V Kazateli 12:7 čteme: ‚Prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.‘

Pozorně se nad těmito texty zamysleme. Podívejme se nejdříve na Kazatele 12:7. Moudrý muž, který ta slova napsal, zjevně neměl v úmyslu protiřečit tomu, co již sám v téže knize uvedl: „Živí si . . . uvědomují, že zemřou; ale mrtví, ti si neuvědomují naprosto nic.“ (Kazatel 9:5) Rozebíral myšlenku, že lidé všeobecně umírají. Je rozumné domnívat se, že by se všichni neoblomní ateisté nebo zatvrzelí zločinci vraceli po smrti k Bohu? To stěží. Něco takového se nedá říci o nikom z nás, a není při tom podstatné, zda jsme podle svého názoru dobří, nebo špatní. Nikdo z nás totiž v nebi s Bohem nebyl. Jak bychom se tedy k němu mohli vrátit?

Co však chtěl biblický pisatel říci, když napsal, že po smrti se „duch sám . . . vrátí k pravému Bohu“? Použil hebrejské slovo, které se překládá výrazem „duch“, ale nepopsal tímto slovem něco jedinečného, čím by se jednotliví lidé navzájem odlišovali. Naopak. V Kazateli 3:19 tentýž inspirovaný biblický pisatel vysvětluje, že „všichni mají jen jednoho ducha“ — jak lidé, tak zvířata. Očividně chtěl říci, že „duch“ je životní síla v buňkách hmotného těla lidí i zvířat. Tohoto ducha jsme nedostali přímo od Boha. Předali nám jej lidé, naši rodiče, když jsme byli počati a později se narodili. Kromě toho tento duch neputuje po smrti člověka doslovným vesmírem, aby se vrátil k Bohu. Výrok „duch sám se vrátí k pravému Bohu“ je řečnický obrat, který znamená, že naděje na budoucí život mrtvého člověka závisí nyní na Bohu. Je na Bohu, aby rozhodl, koho si bude pamatovat a koho nakonec vzkřísí. Můžete si sami povšimnout, jak jasně je tato myšlenka v Bibli vyjádřena v Žalmu 104:29, 30.