Pomáhat dětem, které zasáhl rozvod

„Jednou, když mi byly asi tři roky, přišel si pro mě otec. Vzal mě ven a koupil mi panenku v pěkných červených šatičkách a pak mě odvezl domů. Chvíli jsme spolu seděli v autě. Jakmile si však pro mě přišla matka, začali na sebe s otcem křičet a hádat se přes okénko auta — a já mezi nimi.

Otec najednou rozrazil dveře a vystrčil mě z auta. Pneumatiky zakvílely a byl pryč. Nevěděla jsem, co se děje. Matka mi ani nedovolila rozbalit mou novou panenku. Víckrát jsem tu panenku neviděla. A svého otce jsem pak neviděla až do svých devatenácti let.“ — Heidi.

„ČAS hojí všechny rány,“ říká staré přísloví. Je to skutečně pravda? Nebo jsou děti rozvodem nenapravitelně poškozeny?

Podle časopisu The Journal of Social Issues hodně záleží na tom, co se děje po rozvodu. Píše se tam: „Rodinné vztahy, které se vytvoří po rozvodu, ovlivní dítě stejně nebo více než samotný rozvod.“

V případě Heidi byl rozvod rodičů pouhým počátkem jejích těžkostí. Jak se často stává, matčino druhé manželství se nevyvedlo o mnoho lépe než první, a další také ne. Heidino dětství bylo jako jízda na horské dráze, kde se řítila od hlučných hádek s rozbíjením nádobí k osamělým letním dnům v prázdném bytě, kde s obavami přemýšlela, kdy — a jestli vůbec — přijde matka domů.

Rodiče mohou udělat mnoho pro to, aby své děti ušetřili takových bouřlivých následků rozvodu. Rozvod přece ukončuje manželství, ne rodičovství.

Rozhodující úloha rodičů

„Sdílený akt početí dává dítěti nárok jak na matku, tak na otce,“ napsali dva psychologové v časopise Psychology Today. Možná vám ten výrok připadá samozřejmý. Avšak rozvod v určitém smyslu připravuje dítě jednou krutou ranou o oba rodiče.

Vezměme pro příklad Spojené státy, které lze podle výsledků statistiky nazvat rozvodovým hlavním městem světa. Přes devadesát procent dětí z rozvedených manželství tam žije u matky a otec je navštěvuje. Více než polovina těch dětí vidí svého otce méně než jednou ročně! A času, který má matka pro děti, po rozvodu také prudce ubývá, podle jednoho výzkumu až o jedenadvacet hodin týdně.

Pokud se odborníci na něčem shodují, tedy na tom, že děti se pravděpodobně lépe přizpůsobí životu po rozvodu, mají-li nadále kladný a nepřerušený vztah s oběma rodiči. Pokud to není možné, i dobrý vztah alespoň s jedním rodičem přece jen zmírňuje ránu zasazenou rozvodem. Jak si ale mohou rodiče po rozvodu udržet takový blízký vztah ke svým dětem?

Důležitý je čas

Jestliže jste rozvedená matka, udržení blízkého vztahu k dítěti může být nejnáročnějším ze všech úkolů. Až příliš často býváte označena tím, co některá společnost považuje za dvojí cejch: rozvodem a chudobou. Octla jste se bez přípravy na trhu práce a zápasíte o to, abyste vyvážila nespolehlivé nebo nedostatečné alimenty od bývalého manžela, a tak vám snad připadá, že vám na děti zbývá málo času.

Řešení je v rozhodnosti a časovém plánu. Vykupujte každou chviličku, kterou můžete, a plánujte se svým dítětem, co budete během ní spolu dělat. I chvilka denně při nerozdělené pozornosti je lepší než vůbec nic. Také předem plánované zvláštní společné výlety poskytují dítěti něco, nač se může těšit.

Dítě má rovněž naléhavou potřebu duchovního vedení, ukázňování a výchovy. Souvislý čas pro tento účel se možná těžko hledá. Proto Bible radí: „Budeš [Boží zákony] vštěpovat svému [dítěti] a mluvit o nich, když budeš sedět ve svém domě a když půjdeš po silnici a když budeš uléhat a když budeš vstávat.“ — 5. Mojžíšova 6:7.

Jste někdy spolu na „silnici“, snad v autě nebo ve veřejném dopravním prostředku? Co pohlcuje vaši pozornost — vaše dítě, nebo noviny, případně autorádio? Když spolu jste, přehlušuje všechen hovor televize, nebo je jídlo časem, kdy si vaše rodina v klidu popovídá? Mohla byste s dítětem sdílet některé domácí práce, třeba vaření nebo praní?

To samozřejmě neznamená, že musíte těch příležitostí využívat k tomu, abyste dítěti dávala kázání. Už jen tím, že s ním jste a vřele a otevřeně s ním rozmlouváte, mu nevyhnutelně předáváte cosi hodnotného. Takové chvilky mohou být rovněž ideální příležitostí, jak vrátit svým dětem jistotu, kterou tak silně potřebují. Některé děti se vskrytu cítí odpovědné za rozchod svých rodičů. Jiné se cítí zavržené rodičem, který odešel z domova. Jestliže je často ujišťujete o své lásce, chválíte jejich dobré vlastnosti a výkony a vytváříte v nich dostatečný pocit jistoty na to, aby upřímně říkaly, co si myslí, uděláte mnoho pro zmírnění dopadu rozvodu.

Někteří rodiče po rozvodu polevili v ukázňování, často z pocitu viny. Jako by si říkali: ‚Moje dítě už to mělo v poslední době dost těžké.‘ Ale popustit dětem uzdu, aby si dělaly, co chtějí, není projevem lásky. Ředitel programu pro dospívající a děti v jedné psychiatrické léčebně řekl časopisu The Washingtonian: „Děti mi stále říkají: ‚Rodiče mě nechají dělat, co chci. Nezáleží jim na mně.‘“ Bible to vystihuje: „Jestliže svého syna netrestáš, nemiluješ ho. Jestliže ho opravdu miluješ, budeš ho napravovat.“ — Přísloví 13:24, Today’s English Version.

Rozpolcené dítě

Když jednoho chlapečka na klinice zabývající se rozvody požádali, aby kreslil, nakreslil sám sebe jako věc, o kterou se přetahují vrčící rodiče; praskal ve švech a kapala z něho krev. Tak se cítí některé děti rozvedených rodičů. Zatímco dítě miluje oba rodiče, ani jeden z rodičů možná nechce, aby dítě milovalo toho druhého.

V hořkosti a trpkosti, které tak často provázejí rozvod, je pro rodiče velmi těžké nezapojit do boje své děti. Wallersteinová a Kellyová uvedly, že dvě třetiny rodičů v jejich výzkumu otevřeně soupeřily o lásku a věrnost svých dětí. Doktorka Bienenfeldová varuje rodiče, že doženou-li dítě k pocitu, že se o něho přetahují, může to vyvolat pocity viny a nenávisti k sobě samému a „sníží to jeho vyhlídky na štěstí, naplnění a úspěch“.

Bible moudře radí: „Vy, otcové [nebo matky], nesmíte také pobízet své děti ke vzdoru, ale poučujte je a ukázňujte tak, jak to patří ke křesťanské výchově.“ (Efezanům 6:4; The New English Bible) Je jasné, že pobízení dítěte ke vzdoru vůči druhému rodiči nemá místo v křesťanské výchově.

Každé dítě má dva rodiče. To může změnit smrt, ale ne rozvod. A pokud soud neomezí přístup druhého rodiče k dítěti (nebo se druhý rodič své odpovědnosti svévolně nevyhýbá), bude třeba při výchově dětí s bývalým partnerem spolupracovat.

Jistě, můžete mít oprávněný důvod k hořkosti vůči bývalému partnerovi. Používáte-li však své děti k tomu, aby jej trestaly, trpí ve skutečnosti děti. Doktorka Bienenfeldová navrhuje, že k rozptýlení zatrpklosti vám může přispět poctivé přiznání, že jste asi také měl podíl na svých manželských problémech. Časopis Parents vypráví o ženě, která se snažila modlit se za bývalého manžela, kdykoli se jí o něm vnucovaly negativní myšlenky. Zjistila, že jí tento postup dává pocit uspokojení a sebevlády, který byl pro ni zcela nový a osvobodil ji od ‚ustrnutí v trvalém bojovném postoji‘. — Srovnej Matouše 5:43–45.

Mohou pomoci jiní?

Psychologové Julius a Zelda Segalovi píší v časopise Parents, že po bouři rozvodu „se děti z rozbitých rodin posílí, jestliže zůstanou neporušena aspoň nějaká vlákna kontinuity“. Je smutné, že podle těchto psychologů „sousedé a přátelé mají sklon se držet stranou, a do jisté míry to dělají i někteří prarodiče, protože jsou příliš zaměstnáni straněním jednomu nebo druhému znesvářenému rodiči“.

Ano, rozvod je k dětem zvláště krutý, když z jejich života zmizí i jiní příbuzní. Tak narůstají jejich pocity opuštěnosti. Jste-li tedy teta, strýc, dědeček nebo babička dětí z rozvedeného manželství, zaměřte se na to, abyste jim dodal jistotu, kterou právě teď tolik potřebují, místo abyste se zapojil do manželské vády jejich rodičů. Dítě klesající na duchu někdy mohou milující prarodiče podpořit lépe než kdo jiný.

Heidi, o níž se mluvilo na začátku článku, takovou podporu nedostala. Přesto její příběh dopadl dobře. Dnes, ve dvaceti šesti letech, je z ní šťastně vdaná, srdečná a pracovitá mladá žena. Co způsobilo její úspěch?

Jedním slovem: přátelství. V dospívání začala Heidi studovat Bibli se svědky Jehovovými. V sále království, kam chodila na shromáždění, našla opravdové přátele. „Myslívala jsem si, že jsem v dost beznadějné situaci,“ vzpomíná. „Člověku ale pomáhá, když si má s kým popovídat. Měla jsem jednu přítelkyni, které jsem mohla říci všechno. Vždycky poznala, když něco nebylo v pořádku, a já jsem jí to vždy nakonec řekla. Byla trochu jako máma. Ale věnovali se mi i jiní.“ Heidi zjistila, že Ježíš měl pravdu, když slíbil, že křesťanský sbor může poskytnout početnou rodinu těm, kteří o svou vlastní přišli. — Marek 10:29, 30.

Nebyla to však Heidi, kdo projevil iniciativu při získávání těchto přátel. „Vyhledali si mě,“ říká. A to je refrén, který se v křesťanském sboru opakuje u dětí z rozvedených rodin. Například mladá žena Meg si s láskou vzpomíná na manžele, kteří se jí ujali, když se její rodiče rozešli. „Prostě věděli, že je potřebuji, a byli tu. Člověku se nechce říkat: ‚Podívejte, já vás potřebuji. Chci, abyste mě teď měli rádi.‘“

A co vy? Dovedl byste být jakoby bratrem, sestrou, matkou, otcem nebo prarodičem dítěte z rozvedeného manželství? Asi vás o to nepožádá, ale to neznamená, že vás nepotřebuje.

Nikdy ovšem nebudete moci nahradit všechny funkce nenarušené rodiny. Můžete však být přítelem, dobrým, soucítícím posluchačem. Můžete také mladé osobě pomoci k lepšímu vztahu k našemu Stvořiteli — pravému „otci chlapců bez otce“ a největšímu příteli, jakého by si kdo mohl přát. — Žalm 68:5; 68:6, KB.

Cožpak ale není žádná naděje na to, že jednou se poměr rozvodovosti obrátí a děti budou mít jistotu, že vyrostou v úplné, šťastné rodině?

Až se rodina uzdraví

Kdybychom museli spoléhat na to, že vše vyřeší lidé, odpověď by zněla: ne, pro děti není žádná skutečná naděje. Lidé sotva dokážou začít slepovat beznadějně rozdělenou celosvětovou lidskou rodinu, o to méně se jim to podaří s nespočetnými rozdělenými rodinami, z nichž se skládá. Linda Bird Franckeová o tom napsala v knize Growing Up Divorced (Vyrůstání v rozvedené rodině): „Stalo se toho příliš mnoho a příliš rychle. Soudy tápou. Školy tápou. Rodiny tápou. Nikdo neví, co očekávat od toho druhého v těchto dnech masových rozvodů, protože nejsou žádná pravidla, žádné precedenty, podle nichž by se dalo řídit.“

Ale Stvořitel lidstva netápe. Rozumí našemu rozdělenému světu a vidí, že není třeba jej doladit pomocí lidských „odborníků“. Je třeba tento svět nahradit. A Stvořitel slibuje, že právě to udělá. Slibuje, že ti, kdo činí jeho vůli, přežijí zánik tohoto zkaženého systému a dožijí se obnovy celosvětového ráje. (Lukáš 23:43; 1. Jana 2:17) Potom, pod Božím panstvím, bude člověk vyléčen z hříchu, který nakažuje jeho povahu. Sobectví a nedokonalost, které s sebou nesou rozdělení, nenávist a nejednotu, budou konečně odplaveny. Lidská rodina se uzdraví. — Zjevení 21:3, 4.

A rozvod pak bude pozůstatkem blednoucí minulosti.

[Rámeček na straně 9]

Rady pro rozvedené rodiče

Nehádejte se s bývalým manželským partnerem — po telefonu ani osobně — před dětmi.

Nekritizujte bývalého manželského druha před dětmi. Když děti kritizují nepřítomného rodiče, nepovzbuzujte je ani se nepřipojujte.

Nenuťte děti, aby volily mezi svými rodiči, a neobracejte je proti bývalému partnerovi.

Nepřipusťte, aby vás děti zastrašovaly pohrůžkami, že se odstěhují k druhému rodiči. Budete-li trpět takové citové vydírání, povzbudí je to, aby s vámi manipulovaly, a může to i bránit jejich morálnímu rozvoji.

Nepoužívejte děti ke špehování svého bývalého partnera a nevymáhejte od nich po návratu z každé návštěvy informace.

Nežádejte od dětí, aby vašemu bývalému partnerovi od vás předávaly hněvivé vzkazy nebo pokořující prosby o peníze.

Nesnižujte své dítě poznámkami jako „Jsi celý tvůj otec“. Nejen, že to na dítě působí jako kritika otce, ale také to může v dítěti vyvolat pocit, že je odsouzeno opakovat chyby druhého rodiče.

Prokazujte se jako dobrý posluchač, nechte děti, aby vyjadřovaly své city — i city, s nimiž nesouhlasíte.

Vyměňujte si s nimi jasně, volně i otevřeně myšlenky. Chraňte je však před podrobnostmi, které nepotřebují vědět. Váš syn nebo dcera se snad zdá být ideálním důvěrníkem. Pamatujte však, že dítě není ani zdrobnělina dospělého ani náhradní manželský druh, ať se zdá sebevíc zralé.

Utěšujte své děti a ujišťujte je, že rozvrat nezavinily, ani že teď nemohou zakročit a zachránit vaše manželství.

Projevujte mnoho upřímné, vřelé náklonnosti. Děti se mohou domnívat, že rodiče, kteří se přestali mít rádi navzájem, mohou stejně snadno přestat mít rádi své děti.

Spolupracujte se svým bývalým druhem při ochraně dětí před vašimi spory.

Vyvažujte chválu a ukázňování, stanovte rozumné hranice a realistické cíle.

Dávejte sami příklad, vyhýbejte se nemravnému chování, jemuž chcete, aby se vyhýbaly děti.

Věnujte svým dětem co nejvíce svého volného času.

[Rámeček na straně 11]

Jste rodič na dálku?

POKUD ano, může pro vás být až příliš snadné se vytratit. Snad vám připadá, že sjednávání plánu návštěv se nepříjemně podobá prošení vašeho bývalého manželského druha, abyste směl vidět vlastní potomky. Nebo snad mají vaše děti nového nevlastního rodiče a vy máte pocit, že už vás nepotřebují.

Ale ony vás potřebují. Bible nabádá: „Otcové, nedrážděte svých dětí.“ (Efezanům 6:4, Žilka) Zmizíte-li ze života svých dětí, nejen že je podráždíte, ale možná také podryjete jejich vědomí vlastní ceny, vzbudíte v nich pocit, že jsou nemilované a nehodné lásky. I omezené vztahy s vlastními dětmi jsou lepší než nic.

Zdá se, že důležitější je délka vašich návštěv než jejich četnost. Čím je návštěva delší, tím pravděpodobněji s vámi dítě zažije něco, nač bude vzpomínat. Miriam Galper Cohenová, která sama je matka na dálku, poznamenává ve své knize, že tyto návštěvy nemusí být žádné okázalé výlety. Nejmilejší někdy bývají vzpomínky na klidnou společnou procházku nebo společné jídlo.

I časté pravidelně plánované telefonické rozhovory vás udržují s dítětem v důvěrném styku. Nebo byste mohl pro své dítě namluvit nějaký příběh nebo vyprávění o vlastním dětství. Kromě nahrávek a dopisů byste mohl dítěti posílat fotografie, kresby, kreslené vtipy nebo články z časopisů, které vám připadly zábavné nebo zajímavé. Miriam Cohenová také navrhuje zjistit, jaké knihy nebo televizní pořady se vašemu dítěti líbí, přečíst je nebo se na ně podívat a pak se o nich bavit v dopise nebo po telefonu.

Miriam Cohenová poznamenává: „Rodičovství na dálku je nejméně žádoucí možnost proti jiným způsobům péče, s výjimkou toho, že své děti nevidíte vůbec.“ Přesto jistě jsou způsoby, jak svému dítěti pravidelně dávat najevo, že je stále milujete a zajímáte se o ně. I nejmenší projev pozornosti může vašemu dítěti ušetřit mnoho bolesti.

[Obrázek na straně 7]

Existují činnosti, které můžete sdílet se svým dítětem? Rozvod ukončuje manželství, ne rodičovství

[Obrázek na straně 10]

Znáte nějaké děti z rozvedených manželství, které by potřebovaly přítele?