Ať se ve vás neusídlí zášť

KDYŽ nás někdo urazí, může být velmi těžké necítit k němu zášť. Praktické rady pro takové situace poskytuje Bible. „Zlobte se,“ napsal apoštol Pavel, „a přece nehřešte; ať slunce nezapadne nad vaší podrážděnou náladou.“ (Efezanům 4:26)

Je normální, že cítíme určitý hněv, když nám někdo ukřivdí. Apoštol Pavel řekl „zlobte se“, což znamená, že hněv je za určitých okolností na místě — snad jako reakce na nespravedlivé jednání nebo na překrucování spravedlnosti. (Srovnej 2. Korinťanům 11:29.) Když jej však nepřekonáme, může i oprávněný hněv mít strašlivé následky a vést k těžkému hříchu. (1. Mojžíšova 34:1–31; 49:5–7; Žalm 106:32, 33) Co tedy můžete dělat, jestliže jste něčím rozhněváni?

U většiny malých přestupků můžete situaci vyřešit buď tak, že se s ní vnitřně vyrovnáte a budete ‚mlčet‘, nebo tak, že dojdete za tím, kdo vás urazil, a promluvíte si s ním o tom. (Žalm 4:4; Matouš 5:23, 24) Ať už to uděláte jakkoli, nejlepší je tuto věc urovnat rychle, aby ve vás zášť nehlodala a aby neměla tragické následky. (Efezanům 4:31)

Jehova nám velkoryse odpouští naše hříchy — dokonce i hříchy, o kterých vůbec nevíme, že jsme se jich dopustili. Nemohli bychom i my podobně odpustit svému bližnímu? (Kolosanům 3:13; 1. Petra 4:8)

Je zajímavé, že řecké slovo překládané jako „odpouštět“ doslova znamená „nechat odejít“. K odpuštění není třeba, abychom provinění zlehčovali nebo přehlíželi. Někdy to může prostě znamenat, že necháme situaci „odejít“, protože si uvědomujeme, že kdybychom chovali k někomu zášť, stalo by se nám to břemenem a narušovalo by to jednotu v křesťanském sboru. A navíc, zášť může uškodit vašemu zdraví! (Žalm 103:9)