Kéž se nikdy neodtahujeme ke zničení!
„Nejsme takoví, kteří se odtahují ke zničení.“ (HEBREJCŮM 10:39)
1. Jaké okolnosti způsobily, že apoštol Petr podlehl strachu?
APOŠTOLOVÉ se jistě velmi divili, když jim jejich milovaný Pán, Ježíš, řekl, že se všichni rozprchnou a opustí ho. Jak by se něco takového mohlo stát — nyní, v době, kdy je nejvíce potřeboval? Petr tvrdil: „I kdyby všichni ostatní klopýtli, já přesto neklopýtnu.“ Ano, byl to statečný a odvážný muž. Nicméně, když byl Ježíš zrazen a zatčen, tak se apoštolové, a mezi nimi i Petr, rozprchli. Později, když byl Ježíš vyslýchán v domě velekněze Kaifáše, se Petr bázlivě zdržoval na nádvoří. Chladná noc postupně ubíhala a Petr se pravděpodobně začal bát, že by Ježíš a někdo z těch, kdo s ním byli ve spojení, mohli být popraveni. Když někteří lidé stojící okolo poznali, že Petr je jedním z Ježíšových blízkých druhů, zmocnila se ho panika. Třikrát popřel, že byl s Ježíšem v kontaktu. Zapřel dokonce i to, že ho zná! (Marek 14:27–31, 66–72)
2. (a) Proč se Petr kvůli svému bojácnému jednání během noci, kdy byl Ježíš zatčen, nestal ‚takovým, který se odtahuje‘? (b) Jaké by mělo být naše rozhodnutí?
2 To bylo slabé místo Petrova života, selhání, kterého Petr litoval nepochybně až do své smrti. Nicméně, stal se z něj zbabělec kvůli tomu, jak se oné noci zachoval? Začal snad být jedním z ‚takových lidí, kteří se odtahují ke zničení‘, jak později napsal apoštol Pavel? (Hebrejcům 10:39) Většina z nás by pravděpodobně souhlasila s tím, že se tato Pavlova slova na Petra nevztahují. Proč? Protože Petrův strach byl dočasný, byl to krátkodobý poklesek v životě člověka, který se vyznačoval neobyčejnou odvahou a vírou. I mnozí z nás zažili v minulosti chvíle, na něž vzpomínáme s určitým pocitem hanby, chvíle, kdy nás zaskočil strach, který nám zabránil postavit se za pravdu tak směle, jak bychom si bývali přáli. (Srovnej Římanům 7:21–23.) Můžeme však mít jistotu, že tyto chvilkové poklesky z nás nedělají takové lidi, kteří se odtahují ke zničení. Přesto musíme být rozhodnuti, že se těmito lidmi nikdy nestaneme. Proč? A jak tomu můžeme předejít?
Co to znamená odtahovat se ke zničení
3. Jak proroci Elijáš a Jonáš podlehli strachu?
3 Když Pavel psal o ‚takových, kteří se odtahují‘, neměl na mysli ty, kdo snad na okamžik ztratí odvahu. Pavel jistě věděl o tom, co zažil Petr, a také o dalších podobných případech. Strachu jednou podlehl odvážný a přímočarý prorok Elijáš, když mu ničemná královna Jezábel vyhrožovala smrtí. Elijáš tehdy utekl, aby si zachránil život. (1. Královská 19:1–4) Ještě více musel se strachem bojovat prorok Jonáš. Jehova ho pověřil, aby cestoval do ničemného města Ninive, které bylo proslulé svým násilím. Jonáš se však ihned nalodil na loď, jež plula do Taršiše, tedy města, které leželo asi 3 500 kilometrů na opačnou stranu od Ninive. (Jonáš 1:1–3) Přesto ani o jednom z těchto proroků ani o apoštolu Petrovi nemůže být oprávněně řečeno, že byli takoví, kteří se odtahují. Proč ne?
4, 5. (a) Jak nám kontext pomáhá zjistit, co Pavel myslel ‚zničením‘, o němž se píše v Hebrejcům 10:39? (b) Co měl Pavel na mysli, když řekl: „Nejsme takoví, kteří se odtahují ke zničení“?
4 Povšimněme si celého Pavlova výroku: „My pak nejsme takoví, kteří se odtahují ke zničení.“ Co Pavel myslel ‚zničením‘? Řecké slovo, které je zde použito, se někdy vztahuje na věčné zničení. Tato definice je v souladu s kontextem. Pavel totiž právě varoval: „Jestliže . . . svévolně pácháme hřích po přijetí přesného poznání pravdy, nezůstává již žádná oběť za hříchy, ale je tu jakési jisté, strašné očekávání soudu a ohnivá žárlivost, která stráví ty, kdo se staví na odpor.“ (Hebrejcům 10:26, 27)
5 Pavel svým spoluvěřícím tedy řekl: „Nejsme takoví, kteří se odtahují ke zničení.“ Tím měl na mysli, že on i věrní křesťané, kteří jeho slova četli, byli rozhodnuti, že se nikdy neodvrátí od Jehovy a nepřestanou mu sloužit. Pokud by to totiž udělali, vedlo by to k jejich věčnému zničení. Jedním z těch, kdo se k takovému zničení odtáhli, byl Jidáš Iškariotský. Totéž udělali i další nepřátelé pravdy, kteří se úmyslně stavěli proti působení Jehovova ducha. (Jan 17:12; 2. Tesaloničanům 2:3) Tito lidé patří ke ‚zbabělcům‘, kteří obdrží věčné zničení v symbolickém ohnivém jezeře. (Zjevení 21:8) Ne, takovými lidmi se rozhodně nikdy nechceme stát!
6. K jakému jednání nás chce Satan Ďábel přimět?
6 Satan Ďábel však chce, abychom se odtáhli ke zničení. Je mistrem ‚lstivých skutků‘, a proto ví, že cesta vedoucí do zničení často začíná malými věcmi. (Efezanům 6:11, Reference Bible, poznámka pod čarou) Jestliže nedosáhne svého cíle přímým pronásledováním, často se snaží narušit víru pravých křesťanů lstivými prostředky. Rád by odvážné a horlivé svědky Jehovovy umlčel. Zamysleme se nyní nad tím, jaké taktiky používal proti hebrejským křesťanům, kterým psal Pavel.
Jak byl na křesťany vyvíjen nátlak, aby se odtáhli
7. (a) Jaké události měl za sebou sbor v Jeruzalémě? (b) V jakém duchovním stavu byli někteří čtenáři Pavlova dopisu?
7 Doklady svědčí o tom, že Pavel svůj dopis Hebrejcům napsal asi v roce 61 n. l. Sbor v Jeruzalémě měl za sebou bouřlivé události. Po Ježíšově smrti se vzedmula vlna krutého pronásledování, a mnoho křesťanů, kteří žili ve městě, muselo utéci. Pak ale přišlo pokojné období, které přispělo k tomu, že počet křesťanů rostl. (Skutky 8:4; 9:31) Jak roky plynuly, přicházely a zase odeznívaly další vlny pronásledování a těžkostí. Zdá se, že v době, kdy Pavel psal Hebrejcům svůj dopis, zažíval sbor opět poměrně pokojné období. Přesto byl na křesťany vyvíjen nátlak. Od chvíle, kdy Ježíš předpověděl zničení Jeruzaléma, uplynula téměř tři desetiletí. Někteří křesťané si pravděpodobně mysleli, že se konec bezdůvodně opožďuje a že za jejich života možná ani nenastane. Další křesťané, zejména ti, kteří byli noví ve víře, ještě nebyli vyzkoušeni krutým pronásledováním a věděli jen málo o tom, že je zapotřebí vytrvávat ve zkouškách. (Hebrejcům 12:4) Satan chtěl tyto okolnosti jistě využít. K jakým ‚lstivým skutkům‘ se uchýlil?
8. Jaký postoj mělo mnoho Židů k nově vzniklému křesťanskému sboru?
8 Židovská obec v Jeruzalémě a Judeji pohlížela na nově vzniklý křesťanský sbor s opovržením. Z obsahu Pavlova dopisu můžeme získat určitou představu o tom, kvůli čemu se arogantní židovští náboženští vůdci a jejich přívrženci křesťanům posmívali. Možná v podstatě říkali: ‚Máme v Jeruzalémě svůj velký chrám a ten stojí už po staletí. Máme urozeného velekněze, který v chrámu slouží společně s nižšími kněžími. Každý den jsou předkládány oběti. Máme Zákon, který byl prostřednictvím andělů předán Mojžíšovi a který byl za velkých znamení uveden v platnost na hoře Sinaj. Nic z toho však nemá tato povýšenecká sekta, tito křesťané, kteří odpadli od judaismu!‘ Dosáhly tyto posměšky kýženého cíle? Útoky jistě sužovaly některé hebrejské křesťany. Pro ně byl Pavlův dopis pomocí v pravý čas.
Proč se nikdy neměli odtahovat ke zničení
9. (a) Jaký námět prostupuje celým dopisem Hebrejcům? (b) V jakém smyslu sloužili křesťané v lepším chrámu, než jakým byl chrám v Jeruzalémě?
9 Uvažujme nyní o tom, jaké dva důvody uvedl Pavel pro to, aby se jeho bratři a sestry v Judeji nikdy neodtahovali ke zničení. První z nich — nadřazenost křesťanského systému uctívání — proniká celým dopisem Hebrejcům. Od začátku až do konce v něm Pavel tento námět rozvíjel. Chrám v Jeruzalémě byl pouze napodobením mnohem významnější skutečnosti, kterou je Jehovův duchovní chrám — budova ‚ne udělaná rukama‘. (Hebrejcům 9:11) Hebrejští křesťané měli výsadu sloužit v tomto duchovním uspořádání pro čisté uctívání. Sloužili pod lepší smlouvou, pod smlouvou, jež byla slíbena už dávno a jejíž Prostředník, Ježíš Kristus, byl nadřazen Mojžíšovi. (Jeremjáš 31:31–34)
10, 11. (a) Proč rodová linie Ježíše nebyla překážkou v tom, aby mohl sloužit jako Velekněz v duchovním chrámu? (b) V jakém smyslu byl Ježíš Veleknězem, jenž byl nadřazen veleknězi, který sloužil v jeruzalémském chrámu?
10 Tito křesťané měli také mnohem lepšího Velekněze, totiž Ježíše Krista. Ne, nebyl potomkem Árona. Byl Veleknězem „podle způsobu Melchisedeka“. (Žalm 110:4) Melchisedek, o jehož rodové linii nejsou záznamy, byl králem starověkého Salemu a byl také jeho veleknězem. Stal se tedy vhodným prorockým předobrazem Ježíše, jehož kněžství záviselo ne na nějakých nedokonalých předcích, ale na něčem mnohem větším — na přísaze samotného Jehovy Boha. Podobně jako Melchisedek slouží i Ježíš nejen jako Velekněz, ale také jako Král, který nikdy nezemře. (Hebrejcům 7:11–21)
11 Na rozdíl od velekněze v jeruzalémském chrámu Ježíš také nemusel rok co rok předkládat oběti. Jeho obětí byl totiž jeho dokonalý život a ten Ježíš obětoval jednou provždy. (Hebrejcům 7:27) Všechny ty oběti, které byly předkládány v chrámu, byly pouze stínem, předobrazem toho, co obětoval Ježíš. Jeho dokonalá oběť umožnila skutečné odpuštění hříchů všech lidí, kteří projevují víru. Povzbudivá jsou také Pavlova slova, jež ukazují, že tento Velekněz je týž, neměnný Ježíš, kterého křesťané v Jeruzalémě znali. Byl pokorný, laskavý a může „projevovat účast s našimi slabostmi“. (Hebrejcům 4:15; 13:8) Tito pomazaní křesťané mají vyhlídku, že budou sloužit jako Kristovi nižší kněží. Jak by jen mohli pomyslet na to, že by se odtáhli k těm „slabým a ubohým“ věcem zkaženého judaismu? (Galaťanům 4:9)
12, 13. (a) Jaký druhý důvod uvedl Pavel pro to, aby se křesťané nikdy neodtahovali? (b) Proč vytrvalost, kterou projevovali v minulosti, měla hebrejské křesťany povzbudit, aby se nikdy neodtahovali ke zničení?
12 Pavel však Hebrejcům ukázal ještě na druhý důvod, proč by se nikdy neměli odtahovat ke zničení — na jejich projevy vytrvalosti. Napsal: „Dál . . . pamatujte na dřívější dny, kdy jste po svém osvícení vytrvávali ve velkém zápolení v utrpeních.“ Pavel jim připomínal, že byli „vystavováni jako na divadle“ pohanám a soužením. Někteří z nich byli uvězněni a další křesťané s nimi projevovali soucit a podporovali je. Ano, měli příkladnou víru a vytrvalost. (Hebrejcům 10:32–34) Proč je však Pavel žádal, aby ‚dál pamatovali‘ na tyto bolestné zážitky? Nebylo to pro ně spíše skličující?
13 Naopak. Tím, že ‚dál pamatovali na dřívější dny‘, si Hebrejci připomínali, jak je Jehova podporoval ve zkouškách. S jeho pomocí už odolali mnoha Satanovým útokům. Pavel napsal: „Bůh . . . není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši práci a na lásku, kterou jste projevovali k jeho jménu.“ (Hebrejcům 6:10) Ano, Jehova pamatoval na všechny jejich věrné skutky a měl je uloženy ve své neomezené paměti. To nám připomíná Ježíšovu vybídku, abychom si ukládali poklady v nebi. Ty nemůže ukrást žádný zloděj a nemohou je strávit moli ani rez. (Matouš 6:19–21) Tyto poklady mohou být zničeny vlastně jen tehdy, když se křesťan odtáhne ke zničení. Tak přijde o veškeré poklady, které si v nebi uložil. Pavel dal hebrejským křesťanům skutečně pádný důvod pro to, aby se nikdy takovým směrem nevydali. Vždyť proč by měly přijít vniveč všechny ty roky věrné služby! Bylo správné a také mnohem lepší dál vytrvávat.
Proč bychom se nikdy neměli odtahovat ke zničení
14. S jakými problémy, které se podobají problémům křesťanů v prvním století, se musíme vyrovnávat?
14 I dnes mají praví křesťané stejně pádné důvody pro to, aby se neodtahovali. Připomeňme si nejprve, jaké požehnání nám přináší čisté uctívání, které nám dal Jehova. I my, podobně jako křesťané v prvním století, žijeme v době, kdy se nám členové populárnějších náboženství posmívají a zesměšňují nás, a přitom pyšně poukazují na své impozantní náboženské stavby a dávné tradice. Jehova nás však ujišťuje, že schvaluje náš způsob uctívání. Dá se říci, že dnes zažíváme požehnání, jaké křesťané v prvním století vůbec neměli. Možná se ptáte: ‚Jak to?‘ Vždyť žili v době, kdy začal působit duchovní chrám. V něm se po svém křtu v roce 29 n. l. stal Veleknězem Kristus. Někteří křesťané byli svědky zázračných skutků Božího Syna. A po jeho smrti přišly ještě další zázraky. Nicméně, jak bylo předpověděno, tyto dary nakonec zanikly. (1. Korinťanům 13:8)
15. Splňování jakého proroctví dnes zažívají praví křesťané a co to pro nás znamená?
15 Dnes však žijeme v době, kdy se významným způsobem splňuje rozsáhlé proroctví o chrámu, které je zapsáno ve 40. až 48. kapitole Ezekiela.a Zažili jsme tedy obnovu Božího uspořádání pro čisté uctívání. Zmíněný duchovní chrám byl očištěn od všech forem náboženského znečištění a od modlářství. (Ezekiel 43:9; Malachiáš 3:1–5) Uvažujme o tom, jaké výhody nám toto očištění přineslo.
16. S jakým skličujícím vývojem se museli vyrovnávat křesťané v prvním století?
16 V prvním století vypadala budoucnost organizovaného křesťanského sboru pochmurně. Ježíš předpověděl, že to bude tak, jako by na pole, jež bylo právě oseto pšenicí, někdo zasel plevel. Výsledkem mělo být to, že pšenici nebude možné od plevele rozlišit. (Matouš 13:24–30) A to se také stalo. Odpadlictví bujelo už koncem prvního století, kdy letitý apoštol Jan působil ještě jako poslední zábrana proti zkaženosti. (2. Tesaloničanům 2:6; 1. Jana 2:18) Nedlouho po smrti apoštolů vznikla oddělená třída duchovenstva, jehož příslušníci utlačovali stádo a nosili zvláštní roucha. Odpadlictví se šířilo jako sněť. Pro věrné křesťany to bylo jistě velmi skličující. Viděli, jak nově zavedené uspořádání pro čisté uctívání bylo přemoženo zkaženou formou uctívání. A to neuplynulo ještě ani jedno století od doby, kdy Kristus založil sbor.
17. V jakém smyslu předčil novodobý křesťanský sbor svůj protějšek z prvního století?
17 Povšimněme si však určitého rozdílu. Čisté uctívání dnes existuje už delší dobu, než existovalo za života apoštolů. Od roku 1879, kdy vyšlo první číslo tohoto časopisu, nám Jehova žehná tím, že naše uctívání je stále čistší. V roce 1918 vstoupili Jehova a Kristus Ježíš do duchovního chrámu, aby ho vyčistili. (Malachiáš 3:1–5) Uspořádání pro uctívání Jehovy Boha je od roku 1919 postupně přečišťováno. Naše porozumění biblickým proroctvím a zásadám je stále jasnější. (Přísloví 4:18) Čí je to zásluha? Ne pouhých nedokonalých lidí. Jedině Jehova a jeho Syn jakožto Hlava sboru mohli Boží lid ochránit, aby během těchto ničemných časů nepropadl zkaženosti. Nikdy tedy nepřestaňme Jehovovi děkovat za to, že nám dnes umožnil účastnit se čistého uctívání. A buďme pevně rozhodnuti, že se nikdy neodtáhneme ke zničení!
18. Jaký důvod máme pro to, abychom se nikdy neodtahovali ke zničení?
18 Podobně jako hebrejští křesťané máme i my druhý důvod, proč nebýt zbabělí a neodtahovat se. Tím důvodem jsou projevy naší vytrvalosti. Ať jsme Jehovovi začali sloužit nedávno, nebo mu věrně sloužíme už desetiletí, dali jsme svými skutky najevo, že jsme křesťané. Mnozí z nás zažili pronásledování, a to buď ve formě věznění, zákazu činnosti, surového zacházení, nebo ztráty majetku. Mnohem více křesťanů muselo snášet odpor rodiny, opovržení, posměch a lhostejnost. Všichni jsme vytrvali a navzdory životním problémům a zkouškám pokračujeme ve věrné službě pro Jehovu. Tak prokazujeme svou vytrvalost, na kterou Jehova nezapomene, a vytváříme si v nebi zásobárnu pokladů. Dnes tedy jistě není doba na to, abychom se odtahovali zpět do zkaženého starého systému, který jsme opustili. Proč by všechna naše tvrdá práce měla přijít nazmar? To platí zejména v dnešní době, kdy do konce zbývá už jen ‚velmi malá chvíle‘. (Hebrejcům 10:37)
19. O čem bude pojednávat následující článek?
19 Ano, buďme rozhodnuti, že se nestaneme ‚takovými, kteří se odtahují ke zničení‘. Buďme naopak „takoví, kteří mají víru“. (Hebrejcům 10:39) Jak se můžeme ujistit, že takovými lidmi opravdu jsme, a jak v tom můžeme pomoci ostatním křesťanům? O tomto námětu bude pojednávat následující článek.
[Poznámka pod čarou]
Vzpomínáte si?
◻ Co to znamená odtahovat se ke zničení?
◻ Jaký nátlak byl vyvíjen na hebrejské křesťany, kterým psal Pavel?
◻ Jaké důvody pro to, aby se neodtahovali ke zničení, uvedl Pavel Hebrejcům?
◻ Proč jsme my rozhodnuti, že se nikdy nebudeme odtahovat ke zničení?
[Obrázky na straně 15]
I když Petr podlehl strachu, nestal se z něho ‚takový člověk, který se odtahuje ke zničení‘