a Strážná věž kdysi uvedla tento výrok, který vystihl jádro věci: „Neměli bychom tento život marnit nicotnostmi. . . Jestliže nynější život jest celým životem, nic by nebylo důležité. Tento život jest jako míč, který je hozen do vzduchu a brzy opět padá zpět do prachu. Jest jako ubíhající stín, jako odkvétající květina, jako stéblo trávy, které je odříznuto a brzy usychá. . . Na váhách věčnosti je naše životní rozpětí mizivě maličkým práškem. V proudu času je sotva jednou kapkou. Jistě má Kazatel pravdu, když přehlížeje ty mnohé starosti a činy člověka, všechny je prohlašuje za nicotné. Pomíjíme tak rychle, jako bychom nikdy nebyli přišli. Jsme jen jedna osoba z těch miliard, které přicházejí a odcházejí; a jak málo je těch, kteří vůbec věděli, že jsme zde byli! Tento názor není cynický nebo nevyplývá z chmurných, mrzutých, chorobných úvah, nýbrž jest to pravda, skutečnost, které je nutno podívati se do očí; je to věcné zjištění, pokud přítomný život je všechno, co se životem nazývá.“ (Strážná věž číslo 8 z roku 1958, strana 18)