Náboženská kolonizace

Náboženská kolonizace Nového světa šla ruku v ruce s kolonizací politickou.a Jakmile bylo nějaké území podrobeno, domorodí obyvatelé byli donuceni stát se katolíky. Jak to objasňuje katolický kněz a historik Humberto Bronx: „Zprvu křtili bez ústního poučování, prakticky násilím. . . Pohanské chrámy byly přeměňovány v křesťanské kostely nebo kláštery; na místě model se objevily kříže.“ Není divu, že výsledkem takového despotického „obracení na víru“ byla zvláštní směsice katolictví a tradičního domorodého uctívání, a to je možné pozorovat až dodnes.

Po dobytí země a „obrácení“ obyvatel na víru byla přísně vynucována poslušnost církvi a jejím představitelům, a to zvláště v Peru a Mexiku, kde byla zřízena inkvizice. Někteří upřímní duchovní proti těmto nekřesťanským praktikám protestovali. Dominikánský mnich Pedro de Córdoba, který byl očitým svědkem kolonizace ostrova Hispaniola, naříkal: „Kdyby mezi takové dobré, poslušné a mírné lidi vyšli pouze kazatelé, bez vojska a násilností těchto podlých křesťanů, myslím si, že by bylo možné založit zde tak dobrou církev, jaká existovala mezi ranými křesťany.“

Kolumbus se v souladu s významem svého křestního jména Kryštof snažil být v jistém smyslu „nositel Krista“. Konec konců španělští panovníci jej vyslali v zájmu „služby Bohu a šíření katolické víry“. Ale poté, co některé nechápající domorodce naučil dělat znamení kříže a zpívat Ave Maria, se zaměřil na něco hmatatelnějšího: chtěl nalézt zlato a cestu do Indie, která před ním zůstávala skryta.

Někteří katolíci přesto zastávali názor, že Kolumbus by měl být prohlášen za „svatého“ kvůli klíčové úloze, kterou měl při rozšiřování hranic křesťanstva. Ale masové „obracení na víru“, které po jeho objevech následovalo, udělalo málo pro to, aby původním obyvatelům Nového světa přiblížilo skutečného Ježíše. Pravé křesťanství bylo totiž vždy šířeno pokojnými prostředky, nikoli mečem. Používání násilí při šíření evangelia je hrubým popřením toho, co učil Ježíš. — Srovnej Matouše 10:14; 26:52.