KILIKIE

Poměrně malé, úzké území na JV Malé Asie. Na J od Kilikie leželo Středozemní moře, na Z to byla Pamfýlie, na S ji horské pásmo Taurus oddělovalo od Lykaonie a Kappadokie a na V ji pohoří Amanus (nyní Nur), jež tvořilo již. větev pohoří Taurus, dělilo od Sýrie. To byly hranice Kilikie přinejmenším po větší část jejích starověkých dějin.

Toto území se v zásadě dělilo na dvě přírodní oblasti: na Z ležela tzv. Kilikie Tracheia (rozeklaná Kilikie) a na V tzv. Kilikie Pedias (pláň Kilikie). Kilikie Tracheia byla neobydlená náhorní rovina v pohoří Taurus, bohatě porostlá lesy. Na jejím rozeklaném pobřeží přerušovaném skalnatými výběžky bylo mnoho přirozených přístavů a zátok. Tato část Kilikie byla již od dávných dob útočištěm lupičů a pirátů, kteří napadali lodi plující podél pobřeží. Kilikie Pedias zahrnovala rozlehlou pobřežní pláň, dobře zavodňovanou a nesmírně úrodnou oblast. V římském období byla tato pláň poseta částečně samosprávnými městy; nejvýznamnější z nich byl Tarsos, Saulovo (Pavlovo) rodiště. (Sk 21:39; 22:3; 23:34)

V Kilikii se pěstovala pšenice, len a ovoce a kromě toho se tam vyráběla látka z kozí srsti, v římském období známá jako kilikium. Tato látka se používala k výrobě stanů, a tím se dá možná zčásti vysvětlit, proč se Pavel vyučil výrobcem stanů.

Kilikie zaujímala strategickou polohu jak z vojenského, tak z obchodního hlediska. Důležitá obchodní cesta ze Sýrie procházela Syrskou branou, vysoko položeným průsmykem v pohoří Amanus (nyní Nur), asi 30 km na S od Antiochie, dále probíhala Kilikií až k Tarsu a stoupala pohořím Taurus ke Kilikijské bráně, k ostrým soutěskám neboli rozsedlinám, jež umožňovaly přístup do střední a záp. části Malé Asie.

V počátečním období nadvlády Římské říše byla provincie rozdělena; část záp. Kilikie se dostala pod vládu místních dynastií, zatímco zbývající část nepochybně byla pod správou sousedních závislých království. Teprve v době vlády Vespasiana (72 n. l.) byly obě části Kilikie — vých. i záp. — znovu sjednoceny do jedné provincie. V raných apoštolských dobách byl tedy mezi Kilikií a Sýrií mimořádně úzký vztah a to je zřejmě vyjádřeno ve Skutcích 15:23, 41 a v Galaťanům 1:21. Na základě těchto veršů někteří badatelé zastávají názor, že „Kilikií“ v těchto textech je míněna Kilikie Pedias. Naopak ve Skutcích 27:5, kde je uvedeno, že loď, jež měla dopravit Pavla do Říma, proplula „otevřeným mořem podél Kilikie a Pamfýlie“, se jméno „Kilikie“ zřejmě vztahuje na celou oblast Kilikie, na její vých. i záp. část.

Mezi muži, kteří se přeli se Štěpánem před jeho smrtí, byli Židé z Kilikie. (Sk 6:9) V Kilikii již kolem roku 49 n. l. byly sbory, kterým křesťanský sněm v Jeruzalémě poslal dopis. (Sk 15:23) Trasa Pavlovy druhé a třetí misionářské cesty přirozeně vedla přes Kilikii a Kilikijskou bránu.