Kdo může poskytnout trvalý mír?

„I zkují meče své v motyky, a oštípy své v srpy. Nepozdvihne národ proti národu meče, a nebudou se více učiti boji.“

UVEDENÝ text je z Izajáše ze druhé kapitoly a čtvrtého verše podle Kralické bible. Tento verš citovala publikace Human Development Report 1994 (Zpráva o rozvoji lidstva 1994), kterou vydal Program OSN pro rozvoj (UNDP). Zpráva dodávala: „Zdálo se, že čas pro naplnění tohoto proroctví nadešel s koncem studené války [v roce 1990]. Prozatím se to však prokázalo jako prchavá naděje.“

Snižování ozbrojených sil

Jedním faktorem, který snižuje naději na mír, je to, že změnu mezinárodního politického ovzduší nedoprovází výrazné snižování vojenských výdajů. Je pravda, že k určitým omezením došlo. Podle údajů OSN klesly celosvětové vojenské výdaje z 995 miliard dolarů — dosud nejvyšší sumy, které bylo dosaženo v roce 1987 — na 815 miliard dolarů v roce 1992. Nicméně i 815 miliard dolarů je ohromné číslo. Představuje celkový příjem asi poloviny světové populace!

Dalším faktorem, který brání odzbrojení, je názor, že ozbrojené síly mohou zajišťovat bezpečnost. Ačkoli již studená válka skončila, mnohé průmyslové země zastávají názor, že výdaje na národní obranu by měly zůstat vysoké. James Woolsey, který byl ředitelem Ústřední zpravodajské služby (CIA), řekl v únoru 1993 americkému Kongresu: „Zabili jsme velkého draka [SSSR], ale nyní žijeme v džungli nepřehledné směsice jedovatých hadů.“

Rozvojové země také často zdůvodňují vysoké vojenské výdaje jako prostředek, jenž slouží k tomu, aby odradil od útoku země pokládané za potenciální draky a jedovaté hady. V podstatě však, jak uvedlo UNDP, „rozvojové země vedou jen velmi málo mezinárodních válek a mnohé tyto země používají ozbrojené síly k tomu, aby utlačovaly vlastní lidi“. Zpráva UNDP dále uvedla: „V rozvojových zemích je riziko, že člověk zemře kvůli nedostatku sociální péče (na podvýživu a nemoci, kterým lze předejít), třiatřicetkrát větší než riziko, že zemře na následky války vyvolané ze zahraničí. Přesto je zde dosud v průměru na jednoho lékaře asi dvacet vojáků. Nicméně vojáci osobní bezpečnost lidí spíše snižují než zvyšují.“

Mezinárodní obchod se zbraněmi

Během studené války dvě supervelmoci prodávaly zbraně svým spojencům, aby upevnily spojenectví, získaly vojenské základny a udržely si moc. Armády mnoha zemí se značně zvětšily. V současné době je například třicet tři zemí, z nichž každá vlastní více než tisíc tanků.

Když teď studená válka pominula, politických a strategických zdůvodnění pro nákup zbraní je méně. Existují však stále silné hospodářské důvody. Je to příležitost vydělat slušné peníze! Když tedy domácí poptávka po zbraních klesá, výrobci zbraní přesvědčují vládu své země, že k tomu, aby bylo dost pracovních příležitostí a aby se hospodářství udrželo v dobrém stavu, je třeba prodávat zbraně do zahraničí.

Časopis World Watch to komentuje: „Je paradoxní, že hned jak supervelmoci stáhly své velké nukleární střely, začaly intenzívně hledat cestu, jak prodat více konvenčních bomb a střelných zbraní téměř každému, kdo byl ochoten je koupit.“ Kolik jich prodali? Podle stockholmského ústavu International Peace Research Institute hodnota konvenčních zbraní, které byly v letech 1988 až 1992 prodány na mezinárodním trhu, byla 151 miliard dolarů. Největším vývozcem byly Spojené státy a po nich země bývalého Sovětského svazu.

Nukleární hrozba trvá

A co nukleární hrozba? Spojené státy a Sovětský svaz (nebo státy, které jeho rozpadem vznikly) v roce 1987 podepsaly Dohodu o nukleárních zbraních středního doletu a v letech 1991 a 1993 podepsali dvě Dohody o snížení stavu strategických zbraní (START).

Dohody START zakazovaly střely odpalované ze země, které měly více než jednu hlavici, a požadovaly, aby se do roku 2003 odstranily skoro tři čtvrtiny všech zařízení nesoucích nukleární hlavice. Hrozba třetí světové války sice pominula, ale zůstal zde rozsáhlý arzenál nukleárních zbraní — dostatečný k tomu, aby sedmkrát zničil všechen život na zemi.

Demontáž těchto zbraní dává více příležitostí ke krádeži nukleárního materiálu. Rusko například demontuje a uskladní asi dva tisíce hlavic ročně a každá obsahuje kouli plutónia o velikosti pěsti. Této kouli se říká jádro. Jádro hlavice je hlavní složkou nukleární bomby. Je velmi drahé a jeho výroba je technologicky náročná. Obvykle je uzavřeno v plátu oceli, který brání úniku radioaktivity, a proto by ho zloděj mohl případně odnést i v kapse. Terorista, který získal již hotové jádro, k němu může přidat roznětku a vytvořit tak velmi účinnou bombu.

Zneklidnění vyvolává také šíření nukleárních zbraní do dalších a dalších zemí. Za nukleární velmoci se všeobecně pokládá pět zemí — Čína, Francie, Rusko, Spojené království a Spojené státy — a u několika dalších zemí se předpokládá, že jsou schopny jaderné zbraně rychle vyvinout.

Čím více zemí tyto zbraně získává, tím větší je možnost, že budou použity. Lidé se oprávněně obávají, že k použití těchto děsivých zbraní dojde. Jak uvádí kniha The Transformation of War (Transformace války), „jejich síla je tak obrovská, že konvenční zbraně vedle nich vypadají jako špatný vtip“.

Odzbrojení a mír

Co kdyby se však národy zbavily svých důmyslných ničivých zbraní? Zajistil by se tím mírumilovný svět? Rozhodně ne. Vojenský historik John Keegan píše: „Od 9. srpna 1945 nukleární zbraně nezabily ani jednoho člověka. Těch padesát milionů lidí, kteří od té doby zahynuli ve válkách, bylo většinou zabito levnými, hromadně vyráběnými zbraněmi a municí malého kalibru, jež jsou jen o trochu dražší než tranzistorové rádio a baterie, které ve stejnou dobu zaplavily svět.“

Nedávným příkladem války, která se vedla bez moderních zbraní, jsou masakry ve Rwandě, v zemi, o které The World Book Encyclopedia (1994) říká: „Většina lidí je římskokatolického vyznání . . . Římskokatolická církev a další křesťanské církve působí na většině základních a středních škol.“ A přece lidé ozbrojeni mačetami zabili ve Rwandě půl milionu obyvatel. Aby na světě zavládl mír, je pro to nutné udělat víc, než jen snížit stav konvenčních a nukleárních zbraní. Je také zapotřebí něčeho jiného, než jsou nauky, které poskytují náboženství světa.

Narůstají etnické nepokoje

Sadako Ogataová, vysoká komisařka OSN pro uprchlíky, nedávno prohlásila: „Bezprostředně po skončení studené války jsme si mysleli, že všechny problémy jsou vyřešeny. Neuvědomili jsme si, že se studenou válkou souviselo další hledisko — supervelmoci ve svých oblastech vlivu zajišťovaly nebo vynucovaly řád . . . A tak teď, po skončení studené války, pozorujeme, jak se otevírá mnohem větší množství starých, dřímajících etnických konfliktů, které mají kořeny možná v době před první světovou válkou.“

Arthur Schlesinger, historik, spisovatel a nositel Pulitzerovy ceny, vyjádřil podobný názor: „Jedna vlna nenávisti střídá druhou. Uvolnění železného sevření ideologické represe ve východní Evropě a bývalém Sovětském svazu uvolnilo potlačované etnické, nacionalistické, náboženské a jazykové rozpory, které byly hluboce zakořeněny v dějinách a v paměti lidí . . . Jestliže 20. století bylo stoletím ideologického boje, pak 21. století začíná jako století boje etnického.“

Podle OSN proběhlo v letech 1989 až 1992 osmdesát dva ozbrojených konfliktů a většina z nich byla v rozvojových zemích. V roce 1993 byly velké konflikty ve čtyřiceti dvou zemích a v dalších třiceti sedmi bylo politické násilí. Mezitím se OSN — jehož rozpočet byl zvýšen do krajnosti — bez velkého úspěchu snažilo pomocí pouhých sedmnácti vojenských zásahů zajistit mír. Je jasné, že lidstvo musí mírumilovný svět hledat někde jinde.

Problémy, které se rýsují

Místo aby se lidé dívali do budoucnosti s optimismem, stále více jich vyjadřuje zlověstnou předtuchu. Titulní stránka časopisu The Atlantic Monthly z února 1994 shrnuje jednu takovou předpověď pro několik budoucích desetiletí: „Národy se hroutí pod stále rostoucím přílivem přistěhovalců, který je způsoben problémy souvisejícími s životním prostředím a sociálními pohromami . . . Vedou se války o nedostatkové zdroje, zvláště o vodu; a válka jako taková pokračuje v podobě zločinnosti, protože dochází ke srážkám mezi ozbrojenými skupinami banditů — lidí bez státní příslušnosti — a soukromými bezpečnostními složkami privilegovaných vrstev.“

Znamená to, že trvalého míru nelze dosáhnout? To rozhodně ne! Následující článek poskytuje důvody, proč se do budoucnosti můžeme dívat s důvěrou.

[Rámeček na straně 5]

Náboženství - Síla působící mír?

Vstupují-li národy do války, světová náboženství upouštějí od nauk o míru a bratrství. Brigádní generál Frank P. Crozier o takové situaci, ke které došlo během první světové války, řekl: „Křesťanské církve jsou největší krvežíznivci, jací existují, a hojně jsme jich využili.“

Úloha náboženství ve válce byla v průběhu dějin vždy stejná. Katolický historik E. I. Watkin připustil: „Je to bolestné přiznat, že my, katolíci, nemůžeme v zájmu falešného povznesení nebo určité nepoctivé loajality popírat či přehlížet historickou skutečnost, že biskupové důsledně podporovali všechny války, které vedla vláda jejich země.“ A v Kanadě jeden úvodník vancouverského listu Sun uvedl: „Je zřejmě slabostí veškerého organizovaného náboženství, že církev následuje vlajku . . . Kdy proběhla nějaká válka, při níž by se netvrdilo, že na každé straně stojí Bůh?“

Je zřejmé, že světová náboženství podporují války a zabíjení — jak bylo zřetelně patrné na masakrech ve Rwandě —, místo aby byla silou působící mír.

[Rámeček na straně 6]

Nesmyslnost války

Zahraniční korespondent Webb Miller napsal v knize I Found No Peace (Žádný mír jsem nenašel), která vyšla v roce 1936: „Je zvláštní, že tragický horor [první světové války] s celou svou bezměrnou odporností a nesmyslností na mě dolehl vlastně až osm let po válce.“ Bylo to u příležitosti návštěvy bojiště u Verdunu, kde podle pana Millera padlo 1 050 000 mužů.

„Spolu s miliony dalších lidí jsem byl během první světové války podveden,“ napsal Webb Miller. „Úspěch světové války byl pouze v tom, že dala základ novým válkám. Osm a půl milionu lidí zemřelo zbytečně, desítky milionů jich prožívaly nevýslovné hrůzy a další stovky milionů strádaly a zažily zármutek a neštěstí. A to všechno se dělo následkem obrovského podvodu.“

Tři roky potom, co tato kniha vyšla, začala druhá světová válka. The Washington Post uvedl: „Naše války dvacátého století byly ‚totálními válkami‘ proti vojákům i civilistům . . . Barbarské války minulých století byly ve srovnání s našimi válkami jen pouličními šarvátkami.“ Podle odhadu jednoho odborníka zemřelo od roku 1914 ve válkách a občanských nepokojích 197 milionů lidí.

Nicméně tyto lidské války a nepokoje nepřinesly mír a štěstí. Jak to napsal The Washington Post: „Žádnému politickému ani ekonomickému systému se v tomto století zatím nepodařilo pacifikovat nebo uspokojit ty neklidné miliony lidí.“

[Obrázek na straně 7]

Tato matka patří ke statisícům lidí zabitých ve Rwandě — mnozí z nich byli zabiti svými souvěrci

[Podpisek]

Albert Facelly/Sipa Press