HÝŘENÍ

Řecké slovo koʹmos přeložené jako „hýření“ se v Křesťanských řeckých písmech objevuje třikrát a vždy v negativním smyslu. Greek-English Lexicon of the New Testament od Josepha Thayera poukazuje na to, že v řeckých spisech se toto slovo používalo na „noční hýřivé průvody poloopilých, veselých kamarádů, kteří po večeři procházeli ulicemi s pochodněmi a hudbou ke cti Bakcha či jiného božstva [nebo vítěze v hrách] a zpívali a hráli před domem svých přátel a přítelkyň“. (1889, s. 367) Takové bezuzdné a nemírné chování s pouličními průvody, které se podobaly dnešním karnevalovým oslavám v některých zemích, bylo v době apoštolů v řeckých městech běžné. A tak varovná rada v této věci byla na místě a byla pro pravé ctitele užitečná.

Hýření rozhodně není pro křesťany; Boží slovo hýření odsuzuje. Než se stali křesťany, někteří z těch, jimž Petr psal svůj dopis a kdo žili v provinciích v Malé Asii, které byly pod řeckým vlivem (1Pe 1:1), „chodili ve skutcích nevázaného chování, v chtíčích, nadměrném pití vína, hýření, pitkách a nezákonných modlářstvích“. Ale když se stali křesťany, s takovými věcmi přestali. (1Pe 4:3, 4) Se svou hrubou smyslností a nevázaností je hýření ‚skutek, který patří tmě‘ a ve kterém křesťané nechodí. (Ří 13:12–14)

Bible nevylučuje radost a veselí. Je v ní řečeno, aby se člověk radoval ve svém Stvořiteli, manžel se radoval se svou manželkou, dělník se radoval z práce svých rukou a zemědělec z plodů své námahy. (Ža 32:11; Př 5:18; Ka 3:22; 5Mo 26:10, 11) Jídlo a pití mohou radování doprovázet a mohou k němu přispívat (Ka 9:7; Ža 104:15), ale měla by převládnout umírněnost. (Př 23:20; 1Ti 3:2, 11; 1Ko 10:31) Veselit se až k opilosti, která je provázena výtržnostmi a smyslností, je hýření. Pavel zahrnul „hýření“ mezi „skutky těla“. Ti, kdo takové skutky provádějí, „nezdědí Boží království“. (Ga 5:19–21)