ARAMEJŠTINA

Starý semitský jazyk, jímž původně mluvili Aramejci a který je blízce příbuzný hebrejštině. (Viz heslo ARAM č. 5.) V průběhu doby se však do aramejštiny zahrnuly různé dialekty (z nichž některé jsou považovány za samostatné jazyky) a velmi se rozšířila, zejména v jz. Asii. Aramejština se používala především od druhého tisíciletí př. n. l. asi do roku 500 n. l. Je jedním ze tří jazyků, v nichž byla původně napsána Bible. Hebrejské slovo ʼAra·mithʹ se v Bibli vyskytuje pětkrát a překládá se výrazy ‚syrský jazyk‘ nebo ‚aramejský jazyk‘. (2Kr 18:26; Iz 36:11; Da 2:4; Ezr 4:7, dvakrát)

Biblická aramejština, která se dříve označovala jako chaldejština, se vyskytuje v textech Ezra 4:8 až 6:18 a 7:12–26, Jeremjáš 10:11 a Daniel 2:4b až 7:28. Aramejské výrazy se vyskytují také v jiných částech Bible, ale mnohé z pokusů, při nichž se vědci snažili odvozovat aramejský původ hebrejských slov, jsou založeny pouze na dohadech.

Skutečnost, že jsou někdy používány aramejské výrazy, nijak nepřekvapuje, protože Hebrejci byli s Aramejci a s aramejštinou dlouhou dobu v úzkém styku. K nejstarším překladům Hebrejských písem do jiných jazyků patří aramejské targumy. Zlomky raných targumů některých knih byly nalezeny mezi svitky od Mrtvého moře.

Jazyk. Aramejština a hebrejština jsou zařazovány do sz. větve semitské rodiny jazyků. Ačkoli se aramejština od hebrejštiny značně liší, je to jazyk hebrejštině příbuzný a jeho abeceda má s hebrejštinou shodná písmena téhož jména. Píše se, stejně jako hebrejština, zprava doleva a aramejské písmo bylo původně souhláskové. Aramejštinu, která je použita v Bibli, však masoreti později opatřili samohláskovými znaménky, stejně jako opatřili těmito znaménky i text hebrejský. Aramejština se dostala do styku s jinými jazyky a byla jimi ovlivněna. V biblické aramejštině nacházíme různá hebrejská, akkadská a perská vlastní jména místní a osobní, a navíc se u ní projevuje vliv hebrejský ve výrazech náboženských, vliv akkadský především ve výrazech politických a finančních a vliv perský ve výrazech politických a právních.

Aramejština má ve srovnání s hebrejštinou nejen stejné písmo, ale podobá se jí i v časování sloves a skloňování podstatných jmen a zájmen. U sloves se rozlišuje dvojí stav, nedokonaný (imperfektum, vyjadřující děj nedokončený) a dokonaný (perfektum, označující děj dokončený). Pro podstatná jména má aramejština číslo jednotné, dvojné a množné, a dva mluvnické rody, mužský a ženský. Od jiných semitských jazyků se liší tím, že se v ní projevuje přednostní postavení samohlásky a, a též v jiných směrech, například tím, že souhláska d má přednost před z a souhláska t má přednost před š.

Základní rozdělení. Aramejština se obvykle dělí na skupinu západní a východní. Z hlediska historického se však rozlišují tyto čtyři skupiny: stará aramejština, úřední (říšská) aramejština, levantinská aramejština a východní aramejština. Existuje názor, že ve druhém století př. n. l. se v oblasti kolem Úrodného půlměsíce a v Mezopotámii mluvilo různými aramejskými dialekty. Určitý rozdíl mezi ranou formou aramejštiny a ranou formou hebrejštiny můžeme pozorovat v 1. Mojžíšově 31:47. Když se Jákob a Laban usmířili, byla navršena hromada kamení, která jim měla sloužit jako svědectví. Laban ji nazval aramejsky (syrsky) „Jegar-sahaduta“, zatímco Jákob ji pojmenoval hebrejsky „Galeed“, přičemž oba výrazy znamenají „hromada (na) svědectví“.

Jako staroaramejské se označují některé nápisy, jež byly objeveny v sev. Sýrii a údajně pocházejí z období mezi desátým a osmým stoletím př. n. l. Jako lingva franka neboli mezinárodní pomocný jazyk však začal být v době Asyrské říše postupně používán jeden nový dialekt aramejštiny a v úřední korespondenci mezi vládou a odlehlými místy říše tento jazyk postupně nahradil akkadštinu. Proto se tato standardní forma aramejštiny označuje jako úřední („říšská“). Byla používána i nadále v době, kdy byl světovou velmocí Babylón (625–539 př. n. l.) a také později, v době Perské říše (538–331 př. n. l.). Zejména tehdy byla jazykem velmi rozšířeným; archeologické nálezy totiž svědčí o tom, že byla na rozsáhlém území používána jako oficiální jazyk vládní a obchodní. Objevuje se například v zápisech na klínopisných tabulkách, ostrakách, papyrech, pečetích, mincích a v nápisech na kamenech. Tyto artefakty byly nalezeny například v Mezopotámii, Persii, Egyptě, Anatolii, sev. Arábii, na S až v pohoří Ural, a na V dokonce až v Afghánistánu a Kurdistánu. Úřední aramejština se používala ještě v období helénistickém (323–30 př. n. l.).

Zdá se, že právě tato úřední aramejština se vyskytuje ve spisech Ezrových, Jeremjášových a Danielových. Písmo také poskytuje doklady o tom, že aramejština byla v oné staré době používána jako lingva franka. Například v osmém století př. n. l. jmenovaní mluvčí judského krále Ezekjáše žádali rabšakeho, představitele asyrského krále Senacheriba: „Mluv, prosím, ke svým sluhům syrským [aramejským] jazykem, neboť nasloucháme; a nemluv k nám jazykem Židů do uší lidu, který je na zdi.“ (Iz 36:11; 2Kr 18:26) Aramejskému neboli syrskému jazyku judští úředníci rozuměli, ale prostý lid mezi tehdejšími hebrejskými obyvateli Jeruzaléma tomuto jazyku zřejmě nerozuměl.

Mnoho let po návratu Židů z vyhnanství v Babylóně předčítal kněz Ezra Židům, kteří byli shromážděni v Jeruzalémě, z knihy Zákona a různí Levité to lidu vysvětlovali. Nehemjáš 8:8 o tom říká: „Stále nahlas četli z knihy, ze zákona pravého Boha, jenž byl objasňován a vkládal se do něj smysl; a stále poskytovali porozumění čteného.“ Při takovém objasňování nebo vysvětlování snad také vlastními slovy převáděli hebrejský text do aramejštiny, protože Židé si mohli v Babylóně aramejštinu osvojit. K objasňování také bezpochyby patřilo vysvětlování, aby Židé i v případě, že hebrejsky rozuměli, mohli pochopit hluboký význam toho, co se četlo.

Jakým jazykem mluvil Ježíš? V této otázce se názory znalců velmi liší. O jazycích, jimiž se mluvilo v Palestině v době, kdy žil Ježíš na zemi, však profesor Ernest Wright napsal: „Na ulicích velkých měst bylo bezpochyby možné slyšet různé jazyky. Běžně se zřejmě mluvilo řecky a aramejsky, a v ‚moderních‘ neboli ‚západních‘ městech, jako byla Cesarea a Samaří, kde byla obvyklejší řečtina, asi většina obyvatel rozuměla oběma těmto jazykům. Římští vojáci a úředníci asi mezi sebou mluvili latinsky, zatímco ortodoxní Židé snad spolu mluvili pozdní formou hebrejštiny, o níž víme, že to nebyla ani klasická hebrejština, ani aramejština, ačkoli se podobala oběma.“ K otázce, jakým jazykem mluvil Ježíš Kristus, říká profesor Wright dále: „O tom, jakým jazykem mluvil Ježíš, bylo mnoho sporů. S určitostí nevíme, zda uměl mluvit řecky, nebo latinsky, ale při své učitelské službě obvykle používal aramejštinu nebo lidovou hebrejštinu, která byla aramejštinou silně ovlivněna. Říká se, že když Pavel oslovil dav srocený v chrámu, mluvil hebrejsky. (Skutky 21:40) Učenci se obecně domnívají, že šlo o aramejštinu, ale je docela možné, že tehdy byla mezi Židy hovorovým jazykem lidová hebrejština.“ (Biblical Archaeology, 1962, s. 243)

Je možné, že Ježíš a jeho první učedníci, jako byl například apoštol Petr, mluvili alespoň někdy galilejskou aramejštinou; té noci, kdy byl Ježíš vzat do vazby, bylo totiž Petrovi řečeno: „Také ty jsi jistě jeden z nich, tvé nářečí tě totiž vskutku prozrazuje.“ (Mt 26:73) To bylo řečeno možná proto, že tento apoštol mluvil tehdejší galilejskou aramejštinou, což ovšem není jisté; nebo možná mluvil galilejskou hebrejštinou, která byla odlišná od nářečí, jímž se mluvilo v Jeruzalémě nebo jinde v Judeji. Ještě dříve, když Ježíš přišel do Nazaretu v Galileji a vstoupil tam do synagógy, četl z Izajášova proroctví, které bylo zřejmě napsáno hebrejsky, a pak řekl: „Dnes se splnil tento text písma, který jste právě slyšeli.“ Není zde žádná zmínka, že by Ježíš tuto pasáž přeložil do aramejštiny. Je tedy pravděpodobné, že lidé, kteří tam tehdy byli přítomni, dobře rozuměli biblické hebrejštině. (Lk 4:16–21) Povšimněme si také, že ve Skutcích 6:1, kde se mluví o době krátce po Letnicích roku 33 n. l., je zmínka o tom, že v Jeruzalémě byli Židé mluvící řecky i Židé mluvící hebrejsky.

Profesor Harris Birkeland (The Language of Jesus, Oslo, 1954, s. 10, 11) poukazuje na to, že za Ježíšova života na zemi sice byla v Palestině psaným jazykem aramejština, ale že to nutně neznamená, že by lidé všeobecně mluvili aramejsky. Ani to, že Elefantinské papyry, které patřily židovské kolonii v Egyptě, byly psány aramejsky, nedokazuje, že by v Palestině, tedy v původní vlasti tamějších Židů, byla aramejština hlavním nebo běžně používaným jazykem; aramejština totiž tehdy byla mezinárodním jazykem spisovným. Křesťanská řecká písma ovšem obsahují celou řadu arameismů, přičemž některá aramejská slova používal například Ježíš. Birkeland však tvrdí, že Ježíš asi obvykle mluvil lidovou hebrejštinou a že aramejské výrazy používal příležitostně.

Birkelandovo tvrzení, že prostý lid aramejsky nemluvil, sice nelze dokázat, ale skutečně se zdá, že když Lukáš, vzdělaný lékař, uvádí, že apoštol Pavel oslovil Židy „v hebrejském jazyce“, a když Pavel řekl, že k němu hlas z nebe promluvil „v hebrejském jazyce“, byla tím míněna nikoli aramejština, ale skutečně určitá forma hebrejštiny (ačkoli to možná nebyla hebrejština stará). (Sk 22:2; 26:14)

Další podporou pro názor, že za Ježíšova pozemského života se v Palestině mluvilo určitou formou hebrejštiny, jsou rané údaje o tom, že apoštol Matouš zaznamenal své evangelium nejdříve hebrejsky. Například Eusebius (ve třetím a čtvrtém století n. l.) řekl, že evangelista „Matouš psal výroky Pána v hebrejštině“. (Církevní dějiny, 3. kniha, kap. 40) A Jeroným (ve čtvrtém a pátém století n. l.) ve svém díle De viris inlustribus (O vynikajících mužích) v kapitole III píše: „Matouš, který je také Levi a který se stal z publikána apoštolem, nejdříve sestavil Evangelium o Kristu v Judeji hebrejsky a hebrejským písmem k užitku těch z obřízky, kteří uvěřili . . . Hebrejské se ostatně dochovalo až dodnes v Caesareji, v knihovně, kterou tak pilně shromažďoval mučedník Pamphilus.“ (Podle latinského textu, který vydal E. C. Richardson a uveřejnil v sérii “Texte und Untersuchungen zur Geschichte der altchristlichen Literatur”, Lipsko 1896, sv. 14, s. 8, 9.) Když byl tedy Ježíš Kristus jako člověk na zemi, mohl používat nějakou formu hebrejštiny a nějaké aramejské nářečí. (Viz heslo HEBREJŠTINA.)