Dva další vysocí úředníci a satrapové na Daniela zjevně žárlili a je také možné, že nelibě nesli to, že se Daniel kvůli své ryzosti bránil korupci a podplácení. Proto vymysleli právní past. Celý zástup se jich dostavil ke králi, aby mu k podpisu předložili dekret, který, jak tvrdili, přijali všichni vysocí vládní úředníci (Daniel však nebyl jmenován). Tímto dekretem se zakazovalo předkládat po dobu třiceti dnů jakoukoli „žádost k nějakému bohu nebo člověku“ kromě Dareia. Ten, kdo by tento zákon porušil, měl být hozen do lví jámy. Výnos budil zdání, že jeho cílem je upevnit cizince Dareia v jeho nově získaném postavení krále říše a že je výrazem loajality a podpory vládních úředníků, kteří se o tento dekret zasadili. (Da 6:1–3, 6–8)

Z historických zpráv vyplývá, že už od starověku byli mezopotámští králové považováni za bohy a byli uctíváni. Mnoho komentátorů je toho názoru, že se zákaz předkládat ‚žádosti‘, který byl vyjádřen v Dareiově dekretu, vztahoval výlučně na žádosti náboženského charakteru, že se netýkal proseb obecného druhu. To, že v Babylóně existovala ‚lví jáma‘, je v souladu se svědectvím starověkých nápisů, z nichž vyplývá, že panovníci v Orientu často měli zvěřince s divokými zvířaty. Dílo Soncino Books of the Bible (Daniel, Ezra and Nehemiah, s. 49) k tomu uvádí: „Peršané jsou známi tím, že od asyrských králů převzali zvyk chovat tato zvířata ve svých zoologických zahradách.“ (A. Cohen, ed., Londýn, 1951)