Je předurčení slučitelné s Boží láskou?

„PŘEDURČENÍM rozumíme Boží věčný úradek, jímž Bůh určil, co se má stát s každým člověkem. Nestvořil totiž všechny lidi ke stejnému údělu, ale některé předem stanovil k věčnému životu a jiné k věčnému zavržení.“

Takto formuloval protestantský reformátor Jan Kalvín svou představu o předurčení v knize Instituce — Učení křesťanského náboženství. Tato nauka je založena na názoru, že Bůh je vševědoucí a že lidé svým jednáním nemohou jeho záměry zpochybnit nebo ho přinutit, aby dělal změny.

Ale učí Bible o Bohu skutečně toto? Ještě důležitější je však otázka, zda je takové vysvětlení slučitelné s Božími vlastnostmi, zvláště s Boží nejvýznačnější vlastností — láskou.

Bůh, který je schopen předpovídat budoucnost

Bůh je schopen předpovídat budoucnost. Říká o sobě, že je tím, „kdo od počátku sděluje ukončení a odedávna věci, které ještě nejsou učiněny“, tím, „kdo říká: ‚Má vlastní rada obstojí a udělám všechno, co je mým potěšením‘.“ (Izajáš 46:10) V průběhu dějin Bůh nechával zapisovat proroctví, aby ukázal, že může znát budoucnost a předpovídat události dříve, než se stanou.

Ve dnech babylónského krále Belšacara se proroku Danielovi zdál sen o dvou divokých zvířatech, která spolu zápasila. Jehova mu to vyložil takto: „Beran, kterého jsi viděl, jak vlastní dva rohy, představuje krále Médie a Persie. A chlupatý kozel představuje řeckého krále.“ (Daniel 8:20, 21) Bůh předpověděl postup světových velmocí a k tomu jistě využil svou schopnost znát budoucnost. Po babylónské říši, která byla tehdy nejmocnější, měla přijít Médo-Persie a po ní Řecko.

Proroctví se může týkat také pouze jedné osoby. Prorok Micheáš například předpověděl, že Mesiáš se narodí v Betlémě. (Micheáš 5:2) V tomto případě Bůh opět projevil znalost budoucnosti. Toto proroctví však mělo určitý účel — mělo pomoci rozpoznat Mesiáše. Nemůže být tedy podkladem pro zobecnění nauky o předurčení — pro tvrzení, že předurčení se týká každého jednotlivce.

Na druhé straně Písma ukazují, že existují situace, kdy Bůh nechce předem vědět, co se stane. Před tím, než zničil Sodomu a Gomoru, oznámil: „Jsem pevně rozhodnut sestoupit, abych viděl, zda jednají zcela podle křiku nad tím, co ke mně došlo, a jestliže ne, mohu se to dozvědět.“ (1. Mojžíšova 18:21) Tento text jasně ukazuje, že Bůh nevěděl, do jaké míry jsou tato města zkažená, dokud to neprozkoumal.

Bůh skutečně může určité události předvídat, ale v mnoha případech se rozhodl tuto schopnost nevyužít. Je všemohoucí, a proto může své schopnosti využívat, jak si sám přeje, a ne, jak si přejí nedokonalí lidé.

Bůh, který může urovnat záležitosti

Někteří lidé stejně jako Kalvín říkají, že Bůh ještě dříve, než vytvořil člověka, rozhodl, že člověk selže, a ještě před tímto selháním předurčil, kdo budou ti ‚vyvolení‘. Ale jestliže je to pravda, nebylo od Boha pokrytecké, že Adamovi a Evě nabízel věčný život, a zároveň dobře věděl, že ho nemohou získat? Písma také nikde nepopírají, že první lidé měli možnost volby: Buď se řídit Božími pokyny a žít navždy, nebo se jimi neřídit a zemřít. (1. Mojžíšova, 2. kapitola)

Skutečně se však hříchem Adama a Evy překazil Boží záměr? Ne, ihned potom, co zhřešili, Bůh totiž oznámil, že opatří „semeno“, které zničí Satana a jeho stoupence, a že záležitosti na zemi opět urovná. Stejně jako několik brouků nezpůsobí, že by zahradník nevypěstoval dobrou úrodu, ani neposlušnost Adama a Evy nezpůsobí, že by Bůh nepřeměnil zemi v ráj. (1. Mojžíšova, 3. kapitola)

Později Bůh ukázal, že přijde Království, ve kterém bude vládnout jeden z potomků krále Davida a také další osoby. Tyto osoby jsou označeny jako „svatí Nejvýše postaveného“. (Daniel 7:18; 2. Samuelova 7:12; 1. Paralipomenon 17:11)a

Předpovědět není totéž, co předurčit

Bůh sice nechtěl vědět, jakou cestou se lidstvo vydá, ale to neznamená, že by nemohl předpovědět, jaké důsledky bude mít dobré či špatné jednání lidí. Automechanik, který varuje řidiče, že jeho auto není v dobrém stavu, nemůže být obviněn z toho, že zavinil nebo předurčil případnou nehodu. Stejně tak nemůžeme obvinit Boha z těžkostí, které si lidé sami přivodí.

Totéž platilo v případě potomků prvních rodičů. Dříve než Kain zabil svého bratra, Jehova mu ukázal dvě možnosti. Přemůže Kain hřích, anebo hřích přemůže jeho? Ve zprávě nic nenaznačuje, že by Jehova předurčil, že Kain si vybere tu horší možnost a zabije svého bratra. (1. Mojžíšova 4:3–7)

V pozdější době mojžíšský Zákon varoval Izraelity před tím, co se stane, když Jehovu přestanou poslouchat — například když si muži začnou brát za manželky ženy z pohanských národů. To, co Bůh předpověděl, se skutečně stalo. Vidíme to na příkladu krále Šalomouna, kterého ve stáří přiměly jeho cizozemské manželky k modlářství. (1. Královská 11:7, 8) Bůh svůj lid varoval, ale nepředurčil, jak budou jednat jako jednotlivci.

Povolané neboli vyvolené křesťany Bible povzbuzuje, aby vytrvali, jestliže nechtějí přijít o slíbenou odměnu — o kralování s Kristem v nebi. (2. Petra 1:10; Zjevení 2:5, 10, 16; 3:11) Stejně jako někteří teologové v minulosti, i my se můžeme ptát, proč by takové připomínky v Bibli byly, kdyby vyvolení byli povoláni jednou provždy?

Předurčení a Boží láska

Bůh dal člověku svobodnou vůli, protože ho stvořil „ke svému obrazu“. (1. Mojžíšova 1:27) Lidé svobodnou vůli nutně potřebovali, aby mohli Boha ctít a sloužit mu z lásky, ne jako roboti, kteří mají každý pohyb předem naprogramovaný. Láska, kterou by projevovali inteligentní, svobodní lidé, by Bohu umožnila vyvrátit nespravedlivá obvinění. Bůh říká: „Buď moudrý, můj synu, a rozradostni mé srdce, abych mohl dát odpověď tomu, který mě popichuje.“ (Přísloví 27:11)

Kdyby veškeré jednání Božích služebníků bylo předurčeno — nebo obrazně řečeno, kdyby byli naprogramováni —, nebyla by opravdovost jejich lásky ke Stvořiteli snadno napadnutelná? Bůh je nestranický, nebylo by tedy v rozporu s touto vlastností, kdyby si předem vybral lidi, kteří mají získat slávu a štěstí, a vůbec přitom nebral v úvahu jejich zásluhy? Navíc, kdyby někteří lidé měli takovou protekci, ale ostatní by byli předurčeni k věčnému trestu, asi sotva by to v povolaných neboli vyvolených vzbudilo upřímnou vděčnost. (1. Mojžíšova 1:27; Job 1:8; Skutky 10:34, 35)

A konečně, Kristus řekl svým učedníkům, aby kázali dobrou zprávu všem lidem. Kdyby si Bůh už vyvolil ty, kdo mají být zachráněni, neztlumilo by to horlivost, se kterou křesťané kázali? Neznamenalo by to, že kazatelské dílo je v podstatě zbytečné?

Nejmocnější silou, která může člověka pohnout k tomu, aby Boha miloval, je nestranická Boží láska. Největším projevem Boží lásky bylo to, že za nedokonalé, hříšné lidstvo obětoval svého Syna. To, že Bůh předem věděl, co jeho Syn udělá, je mimořádný případ. Ujišťuje nás to však, že slib o obnově země, který je založen na Ježíšovi, se určitě splní. Kéž tedy projevujeme víru v Božího Syna a přiblížíme se k Bohu. Své ocenění dejme najevo tím, že přijmeme Boží pozvání získat k našemu Stvořiteli pěkný vztah. Bůh to dnes nabízí všem, kdo chtějí využít své svobodné vůle a projevit mu svou lásku.

[Poznámka pod čarou]

[Rámeček na straně 7]

PŘEDURČENI JAKO TŘÍDA

„Neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy.“ (Římanům 8:29, 30, Nový zákon, text užívaný v českých liturgických knihách) Jak máme rozumět výrazu „předurčil“, který Pavel použil v těchto verších?

Těmito slovy Pavel nedokazuje nauku o předurčení jednotlivce. V první polovině našeho století Pavlovy myšlenky (Římanům, 9.–11. kapitola) vysvětlil slovník Dictionnaire de théologie catholique takto: „Stále více se mezi katolickými učenci rozšiřuje názor, že zde není vysvětlována nauka o předurčení.“ Totéž dílo cituje M. Lagrangea, když říká: „Základní otázka, kterou zde Pavel rozvádí, se vůbec netýká předurčení a věčného zatracení, ale týká se pouze povolání pohanů k milosti křesťanství v protikladu k nevíře Židů . . . Týká se skupin — pohanů a Židů —, a ne přímo jednotlivých lidí.“ (Kurzíva od nás.)

K těmto kapitolám (9–11) The Jerusalem Bible později předložila stejné vysvětlení. Uvádí se v ní: „Námětem těchto kapitol není předurčení jednotlivců ke slávě, nebo dokonce k víře, ale je jím úloha Izraele v dějinách záchrany lidstva, což je jediný problém, který na základě výroků ze S[tarého] Z[ákona] vzniká.“

Poslední verše osmé kapitoly dopisu Římanům jsou napsány ve stejném kontextu. Tyto verše nám tedy připomínají, že Bůh dopředu věděl, že bude existovat třída neboli skupina, do níž budou patřit lidé, kteří budou povoláni, aby vládli s Ježíšem Kristem. Bůh také znal požadavky, které budou muset splňovat. Neurčil však předem, kteří jednotlivci budou vyvoleni, protože to by bylo v rozporu s jeho láskou a spravedlností.