí lidé v odpovědi poukáží na hmotné věci, například na jídlo, oblečení a přístřeší nebo na různé druhy rekreace a zábav. Dějiny však dokazují, že je mnohem důležitější tvůj náhled na život a tvůj způsob života, máš-li být šťastný. Když jednáš se svým zaměstnavatelem, se svými spolupracovníky a rodinou — budeš mluvit pravdu? Vezmeš si něco, co ti nepatří? Budeš se podílet na nějaké pochybné práci nebo zábavě?

2. Podle čeho se někteří lidé řídí ve svém životě a k jakým otázkám to vede?

² Při rozhodování o takových otázkách se někteří nejraději drží určitých pravidel, která buď znají nebo si je podle potřeby vyhledají. Jiní učiní to, co podle svého svědomí „považují“ za správné. Ty si však možná budeš chtít položit otázku: Co je vlastně „svědomí“, o němž Bible tolik mluví? Jak působí? Má důležitou úlohu při našem rozhodování a při tom, zda dosáhneme štěstí? A jak můžeme říci s apoštolem Pavlem: „Choval jsem se před Bohem s dokonale čístým svědomím až do dnešního dne“? — Sk. 23:1.

TVÉ SVĚDOMÍ — CO TO JE?

3, 4. Co je „svědomí“ a kdo je má?

³ Většina lidí se domnívá, že svědomí je všeobecný smysl pro to, co je správné a co nesprávné. Máme však zdroj daleko přesnějších informací o svědomí — totiž Boží slovo. Bible nám pomáhá pochopit, že svědomí je vnitřní svědek. Apoštol Pavel například řekl: „Mé svědomí svědčí se mnou ve svatém duchu.“ (Řím. 9:1) Použil řeckého slova syneidesis, jež doslova znamená spoluvědomí s vlastní osobou. Svědomí je tedy schopnost dívat se sám na sebe, posuzovat sám sebe, svědčit sám o sobě.

⁴ Svědomí není jen výsledkem společenského vývoje. Bible totiž ukazuje, že je Bůh vštípil již původní lidské dvojici. (1. Mojž. 3:7, 8) Když Pavel rozebíral otázku odpovědnosti Židů a pohanů, napsal: „Kdykoli tedy lidé z národů [pohané], kteří nemají zákon, činí přirozeně věci zákona, tito lidé, ačkoli nemají zákon, jsou zákonem sami sobě. Právě ti projevují, že mají obsah zákona napsaný ve svých srdcích, zatímco s nimi svědčí jejich svědomí a oni jsou svými vlastními myšlenkami obviňováni nebo též omlouváni.“ (Řím. 2:14, 15) Ano, i lidé, kteří nemají psaný zákon od Boha, považovali za nesprávné takové věci, jako je vražda, krádež a krvesmilstvo. Z těchto veršů také vidíme, že svědomí je součinnost srdce a mysli („myšlenek“).

5. Co je jednou z funkcí tvého svědomí?

⁵ Činnost svědomí, kterou pravděpodobně nejvíce známe, je souzení našeho chování ‚po skutku‘, po nesprávném skutku. Když dojdeme k závěru, že jsme učinili něco nesprávného nebo že jsme jednali nečestně, svědomí nás obviňuje a odsuzuje. (Srovnej 2. Samuelovu 24:10; 1. Jana 3:20.) Reagujeme-li na to, může nám tato úloha svědomí pomoci, protože nás podnítí, abychom již nesprávné jednání neopakovali. A může nás přimět k pokání, k tomu, abychom se omluvili nebo abychom odčinili škodu, je-li to možné. — Žalm 32:3, 5; Mat. 5:23, 24; Luk. 19:1–8.

6. Jak jinak může působit tvé svědomí?

⁶ Naše svědomí může sloužit i jiným způsobem. Někteří lidé sice říkají, že dobré svědomí je to, které mlčí, ale musíme-li se nějak rozhodovat nebo řešit nějaký problém, naše svědomí by mělo promluvit a podnítit nás k tomu, co je správné. Dobrý příklad vidíme u Josefa, který odmítl návrhy Putifarovy manželky. Ačkoli Bůh ještě nedal psaný zákon proti cizoložství, přimělo Josefa svědomí, aby zavrhl nemravnost. (1. Mojž. 39:1–9) Nasloucháme-li svému svědomí dříve, než budeme jednat, můžeme se vyhnout úzkosti, k níž vede zatížené svědomí.

7. Co toužíme poznat z tohoto studia?

⁷ Zbývá otázka: Jakým vlivem může působit svědomí? Domníváš se, že většinu morálních a osobních otázek můžeš rozhodnout na základě svědomí? Nebo je lépe dát přednost pravidlům? Musíme to vědět. Jsou také nějaká nebezpečí, jichž si máme být vědomi? Co ukazuje Boží slovo, o němž je řečeno, že je „prospěšné k učení, ke kárání, k napravování věcí, k výchově ve spravedlnosti“? — 2. Tim. 3:16.

EXTRÉMNÍ NÁZORY

8. Jaké jsou dva extrémní názory na morálku?

⁸ Konflikt mezi pravidly a svědomím je velice dávný. „Encyclopaedia Britannica“ (jedenácté vydání) vysvětluje v článku „Kasuistika“, že morálka „je někdy považována za vnější zákon, někdy za vnitřní sklon. . . Ti, kteří věří v zákon, se spoléhají na autoritu nebo na logiku; ti, kteří věří ve vnitřní sklon, spoléhají se hlavně na naše instinktivní schopnosti — svědomí, zdravý rozum nebo cit.“ Extrémy v obou směrech existovaly již v době, kdy byl na zemi Ježíš a jeho apoštolové. Povšimneme-li si tehdejší situace, lépe porozumíme, jakou pomocí je nám biblická rovnováha a zbožná moudrost.

9, 10. a) Jak farizeové projevovali jeden extrémní přístup? b) Jaký postoj byl naproti tomu běžný u Řeků a u Římanů?

⁹ Židovští farizeové se horlivě zastávali pravidel. Nespokojili se s mojžíšským Zákonem, a vytvořili si proto množství pravidel neboli ‚lidských příkazů‘, jež činily neplatnými příkazy Boží. Nejenže si vytvořili tato pravidla, jež šla nad to, co vyžadoval Bůh, ale svým lpěním na pravidlech podporovali názor, že spravedlnost je možné dosáhnout znalostí a zachováváním těchto lidských pravidel. — Mat. 15:1–20; 23:1–5; Luk. 18:9–12.

¹⁰ „Opačný postoj panoval ve starověkém Řecku,“ poznamenává znalec klasické kultury Samuel H. Butcher. „U Řeků nebyl v písemné podobě předán. . . žádný systém nauk nebo zvyků, žádné příručky obsahující autoritativní pravidla morálky. . . Neměnná pravidla paralyzovala jednání.“ O Římanech je v díle „Encyclopaedia Britannica“ řečeno: „Cicero a Seneca považovali za své vodítko zdravý rozum. Každý problém rozhodovali podle toho, co se jim zdálo objektivně správné nebo nesprávné, a přihlíželi přitom spíše k duchu než k liteře.“ Tato řecko–římská filozofie byla v prvním století populární. Bude přitažlivá pro křesťany? Pavel napsal: „Dejte pozor, aby vás snad někdo neodvedl jako svou kořist prostřednictvím filozofie a prázdného klamu. . . podle základních věcí světa, a ne podle Krista.“ — Kol. 2:8; Sk. 17:18–21.

11. Jak se později v dějinách projevily tyto dva extrémy?

¹¹ Také v pozdějších stoletích měly oba extrémy své zastánce, dokonce i mezi lidmi, kteří si říkali křesťané. Jezuité byli známí tím, že zdůrazňovali morálku založenou na nespočetných církevních zákonech. Po reformaci zdůrazňovali protestanté individualismus a svědomí, což vedlo k nynějšímu názoru známému jako „situační etika“, který popularizuje představitel episkopální církve Dr. Josef Fletcher. List „The National Observer“ píše: „Dr. Fletcher vyjádřil manifest, o kterém se velmi debatuje, manifest individuální svobody a odpovědnosti, jež jsou založeny na etice bratrské lásky. Říká, že by tak měl být moderní člověk osvobozen od strnulých archaických pravidel a zákonů, jako je ‚Desatero přikázání‘. . . Pokud je jediným vodítkem láska, stávají se věci jako potrat, předmanželský pohlavní styk, rozvod. . . a jiné běžné nešvary pro Dr. Fletchera něčím, co lze v určitých situacích považovat morálně za přijatelné.“

12. Jakého nebezpečí se musíme vyvarovat?

¹² Je zřejmé, že lidé mají sklon k extrémům — sklon dát se vést buď pravidly, nebo svědomím. Někteří lidé, kteří vidí slabé stránky jednoho extrému, přejdou k druhému extrému, jako se kyvadlo pohybuje od krajní polohy vpravo do krajní polohy vlevo. Například ve středověku se kyvadlo pohybovalo od postoje jezuitů, kteří byli zaměřeni na pravidla, k postoji přívrženců reformace, kteří zdůrazňovali svobodu a svědomí. Znáš také možná rodiče, kteří byli při výchově svých dětí přemrštěně přísní. Když však tyto děti vyrostly, přešly k opačnému extrému a dovolovaly svým dětem, aby naprosto dělaly, co chtějí, což mělo katastrofální důsledky. Vidíme, jak pravdivá je biblická poznámka: „Dobře vím, Jehovo, že pozemskému člověku nepatří jeho cesta. Muži, který chodí, ani nenáleží, aby řídil svůj krok.“ — Jer. 10:23.

BOŽÍ VYROVNANÉ VEDENÍ, KTERÉ JE POMOCÍ

13. Jakou pomoc nám poskytuje Bible ohledně morálky a svědomí?

¹³ Jehova opatřil křesťanům v Bibli vyrovnanou pomoc, takže se můžeme vyvarovat jak (1) legalistického přehnaného zdůrazňování pravidel, jež může vést k malichernému, strnulému názoru na život a uctívání, tak i (2) přehnaného zdůrazňování svobody svědomí, jež vedlo některé osoby k lidským úvahám, že lze dokonce i omluvit nesprávné jednání. Máme-li si osvojit vyrovnanost Božího slova a mít užitek z jeho vedení, musíme zaujmout stejný postoj jako David: „Způsob, abych poznal tvé vlastní cesty, Jehovo; uč mne svým stezkám. Způsob, abych chodil ve tvé pravdě, a uč mne, protože ty jsi můj Bůh záchrany.“ — Žalm 25:4, 5.

14, 15. Co se dovídáme z Křesťanských řeckých písem o názoru, který měli na Zákon Židé, a o názoru Božím?

¹⁴ Bible ukazuje, že Ježíš neschvaloval způsob myšlení znalců Písma a farizeů zaměřených na pravidla. Někteří Židé, kteří nechtěli užívat Bohem dané schopnosti přemýšlet, snad měli rádi pravidla o tom, jak vysoko si mají mýt paže, co to znamená „pracovat“ v sabatu, z jaké úrody se mají dávat desátky, a tak dále. Takový přístup vedl k tomu, že vznikla obtížná pravidla, jež vyžadovala nekonečné výklady a odváděla pozornost od ducha a závažnějších hledisek Písma. Ježíš řekl náboženským vůdcům: „Dáváte desátky z máty, kopru a kmínu, ale nedbáte na závažnější věci Zákona, totiž na právo a milosrdenství a věrnost.“ — Mat. 23:23; Mar. 7:3, 4.

¹⁵ Mojžíšský Zákon přispíval k duchovnímu smýšlení, morálce a zdraví Židů, a také jim dokazoval, že jako hříšníci potřebují Mesiáše. (Gal. 3:19, 23–25; Řím. 7:7–14) Bylo to dokonalé měřítko, a proto je žádný Izraelita nemohl bezvadně dodržovat a nemohl tedy dosáhnout dokonalého svědomí. (Žid. 9:9, 10) Ačkoli tato sbírka zákonů byla božského původu, Bůh ji odstranil, jakmile splnila svůj účel. Potom již Bůh nejednal s lidem pro své jméno na základě podrobného psaného zákoníku, ale místo toho měl v úmyslu ‚vložit jim svůj zákon do mysli a do srdce‘. — Jer. 31:33; Žid. 10:16; 2. Kor. 3:5–11.

16. Jaké je zde poučení a) pro osoby, které jsou velmi přísné samy k sobě, a b) pro nás a pro náš názor na pravidla?

¹⁶ Ti, kteří v dnešní době dohlížejí nad činností jiných nebo ji koordinují, musí na to pamatovat a dávat pozor, aby je nezatěžovali zbytečnými lidskými pravidly. K takovému jednání mohou mít silný sklon ti, kteří jsou velmi přísní nebo nároční sami k sobě, a mají proto pocit, že by se druzí měli dívat na věci stejně. Pavel však napsal křesťanům: „Ne že jsme pány nad vaší vírou, ale jsme spolupracovníci k vaší radosti, protože stojíte svou vírou.“ (2. Kor. 1:24) Vzhledem k tomu by dnes měli křesťané všeobecně dávat pozor, aby nechtěli od někoho, kdo má autoritu, aby určoval pravidla v každé věci. Měli bychom spíše růst v poznání o tom, co říká Boží slovo, a tak bychom měli cvičit své svědomí a svou vnímavost. — Žid. 5:14.

17. Před jakým nesprávným názorem se musíme mít na pozoru?

¹⁷ Jiným nebezpečím však je přejít do opačného extrému a domnívat se, že každý křesťan může opravdu činit cokoli, co mu dovoluje svědomí. Někteří z toho v poslední době vytvořili spornou otázku. Řekli: „Křesťanství není náboženství pravidel“, a dovolávali se pasáží, jako jsou například slova: „Byli jste ovšem povoláni ke svobodě; jen této svobody nepoužívejte jako popudu pro tělo, ale s láskou si navzájem služte jako otroci. Vždyť celý Zákon je naplněn v jednom výroku, totiž: ‚Budeš milovat svého bližního jako sebe.‘ “ (Gal. 5:13, 14) Je pravda, že křesťané nejsou pod mojžíšským Zákonem ani pod žádným jiným podrobným souborem božských zákonů. Ale měli bychom dávat pozor, aby nás ‚nikdo neoklamal výmluvnými argumenty („přesvědčivými a přitažlivými argumenty a podvodnou řečí“, „Amplified Bible“)‘, protože poctivé zkoumání Bible ukazuje, že nám opravdu dává nějaké zákony a nějaká pravidla. — Kol. 2:4.

KŘESŤANÉ NEJSOU BEZ ZÁKONA

18, 19. Jaký je postoj křesťanů, pokud jde o biblické zákony a pravidla?

¹⁸ Pavel napsal křesťanům, že muž, který se provinil smilstvím, by měl být vyloučen. Dodal, že modláři, cizoložníci, homosexuálové, zloději, chamtivci, opilci, utrhači a vyděrači „nezdědí Boží království“. (1. Kor. 5:1, 6, 7, 11–13; 6:9–11) Také čteme, že křesťané se musí ‚zdržovat věcí obětovaných modlám, krve, zardoušeného a smilstva‘ a že údajní bratři, kteří podporují falešné nauky, mají být zamítnuti. (Sk. 15:28, 29; Tit. 3:10; 2. Jana 9–11) Je zřejmé, že zde jde o zákony. Kdo pěstuje takové věci, nemůže se stát pravým křesťanem. A jestliže některý Boží služebník nečiní pokání a pokračuje v takových hříších, musí mu být odňata pospolitost.

¹⁹ Také nacházíme biblická pravidla ohledně věcí, které nejsou takovými přestupky, že by vyžadovaly odnětí pospolitosti. Například Pavel napsal, že svobodní křesťané by měli vstoupit do manželství „pouze v Pánu“, a přikázal: „Jestliže někdo nechce pracovat, ať také nejí.“ (1. Kor. 7:39; 2. Tess. 3:10) Někdo si možná řekne: ‚Jestliže mi nebude odňata pospolitost za nerespektování této rady, jistě to nejsou vážná pravidla.‘ Jak je to nemoudré uvažování! Bůh považuje tato pravidla za vážná. Cožpak Pavel neřekl Tessaloničanům, aby si ‚označili‘ líné lidi, kteří svévolně neposlouchali toto pravidlo o práci, a aby se s takovým ‚přestali stýkat‘? — 2. Tess. 3:14, 15.a

20, 21. Co můžeme poznat ohledně sborových směrnic? Jak bychom se na ně měli dívat?

²⁰ Některá pravidla jsou výslovně pro dobro sboru. Například v minulosti mohli někteří křesťané mluvit jazyky. Pavel dal pokyn, že mají při určité příležitosti mluvit jen dva nebo tři z nich, že mají mluvit jeden po druhém a že má být přítomen překladatel — to byla pravidla, jež podporovala pokoj a pořádek. (1. Kor. 14:26–33) Podobně i dnes by měli starší ve sboru dát pokyny, aby východy ze sálu království zůstávaly volné, aby se zbytečně nedržela místa, aby parkování vozidel se dělo s ohledem na sousedy a na bezpečnost. Taková sborová pravidla nejsou nebiblická, protože sledují stejný účel (pokoj a dobrý pořádek) jako Pavlova rada o jazycích. Souvisí s tím biblická rada: „Poslouchejte ty, kteří se mezi vámi ujímají vedení.“ (Žid. 13:17) Jestliže se vystříháme hříchu, jako je lhaní a krádež, posloucháme tím Boha, a proto se tento text musí vztahovat na to, že máme ve sborových záležitostech poslouchat vedení starších. Není to obtížné, jestliže starší nepůsobí jako zákonodárci a ‚nepanují nad těmi, kteří jsou Božím dědictvím‘. — 1. Petra 5:3.

²¹ Jiná „pravidla“ nebo způsoby, jak se něco dělá, jsou k užitku stáda na celém světě. Od svědků Jehovových se například žádá, aby podávali zprávy o své svědecké činnosti. (Srovnej Skutky 2:41, 42; 8:14.) Kdo má sklon k extrému, pokud jde o osobní svobodu, možná že s tímto postojem nesouhlasí. Ale uvědom si, jak je to dobré, protože ti, kteří dohlížejí na stádo, mohou ze zpráv poznat, v jakém rozsahu se vydávalo svědectví o království, kde je třeba pomoci a kdy je možné vytvořit z nových učedníků sbor. A neradujeme se snad, když čteme zprávy z celého světa? (Ezech. 9:11; Mar. 6:30; Sk. 14:21–23; 15:3; 19:1–6) Doufáme, že Bůh řídí svůj lid, a proto můžeme projevit ducha podpory a spolupráce.

22. Proč musíme dále studovat tento námět o svědomí?

²² Kromě výslovných zákonů a pravidel Písmo obsahuje i zásady, které jsou pomocí a které mohou moudří křesťané uplatnit, aby byli „bezúhonní na své cestě“. (Žalm 119:1) Zásady nám obzvláště pomáhají, chceme-li přizpůsobit své svědomí Božímu myšlení. Co to však znamená, jde-li o ‚věci svědomí‘? Někteří se domnívají: ‚Je-li to něco, co závisí na mém svědomí, je zcela mou osobní věcí, co udělám.‘ Prozkoumejme tuto věc v dalším článku a poučme se dále, jak můžeme cvičit své svědomí, abychom z něj měli co největší užitek.

[Poznámka pod čarou]

Můžeš to vysvětlit?

◆ Co je tvé svědomí a jak ti může pomáhat?

◆ Jaké extrémy existují, pokud jde o morálku?

◆ Jak nám Bible pomáhá ke správnému názoru na morální vedení?

◆ Jaký biblický názor potřebujeme, pokud jde o zákony a pravidla?

[Praporek na straně 10]

Ti, kteří jsou velmi nároční sami k sobě, měli by dát pozor, aby neměli sklon vytvářet mnoho pravidel pro druhé a vnucovat je.

[Praporek na straně 11]

Někteří se chybně domnívají, že křesťan může dělat všechno, co mu dovoluje jeho svědomí.