„Jednou z prvořadých příčin raného přesídlování do Ameriky,“ píše A. P. Stokes v knize „Církev a stát ve Spojených státech“ (angl.), „byla touha po náboženské svobodě.“ Lidé byli unaveni pronásledováním. Baptisté, kvakeři, římští katolíci, hugenoti, puritáni, mennonité a jiní byli ochotni snášet strasti plavby a vrhnout se do neznáma. Stokes cituje slova jednoho z nich: „Toužil jsem po zemi, kde bych měl svobodu uctívat Boha podle toho, čemu mě naučila Bible.“ Míru nesnášenlivosti, kterou za sebou nechali tito emigranti, lze posoudit podle těžkostí, které byli ochotni snášet. Podle „Koloniální zkušenosti“ (angl.) historika Davida Hawka následovaly po srdcervoucím loučení s rodnou zemí „dva, tři i čtyři měsíce, kdy se každý den čekalo, že loď pohltí vlny nebo krutí piráti“. Potom ošlehaný cestovatel „přistál mezi divokými Indiány, kteří neprosluli ničím jiným než krutostí. . .[a zůstal] dlouhý čas ve stavu hladovění“.

Jednotlivci sahali po svobodě, koloniální mocnosti po bohatství. Ať měli osadníci jakékoli pohnutky, nesli si s sebou své náboženství: Německo, Holandsko a Británie udělaly ze Severní Ameriky protestantskou baštu. Zejména britská vláda chtěla „zabránit římskému katolictví. . . , aby nezískalo v Severní Americe převahu“. Kanada se dostala jak pod vliv Francie, tak Británie. Politikou francouzské vlády bylo „udržet Novou Francii v římskokatolické víře“, takže dokonce odmítala dovolit hugenotům, aby vysídlili do Quebecu.

Británie a Spojené státy, pevně v rukou protestantských světských vůdců, vytvořily sedmou světovou velmoc biblických dějin a chopily se kormidla v 18. století.