VZPURNOST
Neposlušnost, vzdor nebo odpor vůči nadřazené autoritě. Pýcha, sobectví, vnější tlaky, nesouhlas s názorem nadřízeného a touha vymanit se z podřízenosti nebo útlaku, ať skutečného, nebo domnělého — to všechno patří mezi hlavní příčiny vzpurnosti.
Rané dějiny. Vzpurnost proti Bohu měla svůj počátek v neviditelné říši. Duchovní tvor, který se později stal známým jako Satan Ďábel, se prostřednictvím hada snažil přimět první ženu Evu k tomu, aby se vzbouřila proti svému Stvořiteli. Vzpouru vylíčil jako jednání, které povede k osvícení, a tak ze vzpoury udělal něco přitažlivého. Eva byla ovládána svou sobeckou touhou a chtěla ‚být jako Bůh‘ v tom smyslu, že toužila sama rozhodovat o tom, co je pro ni dobré a co špatné, místo aby se v této věci řídila Božím rozhodnutím. (Viz heslo STROMY, Obrazné použití.) Eva se domnívala, že je připravena o to, co nyní začala považovat za něco, co jí právem patří, a rozhodla se přestoupit Boží příkaz. Její manžel Adam později podlehl jejímu nátlaku a k této vzpouře se připojil. Jednal tak ne proto, že by byl oklamán a sveden k názoru, že had mluvil pravdu, ale zjevně proto, že si sobecky zvolil společnost své manželky spíše než Boží schválení. (1Mo 3:1–6; 1Ti 2:14)
Během následujících staletí se ukázalo, že většina lidstva se nechtěla podřídit Bohu. Během období více než 926 let, od Abelovy smrti až do narození Noema, je pouze o Enochovi výslovně řečeno, že chodil s Bohem. (1Mo 5:22) Vzpurnost se dále rozšířila také v duchovní říši. Andělé, kteří toužili po smyslovém potěšení, za dnů Noema neposlušně opustili svá nebeská postavení, zhmotnili se do lidských těl, ženili se a plodili potomstvo. (1Mo 6:4; 1Pe 3:19, 20; 2Pe 2:4, 5; Juda 6)
V Noemově době bylo lidstvo duchem vzpurnosti tak prosyceno, že Jehova Bůh uznal za vhodné zahubit lidské pokolení prostřednictvím potopy. Pouze Noe a jeho nejbližší rodina, dohromady osm lidí, byli shledáni za hodné toho, aby přežili. (1Mo 6:5–8; 7:13, 23)
V Izraeli. O mnoho let později začal Jehova Bůh jednat výlučně s národem Izraele. Přesto v dějinách Izraele bylo ze strany národa jako celku, skupin lidí nebo jednotlivců mnoho případů vzpoury proti Jehovovi a proti jeho představitelům. V určitých případech nebyli ti, kdo se vzbouřili, vzpurnými lidmi trvale. Například Mojžíš a Áron věrně sloužili Jehovovi mnoho let. Avšak když při jedné příležitosti podlehli nátlaku ze strany hádajících se Izraelitů, ztratili sebeovládání a vzpurně opomenuli vzdát slávu Bohu za to, že zázračně opatřil vodu. (4Mo 20:12, 24; 27:13, 14) Národ jako celek však byl ve své vzpurné dráze tak vytrvalý, že Ezekiel 44:6 používá pro dům Izraele jméno „Vzpurnost“, jako by se národ Izraele stal jejím ztělesněním.
Takovou vzpurnost Jehova Bůh nenechal bez trestu. (1Sa 12:15; 15:23; 1Kr 13:21, 22, 26; Ža 5:10; Iz 1:20; 63:10; Jer 4:16–18; Ez 20:21; Oz 13:16) Jeho Zákon požadoval trest smrti pro ty, kdo byli trvale vzpurní vůči rodičům. (5Mo 21:18–21) Božské vykonání rozsudku přišlo na pyšného a ctižádostivého Koracha, Datana, Abirama a na ty, kdo se k nim připojili ve vzpouře proti Božím ustanoveným představitelům Mojžíšovi a Áronovi. Když Izraelité zpochybňovali správnost vykonání rozsudku a vůči Áronovi a Mojžíšovi projevili ducha vzpurnosti, dalších 14 700 lidí zahynulo metlou od Jehovy. (4Mo 16:1–3, 25–50) Jehova často nechával ostatní národy, aby sloužily jako nástroje k uvalení trestu na Izraelity, když podlehli tlaku, aby byli jako okolní národy, a vzpurně opustili pravé uctívání. (Sd 2:3, 11–16; 3:4, 5; Ne 9:26, 27)
Vzpoura krále Sedekjáše, při níž porušil smlouvu. Když král Nebukadnecar udělal judského krále Sedekjáše vazalským králem, přiměl ho, aby s ním uzavřel smlouvu v Jehovově jménu. Proto když se Sedekjáš proti Nebukadnecarovi vzbouřil a chtěl se vymanit z podrobení cizí mocností, vzbouřil se tím také proti Jehovovi, v jehož jménu se zavázal, že bude věrně oddaným vazalským králem. Kvůli této vzpouře Jehova vydal výnos, že Sedekjáš zemře v Babylóně jako zajatec. (2Kr 24:17–20; 2Pa 36:11–21; Ez 17:12–18)
Mezi křesťany. Také křesťané se musí potýkat se vzpurnými osobami. Apoštol Pavel předpověděl, že mezi těmi, kdo se hlásí ke křesťanství, dojde k odpadnutí neboli ke vzpouře (2Te 2:3), a odpadlíci existovali už v Pavlově době. (1Ti 1:19, 20; 2Ti 2:16–19) Učedník Juda psal o těch, kdo mluvili utrhačně o „slavných“ v křesťanském sboru. Jelikož zničení těchto vzbouřenců bylo jisté, mluvil o něm Juda tak, jako by již k němu došlo, a řekl: „Zahynuli ve vzpurné řeči Korachově!“ (Juda 8, 11; viz heslo ODPADNUTÍ.)
Podřízenost vládním autoritám je správná. Ti, kdo touží získat Boží schválení jako Kristovi následovníci, jsou vyzýváni, aby místo toho, že by se bouřili, naopak poslouchali ty, kdo poskytují vedení ve sboru (Heb 13:17), a podřizovali se vládním autoritám mimo sbor. (Tit 3:1, 2) Vzpoura proti světské vládní autoritě je v podstatě vzpourou proti Bohu, protože tyto autority existují s Božím připuštěním a Boží vůlí je, aby jim byli křesťané podřízeni, pokud autority nevyžadují něco, co je v rozporu s Božím zákonem. (Ří 13:1–7; Sk 5:29)