Boží slovo je živé

Kde jsou mrtví?

JÁKOB je velice smutný, protože se domnívá, že jeho milovaný syn Josef přišel o život. Dlouhé, zakrvácené roucho, které drží Jákob v rukou, patří Josefovi. „Určitě ho pohltilo nějaké zlé divoké zvíře!“ volá Jákob. „Josef je jistě roztrhán na kusy!“ 1. Mojž. 37:33.

Jákobovi ostatní děti jej obklopují. Snaží se potěšit svého otce. Ale, jak říká katolický překlad Bible „Douay“, nedal se potěšit, ale řekl: „V zármutku sestoupím ke svému synu do pekla.“ 1. Mojž. 37:35.

Co si myslel Jákob o tom, kde je Josef? Myslel si snad, že Josef šel do místa trápení, aby tam byl po celou věčnost, a chtěl tam snad Jákob jít a setkat se s ním? Nebo si Jákob spíše myslel, že jeho milovaný syn je mrtev a že on sám chce zemřít?

Jiný muž trpí velkou bolestí. Je to věrný Job. Ve své tísni se modlí k Bohu: „Kdo mi to dá, abys mne ochránil v pekle, a skryl mne, dokud nepomine tvůj hněv, a abys mi ustanovil čas, kdy si na mne vzpomeneš?“ — Job 14:13, Překlad „Douay“.

Je jasné, že Job chce zemřít, aby unikl svému trápení a bolesti. Co si tedy myslí o tom, v jakém bude stavu, až zemře? Kde jsou mrtví? Job nevěří, že bude po smrti žít na místě, kterému se říká peklo, ani že tam bude trápen v ohni. Job ví, že člověk jde prostě do hrobu, kde není žádné vědomí a tedy ani žádné trápení, když odejde na místo, kterému tato katolická Bible říká peklo. (Kaz. 9:5, 10) Původní hebrejské slovo pro toto místo mrtvých je šeol a znamená společný hrob lidstva. Proto v textech, které zde byly citovány, je v některých překladech, například v „Kralické bibli“, uvedeno slovo „hrob“ místo „peklo“.

Je nějaká naděje pro ty, kteří jsou bez vědomí v hrobě? Mohou opět ožít? Ano, Bible říká: „Smrt i peklo vydaly ty, kteří v nich byli.“ (Zjev. 20:13, 14, „KB“) Jaká dobrá zpráva to je! Bůh způsobí, že lidé, kteří zemřeli, opět ožijí, a tak splní naději lidí, jako byl Job, kteří věřili ve vzkříšení. — Job 14:14, 15.

Otázky čtenářů

◼ Když se s věrnou křesťanskou manželkou rozvedl její manžel, třebaže ani jeden z nich není vinen cizoložstvím, bylo by podle Písma vhodné, aby s ním sdílela manželské lože, když přišel navštívit rodinu?

Boží slovo jasně ukazuje, že pohlavní vztahy jsou vhodné mezi manželem a manželkou, ne mezi neprovdanými a neženatými. Proto by rozvedená dvojice neměla mít vzájemné pohlavní styky, protože to by se rovnalo smilstvu, a přitom by je to neosvobozovalo pro nový sňatek.

Křesťany pochopitelně zajímají především Boží názory a nařízení. Jehovovo Slovo výslovně radí. „Manželství ať je pro všechny počestné a manželské lože ať je neposkvrněné, neboť Bůh bude soudit smilníky a cizoložníky.“ (Žid. 13:4) Uvažujme, jak se to vztahuje k situaci ve vznesené otázce.

V mnoha částech světa je běžné, aby muž a žena měli spolu pohlavní styky, aniž jsou manželi. Někteří tvrdí, že je to jak mravně vhodné, tak Bohu přijatelné, pokud se ti dva „mají rádi“ nebo se sobě navzájem zavázali. To však není křesťanský náhled. Křesťané jsou si vědomi toho, že „Bůh bude soudit smilníky a cizoložníky“, a chtějí se tedy vyhnout cizoložství a smilstvu.

Když se muž a žena dají oddat, prokážou přede všemi, že jsou spojeni jako manžel a manželka. V očích zákona, společnosti i Boha mají právo sdílet přednosti manželství včetně manželských vztahů. Písmo ve skutečnosti manželské druhy vybízí, aby si navzájem neodpírali to, co jim pohlavně patří. „Manžel by měl manželku pohlavně uspokojovat. Stejně by měla manželka uspokojovat pohlavní potřeby svého manžela.“ — 1. Kor. 7:3, „Jednoduchá anglická bible“.

Co však když se dvojice uchýlí k odluce, která je v některých zemích zákonně možná? Protože jsou stále právně i biblicky manželi, nesmějí mít manželské vztahy s nikým jiným, protože to by bylo cizoložství a ‚poskvrnilo‘ by to jejich ‚manželské lože‘. Odloučená dvojice má však možnost smířit se a žít spolu jako manželská dvojice, jíž ve skutečnosti jsou, jakmile ovšem zákonně zruší svou odluku. — 1. Kor. 7:10, 11.

Uvažujme nyní o situaci, kdy jeden z druhů, například manžel, zajde dále než k odluce a nechá se rozvést. Věrná křesťanská manželka, která se později dozví, že (předtím nebo potom, co se s ní rozvedl) byl nevěrný, může se znovu vdát a považovat své předchozí manželství za ukončené jak zákonně, tak v očích Jehovy Boha. Jestliže však došlo k zákonnému rozvodu, ale ne k cizoložství, rozvod sám manželství v Božích očích neukončí, protože Bible ukazuje, že jediným platným důvodem pro rozvod je nemravnost jednoho z manželských druhů. — Mat. 19:6, 9.

Taková je situace, o níž se zmiňuje naše otázka, protože je v ní výslovně řečeno, že nedošlo k žádné nemravnosti. Manžel opustil manželku a dosáhl nebiblického rozvodu. V důsledku tohoto rozvodu již nejsou manželé v plném slova smyslu, protože on manželství zákonně ukončil. Co když tedy navštíví rodinu a chce uspokojit své nebo její pohlavní potřeby? Kdyby měli pohlavní styky, bylo by to podle zákona i v očích společnosti stejné, jako když mají pohlavní styky dvě neženaté a neprovdané osoby; rovnalo by se to smilstvu.

Na této situaci se nepodílí nikdo třetí, a to by právě bylo zapotřebí, aby byl zákonný rozvod biblicky opodstatněný; v Božích očích tedy ani muž, ani žena nejsou svobodní, aby si vzali někoho jiného. (1. Kor. 6:16–18) Přesto by jejich vzájemný pohlavní styk jistě znamenal přehlížení Boží rady; do jistého stupně by poskvrňovali své manželské lože, protože jejich zákonné manželství skončilo rozvodem. Takové chování by přineslo pohanu jim a také křesťanskému sboru, jehož součástí je manželka. Chce-li tedy ona zůstat ve sboru, měla by se pohlavním stykům vyhýbat, pokud nebude manželství opět uzákoněno. Měla by se držet biblického a mravně přímého stanoviska, že pohlavní styky by měly být omezeny na zákonné manželské druhy. Tak by manželství dodávala důstojnosti, kterou si, jak ukazuje Bible, zaslouží.