Splácejte césarovy věci césarovi

„Dávejte všem, co jim patří.“ (ŘÍMANŮM 13:7)

1., 2. a) Jak by podle Ježíšových slov měli křesťané zachovávat správný poměr mezi svými povinnostmi k Bohu a k césarovi? b) O co se Jehovovi služebníci v první řadě zajímají?

PODLE Ježíše některé věci dlužíme Bohu, a jiné césarovi neboli státu. Ježíš řekl: „Splácejte césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu.“ Těmito několika slovy Ježíš ohromil své nepřátele a zároveň výstižně ukázal, že na svůj vztah k Bohu a na své jednání ke státu bychom měli mít vyrovnaný názor. Není divu, že se jeho posluchači „podivovali“. (Marek 12:17)

² Jehovovi služebníci se samozřejmě v první řadě zajímají o to, aby spláceli Boží věci Bohu. (Žalm 116:12–14) Přitom však nezapomínají, že jim Ježíš řekl, aby některé věci spláceli césarovi. Jejich biblicky školené svědomí jim říká, aby na modlitbách zvažovali, do jaké míry mohou splácet césarovi to, co césar žádá. (Římanům 13:7) Mnoho novodobých právníků uznává, že pravomoc vlády je omezena a že žádný člověk ani žádná vláda nesmí přestoupit takzvané přirozené právo.

3., 4. Jaké zajímavé myšlenky byly zveřejněny o přirozeném právu, o zjeveném právu a o lidských zákonech?

³ Toto přirozené právo měl na mysli apoštol Pavel, když o lidech na celém světě napsal: „Co může být o Bohu poznáno, je mezi nimi zjevné, neboť jim to Bůh učinil zjevným. Jeho neviditelné vlastnosti jsou totiž jasně patrné od stvoření světa, protože je lze pochopit z učiněných věcí, dokonce i jeho věčnou moc a Božství, takže jsou neomluvitelní.“ Pokud budou tito lidé na přirozené právo reagovat, dotkne se to jejich svědomí. „Kdykoli totiž lidé z národů, kteří nemají zákon, činí přirozeně věci zákona, tito lidé, ačkoli nemají zákon, jsou zákonem sami sobě. Právě ti projevují, že mají záležitost zákona napsanou ve svém srdci, zatímco s nimi jejich svědomí vydává svědectví.“ (Římanům 1:19, 20; 2:14, 15)

⁴ Slavný anglický právník William Blackstone v 18. století napsal: „Toto právo přírody [přirozené právo] je stejně staré jako lidstvo, je diktované samotným Bohem a je samozřejmě každému jinému právu nadřazené. Je závazné pro lidi na celé zemi, v každém státě a v každé době: každý lidský zákon je neplatný, pokud odporuje přirozenému právu.“ William Blackstone dále pojednává o „zjeveném právu“, které je v Bibli: „Na těchto dvou základech — na právu přírody a na právu zjeveném — závisí každý lidský zákon; to znamená, že žádný lidský zákon by neměl těmto dvěma druhům práva odporovat.“ To je v souladu s tím, co řekl Ježíš o Bohu a césarovi, jak to čteme u Marka 12:17. Existují samozřejmě oblasti, v nichž Bůh určuje hranice v tom, co může césar na křesťanovi vyžadovat. Když Sanhedrin přikázal apoštolům, aby přestali kázat o Ježíšovi, ocitl se za touto hranicí. Apoštolové proto správně odpověděli: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ (Skutky 5:28, 29.)

„Boží věci“

5., 6. a) Co by měli mít křesťané více na paměti vzhledem k tomu, že se v roce 1914 zrodilo Boží Království? b) Jaké doklady předloží křesťan o tom, že je Božím služebníkem?

⁵ Zvláště od roku 1914, kdy Jehova Bůh, Všemohoucí, začal panovat jako Král prostřednictvím Kristova mesiášského Království, musí křesťané dbát na to, aby césarovi nedávali to, co patří Bohu. (Zjevení 11:15, 17) Dnes, více než kdy dříve, Boží zákon na křesťanech vyžaduje, aby ‚nebyli částí světa‘. (Jan 17:16) Křesťané jsou zasvěceni Bohu, Dárci života, a proto musí jasně dávat najevo, že již nepatří sami sobě. (Žalm 100:2, 3) Pavel napsal: „Patříme Jehovovi.“ (Římanům 14:8) Kromě toho se křesťan při křtu stává ordinovaným Božím služebníkem, a proto může říci to, co řekl Pavel: „[Bůh] nás vskutku dostatečně uzpůsobil, abychom byli služebníky.“ (2. Korinťanům 3:5, 6)

⁶ Apoštol Pavel také napsal: „Oslavuji svou službu.“ (Římanům 11:13) Měli bychom to jistě dělat i my. Nehledě na to, zda se na službě podílíme celodobě, nebo ne, uvědomujeme si, že je to sám Jehova, kdo nám naši službu přidělil. (2. Korinťanům 2:17) Někteří lidé mohou naše postavení zpochybňovat — proto každý zasvěcený, pokřtěný křesťan musí být připraven poskytnout jasný a jednoznačný důkaz o tom, že skutečně je služebníkem dobré zprávy. (1. Petra 3:15) Jeho služba by se měla projevovat v jeho chování. Jako Boží služebník by křesťan měl prosazovat a také sám uplatňovat čistou morálku, rodinnou soudržnost, poctivost a úctu k zákonu a řádu. (Římanům 12:17, 18; 1. Tesaloničanům 5:15) Nejdůležitější v životě křesťana je jeho vztah k Bohu a ke službě, kterou mu Bůh přidělil. Nemůže se toho vzdát, ani když mu to césar přikazuje. Je zjevné, že to patří mezi „Boží věci“.

„Césarovy věci“

7. Jakou pověst mají svědkové Jehovovi vzhledem k placení daní?

⁷ Svědkové Jehovovi vědí, že ‚nadřazeným autoritám‘ neboli vládám dluží ‚podřízenost‘. (Římanům 13:1) Proto když césar neboli stát vznáší nějaký oprávněný požadavek, biblicky školené svědomí svědkům Jehovovým dovolí, aby tomuto požadavku vyhověli. Praví křesťané například patří k nejvzornějším daňovým poplatníkům na světě. Německý list Münchner Merkur o svědcích Jehovových napsal: „Jsou to nejpoctivější a nejdochvilnější daňoví poplatníci ve Spolkové republice.“ Italský list La Stampa uvedl: „Jsou to nejloajálnější občané, jaké by si kdo mohl přát: neprovádějí daňové úniky ani se nesnaží nepohodlné zákony obejít pro vlastní prospěch.“ Jehovovi služebníci to dělají „kvůli svému svědomí“. (Římanům 13:5, 6)

8. Je to, co dlužíme césarovi, omezeno na peněžní daně?

⁸ Patří však mezi „césarovy věci“ ještě něco jiného než placení daní? Ano. Pavel uvedl takové věci jako strach a čest. Německý učenec Heinrich Meyer v knize Critical and Exegetical Hand-Book to the Gospel of Matthew (Kritická a exegetická příručka k Matoušovu evangeliu) napsal: „Za [césarovy věci] . . . bychom neměli považovat jen občanskou daň, ale vše, na co má césar nárok vzhledem ke svému oprávněnému panování.“ Historik E. W. Barnes v díle The Rise of Christianity (Vzestup křesťanství) uvedl, že dluží-li křesťan daně, rozhodně je splatí a „také splní veškeré další povinnosti vůči státu — avšak za té podmínky, že se od něho nepožaduje, aby césarovi dal to, co patří Bohu“.

9., 10. Proč by mohl nějaký křesťan váhat, když má splácet césarovi to, co césarovi patří, a jaké skutečnosti by měl mít na mysli?

⁹ Co by mohl stát požadovat a přitom si nedělal nárok na to, co právem patří Bohu? Někteří křesťané měli dojem, že césarovi mohou oprávněně dát peníze v podobě daní, ale nic jiného. Necítili by se dobře, kdyby césarovi dali něco, co by jim zabralo čas, který by mohli využít na teokratickou činnost. Je sice pravda, že bychom měli „milovat Jehovu, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou“, ale Jehova očekává, že svůj čas budeme věnovat i jiným věcem, nejen posvátné službě. (Marek 12:30; Filipanům 3:3) Například křesťané, kteří žijí v manželství, by si měli vyhradit určitý čas na to, aby se věnovali svému manželskému druhovi. To není nesprávná činnost, ale apoštol Pavel říká, že to jsou „světské věci“, ne „Pánovy“. (1. Korinťanům 7:32–34; srovnej 1. Timoteovi 5:8.)

¹⁰ Kristus také oprávnil své následovníky, aby ‚spláceli‘ daně, a to rozhodně znamená, že k tomu mají využívat čas, který zasvětili Jehovovi, protože je mu zasvěcen celý náš život. Činí-li daně v průměru 33 procent příjmu (v některých zemích i více), pak to znamená, že pracující odevzdají každý rok do státní pokladny průměrnou částku ve výši své čtyřměsíční mzdy. Jinými slovy, než pracující odejde do důchodu, splatí na daních — které požaduje „césar“ — tolik, kolik vydělal zhruba za patnáct let. Uvažujme dále o otázce vzdělání. Ve většině zemí existuje povinná školní docházka a po tu dobu rodiče musí posílat své dítě do školy. Délka povinné školní docházky je v různých zemích různá. Ve většině zemí je to poměrně dlouhá doba. Vzdělávání ve škole je sice obvykle prospěšné, ale je to césar, kdo určuje, jak velká část života dítěte musí být věnována škole, a křesťanští rodiče se tomuto rozhodnutí césara podřizují.

Povinná vojenská služba

11., 12. a) Jaké nároky má v mnoha zemích césar? b) Jak se první křesťané dívali na vojenskou službu?

¹¹ Dalším požadavkem, který césar v některých zemích má, je povinná vojenská služba. Ve dvacátém století bylo toto opatření zavedeno ve většině zemí v době války a některé země je mají i v období míru. Ve Francii se této povinnosti mnoho let říkalo krevní daň. To znamenalo, že každý mladý muž musel být ochoten položit za vlast i život. Mohou lidé, kteří se zasvětili Jehovovi, dát s čistým svědomím svůj život césarovi? Jaký názor na to měli křesťané v prvním století?

¹² Nejranější křesťané se snažili být dobrými občany, ale jejich víra jim bránila vzít druhému člověku život nebo obětovat svůj vlastní život státu. The Encyclopedia of Religion (Encyklopedie náboženství) uvádí: „Raní církevní otcové, včetně Tertulliana a Origena, potvrdili, že křesťané nesměli nikomu vzít život, což jim bránilo sloužit v římském vojsku.“ Profesor C. J. Cadoux v knize The Early Church and the World (Raná církev a stát) uvádí: „Přinejmenším až do vlády Marka Aurélia [161–180 n. l.] se žádný křesťan po svém křtu nestal vojákem.“

13. Proč se většina členů křesťanstva nedívá na vojenskou službu tak, jak se na ni dívali první křesťané?

¹³ Proč mají dnes členové církví křesťanstva odlišný názor? Kvůli prudkému obratu, k němuž došlo ve čtvrtém století. Katolické dílo A History of the Christian Councils (Dějiny křesťanských koncilů) uvádí: „Za vlády pohanských císařů . . . mělo mnoho křesťanů náboženské výhrady k vojenské službě, a proto ozbrojenou službu buď rozhodně odmítali, anebo dezertovali. Koncil [arleský, roku 314 n. l.] se pak zabývá změnami, které zavedl Konstantin, a stanoví povinnost křesťanů vykonávat vojenskou službu . . . , jelikož církev je v míru (in pace) [se státem] a vladař je křesťanům nakloněn.“ Následkem tohoto porušení Ježíšova učení duchovenstvo křesťanstva až dodnes povzbuzuje svá stáda k vojenské službě, ačkoli někteří jednotlivci z důvodu svědomí tuto službu odepřeli.

14., 15. a) Na jakém základě jsou křesťané v některých zemích osvobozeni od vojenské služby? b) Není-li zproštění vojenské služby možné, které biblické zásady křesťanovi pomohou, aby se rozhodl správně?

¹⁴ Jsou dnes křesťané povinni připojit se v této záležitosti k většině? Ne. Jestliže Bohu zasvěcený, pokřtěný křesťan žije v zemi, kde jsou náboženští služebníci zproštěni vojenské služby, může toto opatření využít, protože ve skutečnosti takovým služebníkem je. (2. Timoteovi 4:5) Řada zemí, včetně Spojených států a Austrálie, poskytovala možnost zproštění vojenské služby i v době války. A v době míru jsou svědkové Jehovovi, jakožto náboženští služebníci, v mnoha zemích, kde je povinná vojenská služba, této povinnosti zproštěni. Tak mohou nadále lidem pomáhat svou veřejnou službou.

¹⁵ Ale co by měl křesťan dělat v případě, že žije v zemi, kde náboženští služebníci zproštěni vojenské služby nejsou? Pak bude muset na základě svého biblicky školeného svědomí učinit osobní rozhodnutí. (Galaťanům 6:5) Na jedné straně bude brát ohled na césarovu autoritu, na druhé straně však bude pečlivě zvažovat, co dluží Jehovovi. (Žalm 36:9; 116:12–14; Skutky 17:28) Takový křesťan bude pamatovat na to, že znakem pravého křesťana je láska ke všem spoluvěřícím — i k těm, kteří žijí v jiné zemi nebo jsou příslušníky jiného kmene. (Jan 13:34, 35; 1. Petra 2:17) Také nezapomene na biblické zásady, které vyplývají z takových textů, jako je například Izajáš 2:2–4; Matouš 26:52; Římanům 12:18; 14:19; 2. Korinťanům 10:4 a Hebrejcům 12:14.

Civilní služba

16. Jakou nevojenskou službu vyžaduje v některých zemích césar od těch, kdo nepřijímají vojenskou službu?

¹⁶ Existují však země, kde stát sice náboženské služebníky nezprošťuje vojenské služby, ale uznává, že někteří jednotlivci mohou mít vůči vojenské službě výhrady. Mnohé z těchto zemí zavedly určité opatření, aby tito lidé s citlivým svědomím nebyli k vojenské službě nuceni. V některých zemích se za povinnou nevojenskou službu považuje civilní služba, například nějaká společensky prospěšná práce. Může se křesťan, který je zasvěcen Bohu, na takové službě podílet? I v tomto případě se musí Bohu zasvěcený, pokřtěný křesťan sám rozhodnout na základě svého biblicky školeného svědomí.

17. Existuje biblický precedens k nevojenské občanské službě?

¹⁷ Zdá se, že i v biblických dobách byl uplatňován jistý druh povinné služby. Jedna dějepisná kniha uvádí: „Kromě daní a poplatků, které museli obyvatelé Judeje platit, existovala též robota [neplacená práce požadovaná veřejnou správou]. Bylo to starověké východní nařízení, které helénské i římské úřady převzaly a využívaly . . . I Nový zákon uvádí příklady roboty v Judeji, z čehož je patrné, že robota byla velmi rozšířená. V rámci tohoto zvyku přinutili vojáci Šimona z Kyréné, aby nesl Ježíšův kříž [mučednický kůl] (Matouš 5:41; 27:32; Marek 15:21; Lukáš 23:26).“

18. Jaké nevojenské, nenáboženské a společensky prospěšné druhy práce svědkové Jehovovi často vykonávají?

¹⁸ Obdobné to je v některých zemích dnes, kdy stát nebo místní úřady požadují od občanů účast na různých formách společensky prospěšné služby. V některých případech má tato služba podobu konkrétní práce, například kopání studní nebo stavba silnic; v jiných případech jde o službu konanou v pravidelnou dobu, například týdenní úklid v ulicích, ve školách nebo v nemocnicích. Je-li taková občanská, civilní služba společensky prospěšná a není-li spojena s falešným náboženstvím či z jiného důvodu nepřijatelná pro svědomí křesťana, svědkové Jehovovi se na ní obvykle podílejí. (1. Petra 2:13–15) To často vedlo k vynikajícímu svědectví a někdy to umlčelo ty, kdo svědky falešně obviňovali z protivládních postojů. (Srovnej Matouše 10:18.)

19. Jak by měl křesťan postupovat, když od něho césar žádá, aby po určitou dobu vykonával povinnou nevojenskou službu?

¹⁹ Co by však měl křesťan dělat, když od něho stát požaduje, aby po určitou dobu vykonával civilní službu, která je součástí povinné služby a která je pod civilní správou? I v takovém případě musí křesťan učinit osobní rozhodnutí na základě svého školeného svědomí. „Všichni budeme stát před Boží soudní stolicí.“ (Římanům 14:10) Křesťané, kteří jsou postaveni před nějaký požadavek césara, by tu záležitost měli na modlitbách zkoumat a rozjímat o ní.a Mohlo by být také moudré, kdyby si o tom promluvili se zralými křesťany ve sboru. Pak musí učinit osobní rozhodnutí. (Přísloví 2:1–5; Filipanům 4:5)

20. Které otázky a biblické zásady pomohou křesťanovi při jeho uvažování o povinné nevojenské civilní službě?

²⁰ Když se křesťan zabývá takovým výzkumem, měl by mít na zřeteli některé biblické zásady. Pavel řekl, že musíme ‚poslouchat vlády a autority jako panovníky, . . . být přichystáni ke každému dobrému dílu, . . . být rozumní a projevovat veškerou mírnost ke všem lidem‘. (Titovi 3:1, 2) Zároveň bude dobré, když křesťan prozkoumá, jaký druh práce by měl v rámci civilní služby vykonávat. Pokud ji přijme, bude moci jakožto křesťan zůstat neutrální? (Micheáš 4:3, 5; Jan 17:16) Byl by při civilní službě zapleten do nějakého falešného náboženství? (Zjevení 18:4, 20, 21) Bude ho výkon civilní služby omezovat nerozumnou měrou v plnění křesťanských povinností? (Matouš 24:14; Hebrejcům 10:24, 25) Bude moci při výkonu této služby dělat nadále duchovní pokroky, a snad se i podílet na celodobé službě? (Hebrejcům 6:11, 12)

21. Jak by se měl sbor dívat na bratra, který učinil rozhodnutí ve věci povinné nevojenské civilní služby — bez ohledu na to, jaké toto rozhodnutí je?

²¹ Co se stane, když si křesťan na tyto otázky upřímně odpoví a usoudí, že státem požadovaná civilní služba je ‚dobré dílo‘, na němž se v rámci své poslušnosti autoritám může podílet? Pak je to jeho osobní rozhodnutí před Jehovou. Jmenovaní sboroví starší i ostatní členové sboru by měli respektovat svědomí takového bratra a nadále jej považovat za křesťana, který má dobrou pověst. Jestliže však má křesťan dojem, že nemůže jistý druh civilní služby vykonávat, i jeho postoj by měl být respektován. Ani on kvůli svému postoji neztrácí dobrou pověst a ostatní by ho měli láskyplně podporovat. (1. Korinťanům 10:29; 2. Korinťanům 1:24; 1. Petra 3:16)

22. Co budeme nadále dělat bez ohledu na to, v jaké situaci se nacházíme?

²² Jako křesťané nepřestaneme dávat „čest tomu, kdo vyžaduje takovou čest“. (Římanům 13:7) Budeme respektovat řád a snažit se být pokojnými občany dbalými zákona. (Žalm 34:14) Můžeme se dokonce modlit „za krále a za všechny, kteří jsou ve vysokém postavení“, když tito lidé mají učinit rozhodnutí, které bude mít dopad na náš křesťanský život a na naše dílo. Doufáme, že když budeme splácet césarovy věci césarovi, budeme moci „dále vést klidný a tichý život s plnou zbožnou oddaností s vážností“. (1. Timoteovi 2:1, 2) Především však budeme kázat dobrou zprávu o Království jako o jediné naději lidstva a svědomitě splácet Boží věci Bohu a césarovy věci césarovi.

[Poznámka pod čarou]

Uměl bys to vysvětlit?

◻ O co se křesťan zajímá v první řadě, když se snaží zachovávat správný poměr mezi svým vztahem k césarovi a k Jehovovi?

◻ Co nemůžeme nikdy dát césarovi, protože to dlužíme Jehovovi?

◻ Co patří k věcem, které správně splácíme césarovi?

◻ Které verše nám pomáhají udělat správné rozhodnutí ve věci povinné vojenské služby?

◻ Co patří k věcem, které musíme mít na paměti, když se od nás žádá povinná nevojenská civilní služba?

◻ Co budeme nadále dělat vzhledem k Jehovovi a k césarovi?

[Obrázek na straně 16 a 17]

Apoštolové řekli Sanhedrinu: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“