Otázky čtenářů
Do jaké míry by si křesťané měli dělat starosti o to, zda do potravinářských výrobků nejsou přidány krevní složky jako například sušená plazma?
Jestliže existuje oprávněný podklad k domněnce, že se v místních potravinářských výrobcích skutečně používá zvířecí krev (nebo některá její složka), křesťané by měli projevovat náležitou opatrnost. Nebylo by však moudré znepokojovat se kvůli pouhému podezření nebo žít s nepodloženými obavami.
Již časně v dějinách člověka náš Stvořitel rozhodl, že lidé nesmějí jíst krev. (1. Mojžíšova 9:3, 4) Prohlásil, že krev představuje život, a ten je darem od něho. Když bylo nějaké zvíře zbaveno krve, mohla se taková krev použít pouze při obětování, například na oltáři. Jinak se krev ze zvířete měla vylít na zem, čímž se v jistém smyslu vrátila zpět Bohu. Členové Božího lidu se měli vyhýbat tomu, aby svůj život neudržovali přijímáním krve. Bůh nařídil: „Nebudete jíst krev těla žádného druhu, protože duše těla každého druhu je jeho krev. Kdokoli ji bude jíst, bude odříznut.“ (3. Mojžíšova 17:11–14) Boží zákaz ohledně jedení krve byl opakován křesťanům. (Skutky 15:28, 29) Raní křesťané se tedy museli vyhýbat jídlu, které obsahovalo krev, například masu zardoušených zvířat nebo krevním jelitům.
Podíváme-li se však na věc prakticky, jak asi tito křesťané jednali podle svého rozhodnutí ‚zdržovat se krve‘? (Skutky 21:25) Měli snad jednoduše uplatnit slova apoštola Pavla: „Jezte všechno, co se prodává na masném trhu, a nedotazujte se kvůli svému svědomí“?
Ne. Tato slova v 1. Korinťanům 10:25 se vztahují na maso, které mohlo pocházet ze zvířete obětovaného v nějakém modlářském chrámu. Přebytečného masa se tehdy chrámy zbavovaly tak, že se prodávalo obchodníkům, kteří je mohli dát do prodeje mezi maso ve svých obchodech. Pavel chtěl ukázat, že maso z nějakého chrámu nebylo samo o sobě špatné nebo znečištěné. Zřejmě bylo zvykem nechat krev obětovaných zvířat vytéci a používat ji na pohanských oltářích. Jestliže se tedy nějaké přebytečné maso prodávalo na trhu a nemělo žádnou očividnou spojitost s nějakým chrámem nebo mylnými představami pohanů, křesťané si je prostě mohli koupit jako běžně prodávané maso, které bylo čisté a které bylo přiměřeně zbavené krve.
Tito křesťané však patrně museli jednat jinak, jestliže věděli, že v místních obchodech je ke koupi také maso ze zardoušených zvířat (nebo krevní jelita). Při výběru a kupování masa asi museli být opatrní. Mohli snad rozpoznat masné výrobky obsahující krev, jestliže měly odlišnou barvu (stejně jako dnes lze krevní jelita obvykle rozpoznat v zemích, kde jsou běžně ke koupi). Nebo se křesťané mohli informovat u nějakého řezníka nebo u obchodníka s masem, kteří měli dobrou pověst. Jestliže neměli důvod domnívat se, že určité maso obsahuje krev, mohli si je prostě koupit a jíst je.
Pavel také napsal: „Ať se vaše rozumnost stane známou všem lidem.“ (Filipanům 4:5) To by se mohlo uplatnit i na kupování masa. Ani izraelský Zákon, ani výnos křesťanského vedoucího sboru v prvním století neukazovaly, že by se členové Božího lidu měli na maso obšírně vyptávat, a že by se dokonce měli stát vegetariány, kdyby vyvstala sebemenší pochybnost o tom, zda maso, které je k dostání, obsahuje krev.
Izraelský lovec, který zabil nějaké zvíře, nechal krev vytéci. (Srovnej 5. Mojžíšovu 12:15, 16.) Jestliže jeho rodina nemohla všechno maso sníst, mohl část prodat. I v řádně vykrváceném mrtvém těle zůstávalo malé množství krve, ale nic v Bibli nenaznačuje, že by Žid při kupování masa musel zacházet do extrémů, aby si zjistil taková fakta, jako například kolik minut uběhlo mezi zabitím a vykrvácením, která tepna nebo žíla byla pro vykrvácení naříznuta a jakým způsobem a na jak dlouho bylo zvíře zavěšeno. Vedoucí sbor ani nenapsal, že by křesťané měli v tomto ohledu zavádět nějaká mimořádná opatření, jako by před jedením jakéhokoli masa potřebovali naprosto detailní a vyčerpávající odpovědi.
Zákon, zvyk nebo náboženská praxe jsou dnes v mnoha zemích takové, že masné výrobky (kromě neobvyklých výrobků jako například krevních jelit) jsou ze zvířat, která musí být při porážení zbavena krve. Křesťané v těchto oblastech si tedy normálně nemusí dělat nadměrné obavy kvůli způsobu porážky nebo metodám zpracování masa. V širším smyslu prostě mohou ‚jíst prodávané maso, nemusí se dotazovat‘ a mohou mít čisté svědomí, že se zdržují krve.
Občas se však vyskytnou odborné zprávy o komerčním použití krve, což některé křesťany znepokojuje. Někteří pracovníci masného průmyslu usuzují, že velké množství krve z poražených zvířat lze shromažďovat k výhodnému praktickému použití, například do průmyslových hnojiv nebo do krmiva pro zvířata. Výzkumní pracovníci studovali otázku, zda by bylo možné takovou krev (nebo její složky) použít při zpracování masa. Několik závodů dokonce vyrobilo omezené množství tekuté, zmražené nebo práškové plazmy (nebo materiálu zbaveného červených krvinek), čímž by se mohlo nahradit určité malé procento masa v uzenářských výrobcích nebo v paštikách. Jiný výzkum se zaměřil na využití práškových krevních derivátů jako plniva nebo k vázání vody a tuku v mletém mase, pekařských výrobcích nebo v jiných potravinách a nápojích, které se mají obohatit bílkovinami a železem.
Stojí ovšem za povšimnutí, že takový výzkum již probíhá celá desetiletí. Zdá se však, že se takové výrobky používají ve velmi omezené míře, nebo se ve většině zemí dokonce ani nevyskytují. Některé typické zprávy nám pomohou pochopit důvod:
„Krev je zdrojem nutričních a funkčních bílkovin. Hovězí krev se však pro přímou konzumaci používá ve výživě lidí jen ve velmi omezeném množství, protože má intenzívní barvu a charakteristickou chuť.“ — Journal of Food Science, svazek 55, číslo 2, 1990.
„Bílkoviny krevní plazmy mají výhodné vlastnosti, například vysokou rozpustnost, emulgační schopnost a hydrofobii. . . , a jejich použití skýtá při zpracování potravin velké výhody. V Japonsku se však nepodařilo vyvinout žádný účinný systém, jak dosáhnout zdravotní nezávadnosti plazmy, a to zejména po dehydrataci.“ — Journal of Food Science, svazek 56, číslo 1, 1991.
Někteří křesťané občas kontrolují etikety na balených potravinách, protože mnohé vlády požadují, aby se uváděl soupis použitých složek. A snad to budou pravidelně dělat s jakýmkoli výrobkem, o němž se oprávněně domnívají, že by mohl obsahovat krev. Bylo by samozřejmě správné vyhýbat se výrobkům, na jejichž etiketě jsou uvedeny takové složky jako krev, krevní plazma, plazma, bílkovina globin (či globulin) nebo železo z hemoglobinu (či z globinu). V obchodní informaci jedné evropské společnosti z tohoto oboru se uznává: „Informace o použití globinu jako přísady musí být vyznačena na obalu potravinářského výrobku tak, aby spotřebitel nebyl oklamán údaji ohledně složení či hodnoty potraviny.“
I při zkoumání etiket nebo při dotazech u řezníků však musíme být rozumní. Neznamená to, že by každý křesťan na světě musel studovat etikety a složky na všech balených potravinách anebo že by se měl vyptávat zaměstnanců v restauracích či v obchodech s potravinami. Křesťan by si nejprve mohl položit otázku: ‚Nasvědčují nějaké ověřené okolnosti tomu, že se v této oblasti nebo zemi používá v běžných potravinářských výrobcích krev a její deriváty?‘ Ve většině oblastí je odpověď záporná. Mnozí křesťané proto dospěli k závěru, že sami osobně nebudou věnovat mnoho času a pozornosti, aby si prověřovali každou značně vzdálenou možnost. Osoba, která nezastává takový názor, by měla jednat podle svého svědomí, aniž bude posuzovat jiné, kteří se snad v této záležitosti rozhodli jinak, ale s dobrým svědomím před Bohem. — Římanům 14:2–4, 12.
I když se potravinářské výrobky obsahující krev mohou vyrábět, je dost pravděpodobné, že se to nedělá v širokém měřítku, vzhledem k ceně, zákonům a dalším faktorům. Časopis Food Processing (září 1991) například uvedl: „Výrobci, kteří se setkávají s problémy, když je hydrolyzované hovězí plazmy ve směsi (v hotové masové paštice) necelé jedno procento, ji mohou nahradit alternativní směsí v podobě koncentrátu syrovátkové bílkoviny, a výrobek by mohl být označen jako košer.“
Je třeba zdůraznit, že v mnoha zemích se krev z poraženého zvířete normálně nechává vytéci a že se tato krev v dalších potravinářských výrobcích nepoužívá, protože tomu brání místní zákony, zvyky nebo postoje. Není-li opodstatněný podklad k domněnce, že situace je v určitém místě jiná anebo že nedávno došlo k podstatné změně, neměli by se křesťané nechat znepokojit jenom nějakým předpokladem nebo nějakými pověstmi. Když je však jisté nebo velmi pravděpodobné, že se krev všeobecně používá — ať v potravinách, nebo při léčení —, měli bychom být odhodláni poslouchat Boží příkaz, totiž zdržovat se krve.